Ale i tak je aktuální projekt trochu promarněná šance: Marie Lukáčová, autorka Divoženek, je totiž výrazově i myšlenkou natolik silná a podmanivá, intenzivní a sugestivní, že by zvládla hravě naplnit galerijní prostor sama. Přízemí, první patro – a možná ještě dál.
Večírek s Pasolinim
Římské večírky realizovala jako tři krátká videa Pauline Curnier Jardin (ročník 1980), francouzská filmařka, performerka, kreslířka, prostě umělkyně v mnoha médiích. V těch třech kusech, které běží v přízemí Domu fotografie, hrají hlavní roli zleva nevěstky, některé třeba transgender, a zprava bůh, respektive jeho pozemští oddaní služebníci.
Ten střet těla s duchem je samozřejmě provokativní, notabene v kontextu posledních let, kdy přibyl zvnějšku ještě další tlak: restrikce spojené s pandemií covidu. Jenže jakkoli se divák na ty roztřesené obrazy pořízené ruční kamerou dívá, vidí v nich víc ohlasů než nějakého původního vkladu.
Římské večírky. Přízemí Domu fotografie patří výstavě Pauline Curnier Jardin
Konflikt přízemní touhy a vyššího zákazu, střet prodejné lásky s láskou boží, napětí mezi osvobozeným chtíčem lidského individua a úzkostmi a strachy, generovanými kolektivní hysterií pod praporem náboženství. Tohle všecko ve svých filmech, ale i literatuře z padesátých až sedmdesátých let přece skvěle rozpracoval a zhodnotil jiný velký Ital Pier Paolo Pasolini: Mamma Roma, Vepřinec, Dekameron, Saló aneb 120 dní Sodomy.
Nejvíc se jeho razantní, konfliktní poetika propsala do závěrečného kusu autorčiny trilogie, filmových Světlušek, obrazů lehkých holek, stylizovaných do sošných, magicky vykroužených bytostí, tančících a pózujících na hraně světla a stínu, rychlosti a pomalosti, temné, dekadentní poezie atakované v prostřizích motivy děsu a lehkého šílení. Směrem o patro výš, které patří Marii Lukáčové, je to vlastně ideální přestupní stanice.
Jezero má oči
Marie Lukáčová: Divoženky / Pauline Curnier Jardin: Římské večírky
Dům fotografie, Revoluční 5, Praha 1, do 25. února 2024 Otevírací doba: Od 26. prosince otevřeno dle běžné doby, zavřeno 31. prosince |
Lukáčová, ročník 1991, spojila pod hlavičkou Divoženek hned tři různé výstupy: autorskou knihu, ilustrace a film. Východiskem je u ní pohádka, mýtus – a cílem aktualizace toho archetypálního vyprávění, toho věčně se opakujícího příběhu.
V knize Drak a ryba mají hlavní part jezero a obyvatelstvo přilehlé vsi. Jezero je symbolickým i reálným zdrojem sexuality, živelné a proměňující energie, zatímco lidské osazenstvo, poněkud zvadlé a zpasivnělé, jede pragmaticky po jistotě stereotypu.
Jezero má ale své aktivní ambasadory: vodníka a čarodějnici, pohádkové bytosti, živené intuicí víc než rozumem, hlubinou nebezpečnosti spíš než mělčinou jistoty. A tyhle prvky začnou krajinu a její obyvatele kontaminovat, zvolna se jich zmocňovat ve svůj prospěch.
Nejvíc na to prapůvodní volání slyší mladé holky. Hlavně jistá Zora, „široko daleko největší šukna“, ale taky bytost nadaná jistou vnímavostí nadosobního typu. Právě tahle citlivost nastartuje její vývojovou proměnu, přerod. Zora začne růst, sexuální elány v ní otevřou novou dimenzi: „Oči Zory Volk.“
Na knižní prolog pak navazují film a panely s počítačově generovanou ilustrací. Film je samozřejmě důraznější, ilustrace „jen“ opisují, rozvíjejí vybrané motivy z textu. Film se jmenuje Orla. Že by odkaz na Maupassantovu hororově laděnou povídku Horla (1887), text, kterým prochází jakási nezřetelná entita věčně ve střehu, připravena kdykoli lapnout a rozsápat svou kořist?
Podvratná i zábavná
Hrdinkou filmu Marie Lukáčové je sice mladá dívka Jasna, jde ale jasně o synekdochu: dívka reprezentuje kolektivní masu ženské energie, sílící proud, který se osvobozuje, realizuje. Mužská postava je stylizovaná typicky: jako primitivní mačista, diktátor-sadista, zmítaný sexuální frustrací. Holky mu to každopádně spočítají.
Erotika, exotika i lidové kroje. Hledání ornamentu v Galerii U Bílého jednorožce v Klatovech |
Jenže příběhová linka vůbec není takhle jednoduchá a plochá, žádné moralizování, ideologizování, mávání praporem revoluce a halekání nějakých hesel. Lukáčová je totiž talent.
Výrazově zvládne spojit cokoli s čímkoli, aby posílila sdělení: hravě, nápaditě, funkčně. V hudbě rytmicky naléhavý rap s lyrickým folklorem, ve filmu naivní stylizaci s chytrou, spikleneckou kritikou, v literatuře pak klasiku s postmodernou.
Co víc: má smysl pro chytlavý humor. Je podvratná i zábavná, sdělná i sdílná. Výsledkem je výsostně umělecké dílo, které má značný rezonanční potenciál: v kultuře i společnosti. Po částech i v celku.
Takže příště v galerii ideálně sólo! Marie Lukáčová na to má jako málokdo druhý její generace. A nejspíš nejenom té její.
