Její ztvárnění titulní role Charpentierovy Médée před pár týdny očarovalo Evropu od německého Berlína přes Hamburg po katalánskou Barcelonu.

Zároveň se Magdalena Kožená na tyto vánoční dny velmi těšila. „Pro mě byly Vánoce v Brně vždy nejkrásnějším časem roku. Mám na ně dodnes romantické vzpomínky,“ vyznává se brněnská rodačka, žijící v Berlíně, která začínala v dětském sboru Kantiléna.

S čím máte spojené vzpomínky na své „dětské“ Vánoce?
Milovala jsem tu atmosféru, vůně, zvyky... Moje děti to asi nevnímají tak silně jako já, žijeme přeci jenom v úplně jiné době, banány a mandarinky jsou na stole celý rok, ale myslím, že jsem jim přece jen něco z toho českého vánočního „viru“ předala. A i můj muž, Brit tělem i duší, vyžaduje 25. prosince kachnu, knedlík a zelí.

Jak slavíte vánoční a novoroční svátky v současnosti?
Trávíme je doma v Berlíně a po česku. Kapra jsem sice vyměnila za mořského ďasa, ale jinak máme vše po našem – rybí polévku, bramborový salát, pečeme cukroví a vánočku, u stromečku zpíváme koledy. České i anglické.

16 fotografií

Vracíte se do Brna i soukromě, třeba právě letos na svátky?
Do svého milovaného rodného města se vracím vždy moc ráda, ať pracovně, nebo jen na návštěvu přátel. V poslední době je v Brně skvělá atmosféra a mně je líto, že mé návštěvy nejsou častější. Bohužel se mi nepodařilo přijet ani na svátky.

Vaši fanoušci pod stromečkem mohli najít vaše nejnovější album Folk Songs, které jste nahrála s Českou filharmonií pod taktovkou svého manžela, dirigenta Simona Rattlea. Jaká hudba na něm zní?
Jak název CD napovídá, uslyšíte na něm lidové písně, a to téměř z celého světa. Česká filharmonie pod Simonovou taktovkou mě doprovází v lidových písních Luciana Beria, Bély Bartóka, Maurice Ravela a Pěti černých písních Xaviera Montsalvatgeho.

Všechny písně jsou nádherné, ale mimořádný vztah mám k písním Bély Bartóka, které jsou velice málo uváděné a doposud byly nahrány pouze dvakrát, a to v maďarské produkci. Notové materiály pro orchestr byly psané rukou a poměrně nečitelné, oficiální tištěné vydání dosud neexistuje... Taková dramaturgická odvaha nahrávacího domu není v dnešní době vůbec běžná. Moc si jí vážím. A proto mě taky těší, že má cédéčko u posluchačů úspěch.

Magdalena Kožená a sir Simon Rattle s Českou filharmonií

Co letos potěšilo a těší nejvíc vás?
Letošní rok byl opravdu nesmírně nabitý. Zpívala jsem šest operních rolí, což je u mě hodně neobvyklé. Šlo ale o produkce s vynikajícími kolegy, takže mě těšilo všech šest – Varvara v Kátě Kabanové, Donna Elvíra v Donu Giovannim, Octavia v Korunovaci Poppeině, Idamante v Idomeneovi a titulní role Alcina a Médea. Právě Médea je pro mě jedna z nejúžasnějších rolí vůbec, a to nejen hudebně, ale i po herecké stránce. Berlínská produkce, kterou dirigoval můj manžel Simon Rattle a režíroval Peter Sellars, se plánovala několik let a moc jsem se na ni těšila. Mám velkou radost, že se líbila i posluchačům.

A to ještě nebylo vše.
Trojnásobnou radostí pro mě letos bylo i koncertní provedení Händelovy Alciny, protože jsem znovu mohla pracovat s vynikajícím ansámblem Les musiciens du Louvre a dirigentem Markem Minkowskim, s nímž jsem před lety začínala svou kariéru. I samotná titulní role pro mě byla svým způsobem splněný sen, protože není úplně snadné „ukrást“ Alcinu sopranistkám, které ji většinou zpívají. A navíc vznikla živá nahrávka, která vyjde v únoru příštího roku. Za interprety mohu prohlásit, že nám všem vydavatelství Pentatone udělalo obrovskou radost, a doufám, že posluchači budou naše nadšení sdílet.

Zpíváte často v opeře, ale vystupujete stejně tak i s orchestry, máte zajímavé komorní projekty a jste vyhledávaná i jako recitálová pěvkyně. Je vám některá z těchto poloh bližší?
Jsem člověk, který má rád mnohostrannost, takže si užívám, že ji můžu ve svém povolání využívat. Specializace na jednu konkrétní jevištní formu nebo stylové období by mě nudilo. Všechno, co jste zmínila, zpívám ráda, ale srdcovou záležitostí jsou pro mne písňové recitály, považuji je za nesmírně důležité pro celkový růst pěvecké osobnosti. Někteří zpěváci se jim vyhýbají, protože příprava na ně je většinou náročnější než například nastudování operní role, a přitom se písňové večery těší daleko menší pozornosti publika.

V cizině přijímají českou hudbu s nadšením, říká oceněná pěvkyně Kožená

Mimo vlastní pěveckou kariéru vás patrně hodně těší a zaměstnává i váš nadační fond...
Z fungování fondu mám velkou radost. Vznikl před osmi lety a podařilo se vybudovat opravdu skvělý tým. Společně máme za cíl podpořit a zviditelnit činnost tuzemských základních uměleckých škol – máme v ZUŠkách skutečný fenomén, který nám závidí celý svět, ale naše většinová společnost ho stále vnímá spíše jako jednu z mnoha kratochvílí pro malé děti. Náš fond chce svými aktivitami v čele s velmi úspěšným celostátním festivalem ZUŠ Open přispět k tomu, aby byly tyto školy vnímány veřejností i politiky jako zcela zásadní a široce přístupný nástroj pro kultivaci nastupujících generací. Je velmi důležité, aby se děti seznámily s uměním už v útlém věku, pak se může stát důležitou součástí jejich světa a významně jim obohatit život.

Kde se děti mohou s vaší hudbou potkat osobně?
Ráda bych této příležitosti využila k pozvání na mimořádnou událost: 28. května v pražském kostele svatého Mikuláše na Malé Straně uspořádá nadační fond benefiční koncert, na kterém vystoupím společně s 280 dětmi ze základních uměleckých škol. Celý koncert bude řídit dirigent Tomáš Netopil, zahraje i houslový virtuos Josef Špaček a zazní i Magnificat Miloše Boka, zkomponované speciálně pro tento koncert.

Prozradíte i něco z dalších plánů pro příští rok?
Začnu ho Mozartovým týdnem v Salcburku, kterému nyní umělecky šéfuje slavný tenorista a můj kamarád Rolando Villazón – právě on se ujme režie poloscénického nastudování Mozartovy opery La clemenza di Tito, kde pod taktovkou Jordiho Savalla zpívám kalhotkovou roli Sexta. V únoru se vrátím ke své oblíbené kouzelnici Alcině, opět s Markem Minkowskim, tentokrát v milánské La Scale. Pro Pentatone budeme s úžasnou klavíristkou Micuko Učidou nahrávat CD s písněmi Clauda Debussyho a Oliviera Messiaena, v berlínské Státní opeře Pod lipami přednesu Sedm smrtelných hříchů Kurta Weilla.

Coby brněnská patriotka se aktivně angažujete také v otázce výstavby Janáčkova kulturního centra (JKC) a stala jste se patronkou tohoto projektu. Jak vnímáte jeho současný vývoj?
Situace kolem sálu v Brně mne moc netěší, mám pocit, že vše postupuje velmi pomalu, nemá to tah na branku. Nevím, jestli politici pochopili, jak je JKC důležité pro kulturní rozvoj města. Paní primátorka Vaňková mi ale řekla, že je JKC pro město prioritou, tak pevně věřím, že to dotáhne do konce.

Z čeho jsem ale momentálně skutečně v rozpacích, je kulturní politika města: pro letošní rok radnice například zkrátila dotace pro některé významné festivaly o 40 až 50 procent, to je velmi zarážející. Chápu, že v těžké ekonomické době může nastat redukce o 10 či 15 procent, ale zkrátit podporu o polovinu je neprofesionální. Kvalitní festivaly totiž musí uzavřít smlouvy s hlavními umělci několik let dopředu. Takovéto velké a nekoncepční škrty velmi ovlivní kvalitu brněnské festivalové nabídky.

Světově proslulá mezzosopranistka Magdalena Kožená si přijela do Brna prohlédnout staveniště, z něhož by měl v budoucnu vyrůst nový koncertní sál. Prohlédla si také pohár ze 14. století, jenž se našel při vykopávkách. (22. 6. 2016)

Ví se, že vás nebylo třeba nutit ani jako dítě ke hře na klavír, ani později do zpěvu, byť k tomu sólovému jste se vlastně dostala náhodou vinou zranění rukou při sportu. Přitom jste nevyrůstala ve vyloženě hudebním prostředí. Jak to mají vaše děti z naopak čistě hudební rodiny? Poslouchají rády hudbu a hrají samy na nějaké nástroje?
Všechny tři děti hrají na nástroje. Nejstarší syn už hraje na basu v různých amatérských mládežnických orchestrech, ale zatím to nevypadá tak, že by se tomu někdo z nich chtěl věnovat profesionálně. Na naše koncerty děti občas chodí, něco se jim líbí víc, něco méně, ale do sluchátek si pouštějí výhradně rap.

Dovolte i osobní dotaz: vypadáte stále výborně, jste štíhlá a plná mladistvé energie. Vděčíte za to genetice, nebo máte svou vlastní metodu, jak si udržovat nadhled a radost ze života?
Cvičím pilates a jógu, občas jdu do sauny, a pokud mám čas, moc ráda si vyjdu do přírody. Ale rozhodně nedodržuji žádný přísný zdravotní režim, dietu či něco takového. Připadá mi také důležité užívat si života, dělat, co mě baví, umět si najít čas na přátele a třeba s nimi beze spěchu posedět u vína.

Dáváte si přání do dalšího roku?
Nedávám si předsevzetí ani speciální novoroční přání. Ano, čas je fyzikální, změřitelná veličina, ale svůj život čísly nedělím, připadá mi to příliš imaginární. Spíš bych si přála, aby se lidé pozastavili, odložili „chytré“ telefony, rozhlédli se kolem sebe vlastníma očima, přemýšleli vlastním mozkem, více spolu mluvili a čerpali sílu a moudrost ze spojení s přírodou.