Už od pradávna lidé žehrali na nepatřičné slavení Vánoc, dokládá religionista
Náboženství stmeluje komunity a udržuje tradice napříč staletími. Co se s ním ale stane, pokud tyto komunity zaniknou nebo začnou věřit v něco jiného? Umírá? Typickým příkladem je šíření křesťanství v Evropě.
Ať už s ním přišli do kontaktu staří Římané, Germáni, Seveřané nebo Slované, vždy následovalo přechodné období, kdy jejich bohové, obrazně řečeno, sváděli existenční zápas s jediným Bohem, respektive Spasitelem.
Oceňovaný religionista Jiří Dynda ze Slovanského ústavu Akademie věd zkoumá, co dodnes najdeme v našich tradicích a rituálech z předkřesťanského náboženství starých Slovanů. Poslechněte si celé Studio Leonardo. Moderuje Daniela Vrbová
A protože byli bohové tvrdošíjní, můžeme dodnes nalézt stopy těchto duchovních bitev v literatuře, kultuře a lidových zvycích.
Jak toto střetávání probíhalo u starých Slovanů, zkoumá host Studia Leonardo, religionista Jiří Dynda.
„Máme tendenci vnímat náboženské tradice jako jednolité, jasně ohraničené a vnitřně jednoznačně uspořádané systémy, které se mohou změnit buď náhlým reformováním do jiného uniformního bloku, nebo zkrátka nějak zaniknou,“ předkládá Dynda na úvod obecný stereotyp spojovaný s přemýšlením o náboženství.
„Ale žádné takové čisté náboženské systémy neexistují. Náboženství se spíš neustále navzájem ovlivňují, prolínají jedno do druhého a vypůjčují si své prvky,“ vysvětluje. Obraz náboženství, které najednou umírá, je tedy podle něj nevhodná metafora.
Přizpůsobit si obrazu svému
V dobách kulturních a konfesijních změn prý lidé spíše brali prvky, které znali, a kreativně je vkládali do nové víry tak, aby jim fungovaly. „Vždycky je důležité to, jak náboženství dává smysl konkrétním lidem v konkrétní době,“ upozorňuje religionista.
Vodka, sleď v kožichu a cukroví z Majdanu. Jak jsme slavili Vánoce na Východě
Číst článek
Příkladem je právě příchod křesťanství na území dnešního Česka. I když o tomto procesu nemáme mnoho pramenů, podle těch dostupných to vypadá, že elity přijaly novou víru vcelku rychle. Zato obyčejní lidé si k ní hledali cestu postupně.
„Nejspíš v průběhu jedné až dvou generací přijali za svůj nový náboženský systém, jen si ho přizpůsobili svým podmínkám. A patrně nevědomky do něj přelévali i starší podoby věr nebo obřadnosti, které znali a které jim fungovaly,“ vysvětluje Jiří Dynda.
Jak dodává, nejdůležitější bylo v té době pro lidi zajistit si náboženskými obřady dobrou úrodu, zdraví domácích zvířat a zdar rodiny.
Tento takzvaný koncept pohanských přežitků identifikovali dnešní badatelé v přizpůsobování tehdejších liturgických obřadů, předmětů nebo v lidové víře v nadpřirozené bytosti.
„A také v lidovém pojetí katolických a pravoslavných světců,“ připomíná Dynda. „Ti z religionistického hlediska fungovali jako zástup polyteistických bohů, funkčně vymezených, na něž se člověk mohl obrátit.“
Vánoční stromek jako ošklivý zvyk
Pohanské prvky a ozvěny dávných rituálů se tedy v dnešní podobě křesťanství udržují díky lidové tradici. Církev podle všeho vědomě nepracovala s „kolonizací“ nebo instrumentalizací staré víry pro nové účely. Na druhou stranu to, že Vánoce více či méně připadají na den zimního slunovratu, je vědomé rozhodnutí církve.
Kapr, nebo velryba? Psycholog o tom, jak vzniká stres na Vánoce a proč některým blízkým stačí volat
Číst článek
„Ve 4. století hledalo křesťanství datum, kdy slavit narození Krista. Není náhoda, že využilo popularitu těchto oslav konce roku,“ říká Dynda. Toto období bylo významné už ve starém Římě: končí starý rok, dny se začínají prodlužovat a lidé byli po staletí zvyklí to bujaře slavit.
„Už od počátku slavení Vánoc se ale objevuje žehrání na to, že nedodržuje správné křesťanské hodnoty a že je lidé slaví nespoutaným karnevalovým způsobem,“ všímá si.
A žehrání v průběhu staletí zesilovalo s každým novým prvkem – už ne nutně pohanského původu.
„Našel jsem, že když k nám na začátku 19. století přišel z Německa zvyk vánočního stromku, psaly vlastenecké noviny o tom, jak je to ošklivý zvyk, kteří zničí celou řadu stromů,“ poznamenává Dynda a doplňuje i další příklad: „Ladovské Vánoce, jejichž obrazy rozesíláme na pohlednicích a k nimž se vztahujeme, stejně nikdy takto neexistovaly.“
Spíše než si stěžovat na nepatřičnost oslav a špinění tradic je podle religionisty důležitější uvědomit si, že tyto prastaré svátky mají dodnes významnou symbolickou hodnotu.
„Třeba ten stromeček je z environmentálního hlediska nesmysl, ale vytváří nám posvátný čas a posvátný prostor, aby ty Vánoce vůbec mohly proběhnout,“ říká mimo jiné v rozhovoru pro Studiu Leonardo.
Celý rozhovor si poslechněte v audiozáznamu výše. Moderuje Daniela Vrbová.
