Alena Scheinostová: Pospěšme si milovat lidi
„Pospěšme si milovat lidi. Tak rychle odcházejí, zůstanou po nich jen střevíce a hluchý telefon.“ Verše polského básníka a kněze Jana Twardowského jsou už možná drobet otřepané, připomínají ale cosi, co míří hluboko k podstatě podobně otřepaných Vánoc.
Čtěte také
Pro naprostou většinu společnosti už vánoční svátky nenesou někdejší náboženský význam a příběh o narození Božího syna „v městečku Betlémě, v jesličkách na seně“ znají jen v základních obrysech, jako jednu z mnoha pohádek, které si v našem kulturním okruhu vyprávíme. Zůstávají-li ale vytrvale něčím, na čem se dosud shodneme, pak tedy časem, kdy se scházíme s rodinou, setkáváme s přáteli, jeden pro druhého vymýšlíme dárky – časem, kdy jsme spolu.
Čtěte také
Na sklonku tohoto týdne ukázal čin pomateného střelce, jak křehká je taková zdánlivá samozřejmost jako sejít se po roce u sváteční večeře. Předkové to věděli; bezpochyby proto, že ještě před třemi čtyřmi generacemi byla smrt v každodenním životaběhu daleko přítomnější.
Jejich štědrovečerní stůl měl nohy obtočené řetězem, aby se rodina během nadcházejícího roku nerozutekla a nerozpadla. Na zahájení večeře se odlamovalo z jediné společné oplatky, která se podávala okolo stolu z ruky do ruky. Pamlsků se slušelo připravit tolik, aby vystačilo na každého ze členů domácnosti, ale i na koledníky ze sousedství u dveří. A v modlitbě se myslelo na všechny zemřelé praotce, báby i prabáby.
Vánoční svátky mají vybočovat z obvyklého řádu
Víc než jako sladký kýč nebo otravná společenská povinnost se takové Vánoce ukazují jako jedinečná příležitost, jak si svou vzájemnou sounáležitost plněji uvědomit a dát si ji jednoduchými gesty najevo.
Čtěte také
Nebrat tyto svátky jako mus, kdy se tedy vypravíme za rodinou a odsedíme s nimi pár hodin, abychom to měli s krku; kdy hodíme cokoliv do nákupního košíku, abychom měli s krku dárek. Ale využít toho, že pro tuto chvíli vybočuje z obvyklého řádu věcí celá společnost a vše se zastavuje, takže dostáváme čistou přihrávku. K tomu dát najevo, ke komu patříme, kam jsme zasazeni a koho máme rádi.
Často se říkává, že na konci životní cesty lidé nelitují ani tak toho, co si nekoupili nebo kam necestovali, jako vztahů, které nestihli naplnit, nebo roztržek, které nestačili uhladit. Dovedu si představit, že to se mnou bude jednou právě tak.
A tak tu mám Vánoce – jako dobu, kdy sice hospodyňka ve mně trpí při vědomí, že se jí zdrcly perníčky, okna jsou pořád špinavá a na pár těch vytoužených dárků letos prostě nebylo. Ale po očku sleduju, že i v zašlých okenních tabulkách se odrážejí postavy mých blízkých. Že jsme tu zase všichni spolu. Učme se být za to o Vánocích vděční. Už kvůli těm všem, kterým bude letos u svátečního stolu někdo hodně chybět.
Autorka je redaktorka Katolického týdeníku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
