O babičce, dědovi a Vánocích

Má babička (*1909) - dej jí Pánbůh věčnou slávu - byla obtížný jedinec, pokud jde o vybrání vánočního dárku. Když jsme jí koupili pračku ROMO, tak stejně dál prala na valše nebo na prvorepublikovém monstru, které stálo v prádelně. I vysavač ETA odmítla a dál vířila prach svých koberců přístrojem z první republiky, který měl na zádech vak na smetí a u kterého, jak píše pan Jiří Suchý v jedné ze svých povídek, jí již František Křižík rozmlouval modernizaci. Proto zbývaly dárky potravinové. Rozdělovala je na “poživatiny”(čokoláda na vaření, frankfurtské párky v konzervě) a na „pochutiny“ (višně v čokoládě, vaječný koňak). Neměla velké vzdělaní, a tak si je jako paní majorová doplňovala četbou. Byť jinak, jsouc děvče ze statku, uměla posekat zahradu kosou, zasadit a okopat brambory, stáhnout a vykuchat králíka, ušít si šaty a natřít okapy. Po své sedmdesátce přečetla „Svět podle Garpa“ (Irving), „Sophiinu volbu“ (Styron) a k našemu zděšení i sexuálně hodně rozpustilý opus „Milenec Lady Chatterleyové“ (Lawrence).

Mně říkala „Danečku“ nebo „hochu“ a sestře „Zuzanko“ nebo „holči“. Když jsem se jednou polil polévkou, řekla: „Hochu, ty seš ale kec a babrák.“ Uměla být dámou a zvládla by bez mrknutí oka i recepci v Buckinghamském paláci. Měla školu z prvorepublikových banketů v důstojnickém kasinu a hlavně velkou dávku přirozené inteligence. „Vždyť je to, hochu, babka jako já a určitě má taky dráždivý tračník a artrózu“, řekla by o královně. „Dívala bych se na ostatní a pak teprve bych jedla. Tak se to dělá, když si nejseš jistej, jakej příbor použít,“ poučovala mě. Když ji sestra vzala na luxusní výletní loď, kde zpívala zazobaným německým páprdům a matrónám, poprvé uviděla moře a cizí země. Na hodně nóbl večeři s kapitánem si vzala vlastnoručně háčkovaný černý šál s vetkanými zlatými nitkami a milionářské postarší Němky na ní mámily jméno butiku, kde že to koupila.

Ve svém milovaném Vysokém Mýtě (čili v Mejtě) v neděli odpoledne, za podzimních vichrů a plískanic s dědou (*1894) - majorem ve výslužbě a velkým masarykovcem (po něm jsem podělil lásku k dějinám) - zašli do malého pokojíku v podkroví, uvařili si kafe a zapálili plynová kamna. Babička pro mě pletla nádherný norský svetr k Vánocům (všechny ženské v účtárně z něj byly paf) a dědeček jí předčítal z Jiráskova „Bratrstva“, často pak jeho milovanou „Zemi zamyšlenou“ od L. Stehlíka, neboť byl Jihočech. Nebo jí vyprávěl, co si přečetl u Ivanova o vraždě knížete Václava či o Březinovi a Demlovi. Rovněž „Cesta do země Mašukulumbů“ od cestovatele Holuba z nedalekých Holic byla jeho oblíbená kniha.

Když už babičce zbývalo pár měsíců pouti pozemské, byla v nemocnici a mělo se rozhodovat o operaci. „Přijde za Tebou sám pan docent, mamko,“ hlásila jí rozechvěle přepečlivá mamka. Což byl starší pán. „A to byste operoval Vy? A nebudou se Vám, pane docente, klepat ruce?“

Šťastné Vánoce, hodně zdraví, štěstí, spokojenosti a také peněz (i ty jsou důležité, věřte auditorovi a účetnímu), to vše všem ze Seznam Média a dalším přeje Dan (Stirský), jinak hoch, co je babrák a kec.

P.S.: A vzpomeňme či pomodleme se zítra na a za ty, co jsou v těchto dnech sami, nemocní, smutní, za ty, co ve čtvrtek postřílel pomatenec (jehož nesluší se jmenovat) a také věnujme vzpomínku těm, co přišli o své nejbližší. Těch, co jsem zmínil, není málo. I nás vánoční osamělost možná - byť doufáme, že určitě ne - třeba jednou potká. Z Pandořiny skříňky vylétla také Naděje, ale bohužel jen chvilku před tím, než ji manželka Titána Epiméthea zaklapla.