Článek
O hrůzách, které se na fakultě odehrály, bylo napsáno dost. Jako matka dvou dětí, které tam studují, jsem je měla od prvních okamžiků v přímém přenosu, i když tam v inkriminované době ani jeden z nich řízením osudu nebyl. Oba měli na místě kamarády a strašlivá svědectví se šířila všemi kanály.
Dnes je den státního smutku. Děkuji za něj, tohle zastavení je nesmírně důležité. A nejen pro ty, jichž se tato tragédie osobně dotýká. Něco se změnilo a my všichni se musíme zhluboka nadechnout, abychom mohli jít dál. Musíme si poplakat nebo ze sebe něco vykřičet, abychom dokázali najít sílu se zase z něčeho radovat.
Hodně teď myslím i na ty, kterým se sice nic nestalo, ale byli u těch hrůz přímo. Vím přesně, jak se cítí – sama jsem takto v roce 2016 zažila teroristický útok v Nice. Zachránilo mě to, že jsem asi půl minuty předtím, než se vyřítil kamion, ustoupila o metr dozadu. I se svými dětmi. To, co jsem tehdy viděla, ale nikdy z mé paměti nezmizí.
Mně i mým dětem trvalo několik měsíců, než jsme se zklidnili natolik, abychom byli schopni zase začít relativně normálně žít, aniž by nás vyděsil každý nezvyklý zvuk či projíždějící auto. A podobně dlouhý proces čeká teď ty, kteří ve škole ve čtvrtek byli. Prosím, využijme státní smutek vedle tiché vzpomínky na ty, kteří se už nevrátí, i k tomu, abychom se pokusili najít nějakou možnost, jak pomoci těm, kteří se se svou hrůznou zkušeností budou muset naučit žít.
Kéž by nám tahle strašná zkušenost provázená pocity děsu, smutku a bezmoci pomohla najít cestu k lepšímu vzájemnému porozumění. Je přece dobře, že jsme každý jiný. Věřím, že většina z nás chce žít harmonicky, i když to není snadné a musíme o to každý den znovu usilovat. Mé srdce je plně s těmi, které aktuální události přímo zasáhly, zároveň se ale zamýšlím i nad tím, co mohu udělat pro ty, kteří v tuto chvíli (znovu) hledají svou cestu životem.
Svět není jen krásné místo k životu. Člověk je ovšem uzpůsoben k přežití, tak bychom o to měli všichni usilovat. A zamýšlet se nad tím, jak to udělat, aby se měli lépe i ti, kteří měli méně štěstí. Nejlépe bez toho, abychom je hned hodnotili. Vidíme totiž vždy jen vnější projevy a nevíme, co kdo ve skrytu prožívá - většina lidí o svých nejistotách a trápeních nemluví.
Já se dnes určitě na chvíli zastavím a věnuju tichou vzpomínku obětem čtvrtečního hrůzného činu. Taky se ale pokusím někoho potěšit, protože i v době smutku je potřeba mít z něčeho aspoň chvilkovou radost.
