Článek
Když ta černá labuť o střelbě na Filozofické fakultě v Praze dolétla na křídlech sociálních sítí až k nám do obýváku, manželka právě stonala a já vařil čaj. Myslím, že jsem také nadával na předvánoční stres. Pak už to bylo jedno.
Začali jsme zjišťovat, kde jsou naši známí, až pak nás napadlo se pomodlit. A pak… už nás nenapadlo nic. Zírali jsme na sebe naprosto bezradní. Tak už je to tady, u nás. Od teď už to bude jenom horší. A vůbec nic se s tím nedá dělat.
„Ba ne“, vzpomněl jsem si na zprávu, kterou jsem kdysi bez zájmu jen tak zběžně přelétl očima, protože nás se to přece netýkalo. „Myslím, že FBI kdysi žádala americkou veřejnost o součinnost a tvrdila, že by to strašně pomohlo. Sice všichni souhlasili, že je to skvělý nápad, akorát to bohužel nikdo neudělal. Proto to tam tak vypadá… Ale my teď máme šanci to udělat správně. Asi teda jedinou, ale u nás by to vyjít mohlo,“ snažil jsem se říct něco uklidňujícího.
Ta věc byla vlastně jednoduchá. Nepsat o vrahovi. Žádné jméno, motiv jen obecně, žádné detaily, rozhovory se sousedy, názory kolegů a spolužáků. A hlavně žádná fotka. Na tyto informace mají morální právo oběti a pozůstalí, ne veřejnost.
Protože mezi tou veřejností se prakticky se stoprocentní jistotou mezi miliony normálních čtenářů nachází jeden, který si řekne: aha, tak takhle se to teda dělá… A při všem tom kladení věnců a vyjadřování soustrasti se mu to v té nemocné hlavě nějak popřehází a on se domnívá, že ta sláva patří vrahovi.
Pokud by tím vrahem ale byla nějaká neznámá, neosobní figura bez tváře a beze jména, pro kterou by veřejnost měla jen univerzální označení typu další nemocný člověk, k nápodobě by to lákalo mnohem méně. Potenciální budoucí vrah prostě musí mít jistotu, že takhle se opravdu neproslaví.
Pokud to takhle neuděláme, pokud mu tu posmrtnou popularitu, po které prahnul, dopřejeme, pak se spirála může roztočit. Amerika už to zná. (I když svým přístupem k držení zbraní tomu šla naproti, ale to je zase na jinou debatu a teď už s tím každopádně sotva co udělají.)
Nedlouho po tom, co jsem tohle všechno převyprávěl, jsme ve zprávách uviděli vrahovu barevnou fotografii a jméno. Chtělo se nám znovu plakat. Zoufale jsem čekal, kdy se ozve někdo, že je to špatně. Nacházel jsem to občas v komentářích pod články, ale těch komentářů jsou stovky a zapadne to v nich.
Až dnes ráno, máme sobotu 23. prosince, jsem konečně našel článek, který můj názor vyslovil veřejně a má pořádný titulek a vůbec všechno. Od Ondřeje Šmigola na Echo24.cz. Jenomže je v placené sekci. A já se přiznám, že mám čím dál větší pachuť hořkosti z toho, že veřejným prostorem tenhle názor nezní dost hlasitě. Tak jsem si místo promazávání lineckého marmeládou sedl, zaregistroval se sem a píšu. Co kdyby náhodou…
Nemyslím, že by nám tady pomohl nějaký zákon. Omezování svobody a tak dále. Dobrovolný etický závazek žurnalistů, podpořený jasným postojem největších vydavatelů, ten by snad mohl. Jenomže oni z těch článků zase mají peníze. Těžké. Nevím.
Vím ale, že v USA to nevyšlo. Moc bych si přál, aby to vyšlo tady.
Pojďme o vrazích nepsat. Jsou to prostě vrazi. Naše soustrast, naše pozornost, naše myšlenky mají patřit těm, kteří na ně mají nárok.
Obětem a jejich příbuzným a přátelům. Na ně myslet nepřestávejme…
