Jaroslav (též Otakar) Kašpar (též PÁTÝ) / 1903 – 1995

Jaroslav Kašpar, meziválečný vojenský letec, za německé okupace aktivně spolupracoval s odbojem a organizoval přesun čs. letců do zahraničí. Po emigraci byl zatčen v Bělehradě, ale zásluhou odbojových pracovníků se dostal na svobodu. Řídil evakuaci čs. uprchlíků v Budapešti, později byl čs. vojenským atašé u nizozemské vlády. V důsledku únorového převratu v roce 1948 znovu odešel do exilu a pracoval ve vojenském zpravodajství, mimo jiné ve Washingtonu. Rehabilitován a povýšen do generálské hodnosti byl v devadesátých letech.

Syn Václava Pátého a Františky, roz. Matoušové, absolvoval  v letech 1914–1921 reálné gymnázium v Nové Pace. V polovině září 1921 byl odveden u DOV v Jičíně s následnou presentací u zdejšího p. pl. 22 Aragonského. Již koncem měsíce byl odeslán do VA v Hranicích. Po dvou letech studia byl přidělen nejdřív k děl. odd. 253 do Liberce a v roce 1924 k děl. pl. 4 do Josefova. Současně se stal absolventem dělostřelecké aplikační školy v Olomouci a kurzu dělostřeleckých pozorovatelů z letounu. V polovině června 1927 byl v hodnosti poručíka zařazen k 4. letce let. pl. 1 T. G. Masaryka v Praze, později byl určen pobočníkem velitele 1. perutě a po absolvování speciálních kurzů (nočního létání a rovněž spojovací služby) byl v druhé polovině listopadu 1928 přidělen k 38. letce pluku. V letech 1930–1932 absolvoval pilotní školu v Prostějově a kurz pilotů – stíhačů v Chebu a současně byl jmenován pilotem letcem. Po ročním působení u let. pl. 3 Generála – letce M. R. Štefánika ve Vajnorech u Bratislavy, byl v roce 1934 povolán do VŠV. Po jejím ukončení byl v srpnu 1936 přidělen k velitelství 1. divize, kde jej po roce služby pověřili velením 2. oddělení. V květnu 1938 se stal přednostou 3. oddělení. Po 15. 3. 1939 byl přidělen k ústředí tiskové služby při tiskovém odboru Předsednictva ministerské rady protektorátní vlády a od října 1939 pracoval ve 31. odd. ministerstva sociální a zdravotní správy.

Ihned po německé okupaci až do 12. 2. 1940 byl činný v domácím vojenském odbojovém hnutí, úzce spolupracoval s generály Bočkem a Vedralem. V ON měl značný podíl na organizaci odsunu čs. letců do zahraničí. 14. 2. 1940 sám ve Veselí na Moravě tajně opustil protektorát a přes Skalici odešel do Bratislavy, kde za pomoci členů ON – Bratislava byl přepraven do Budapešti a následně do Bělehradu. Zde byl však zatčen policií a ve dnech 1.–9. 3. vězněn. Zásluhou odbojových pracovníků byl však osvobozen a 17. 3. pověřen řízením evakuace čs. uprchlíků v Budapešti, kde působil (s krátkou přestávkou v květnu) až do července 1940. Následně odešel přes jugoslávskou metropoli na Střední Východ a v říjnu 1940 se stal příslušníkem čs. vojenské zpravdajské rezidentury působící v tureckém Istanbulu. V dubnu 1941 byl z podnětu pplk. L. Svobody odeslán organizovat spojení s domovem přes západní Ukrajinu. Počátkem srpna 1941 byl ustanoven náčelníkem štábu Československé vojenské mise v SSSR. O rok později byl odvelen ve funkci zástupce čs. vojenského zmocněnce do Teheránu, kde působil do února 1943. Záhy byl povolán k MNO do Londýna a po nutné přípravě byl k 1. 10. 1943 ustanoven čs. vojenským atašé u nizozemské vlády s akreditací rovněž pro Norsko. V květnu 1944 působil v hodnosti mjr. gšt. nejdříve na štábu první kanadské armády a pak další měsíc v Tangmere u velitelství 83. Companie Group. Červenec 1944 strávil jako styčný důstojník na velitelství americké 8. letecké armády (14. bombardovací křídlo 8. USAF) v Norwichi. V srpnu 1944 byl odvelen k Štábu pro vybudování branné moci a současně plnil funkci atašé u nizozemské vlády a velitelství nizozemských expedičních sil. 27. 10. 1945 se navrátil do vlasti.

V polovině listopadu 1945 byl ustanoven náčelníkem štábu 1. letecké oblasti v Praze. V dubnu 1948 odešel do exilu; následně zbaven vojenské hodnosti a práv občana Československa. V letech 1949–1955 stál v čele čs. vojenské zpravodajské skupiny ve Frankfurtu na Mohanem, následně až do roku 1970 působil v americkém leteckém zpravodajství ve Washingtonu. Počátkem devadesátých let minulého století byl v plném rozsahu rehabilitován a v roce 1993 povýšen do generálské hodnosti. Jeho manželkou byla Elena – též Helena (1907–1984).

Vyznamenání:

• Pochvalné uznání velitele Čs. vojenské mise v SSSR (1942)
• Pochvalné uznání I. stupně MNO
• Československá vojenská pamětní medaile se štítkem F–VB (1944)
• Československá vojenská medaile Za zásluhy I. st.
• Československý válečný kříž 1939 (1945)
• Československá vojenská medaile Za chrabrost před nepřítelem

Převzato z publikace Vojenské osobnosti československého odboje; sestavil kolektiv autorů