ZHODNOCENÍ, 2. DÍL, BAREVNĚ VIDĚT, ŠKOLA BARVY JANA POHRIBNÉHO

Dar, kterým nás Bůh nebo chcete-li příroda, evoluce obdařila, že svět vnímáme v barvách, obohacuje naše životy aniž si to příliš uvědomujeme. Stejně nás ale “vybavila” některými limity, kdy za určitých podmínek barvy vnímáme odlišně než ve skutečnosti jsou nebo je nevnímáme vůbec. A někdy je to jen podvědomá reakce našeho mozku, že určité barvy za specifických podmínek potlačí nebo zcela eliminuje anebo je doslova nahradí něčím tedy nějakou barvou, s kterou jsou svázány třeba naše vzpomínky, zkušenost apod. Řadu těchto možností nastínil díl mé školy Barevně vidět a stejně tak úkol, který jsem vám na toto téma zadal – tedy že naše vidění, vnímání barev může být odlišné od toho jak to vidí senzor případně film v našem fotoaparátu. Klasickým případem je uvedená barevná vjemová konstanta, kdy určité situace a zejména některé barvy se našemu mozku jeví stále stejné ačkoliv světelné podmínky a zabarvení je ve skutečnosti odlišné.

Řešení tohoto cvičení se sešlo opravdu hodně, ale jen malá část pochopila, o co v této “hře” našeho vidění a objektivní skutečnosti jde. Tím neříkám, že řada zasláných snímku není nezajímavá, ale jsou to vesměs krajiny a podobné náměty například z městského prostředí, kdy barvy na fotografii se příliš neliší od toho, jak je vnímáme i v realitě. Jak jsem ve svém textu k této problematice naznačil, barevná vjemová konstanta se většinou váže na povrchy, předměty, situace, které máme objektivně spojené s něčím co nás denně obklopuje a co máme zažité, jako určitý standard. Proto je dobrým příkladem fotografie od Milivankatova Západ na Špicberkách, kde krajina pod sněhem jde převážně výrazně do modra, jako logický důsledek odrazu světla od modré oblohy, ale autorce sníh tak to modrý se určitě nejevil, vnímala ho více v nějaké světle šedé barvě jdoucí jen lehce do chladných tónů, protože mozek má zafixováno, že sníh je bílý nebo neutrální a skutečné barvy sněhu snímaného za podvečera koriguje. Podobný případ je foto od Inna Bystrakova Zima na horách, kde je ještě navíc celá škála odstínů od žluté sluneční záře až po chladně modrou ve stínech, ale tuto barevnou stupnici vidíme výrazně až na finální fotografii nikoliv v realitě.

Západ na Špicberkách – Milivankatova

Zima na horách – Inna Bystrakova
 

Jinou skupinu tvoří fotografie pořízené v interiéru, kde se mísí často dva druhy světel, ale my opět tento rozdíl takřka nevnímáme a vidíme jeho účinek až na výsledné fotografii. Asi dobrý příklad je foto od Míla Vildová Symboly, kde zjevně jde zprava na sošky denní světlo, zleva umělé, asi žárovkové. Vsadím se, že autorka při fotografování barvy rozdílného osvětlení tak to výrazně nevnímala. Opět vstupuje do hry naše podvědomí, které říká: je to z bílého kamene, musí to být bílé nebo světle šedé… matematický přesný senzor ovšem žádné podvědomí nemá reprodukuje pouze to, jaká byla realita. Také Fascinace světlem od evismaiorje hezký příklad rozdílné chromatičnosti světla, které vynikne na fotografii, ale při její realizaci to autor/ka tak to výrazně barevně nevnímala. Je to mj. hezký příklad prostorového působení barev, o kterém zde ještě bude dalších lekcích určitě zmínka, kdy teplejší barvy se k nám přibližují a chladné ustupují. Řeka a město za mostem působí jako mnohem vzdálenější, právě díky tomuto teplotnímu kontrastu. Obrácené prostorové působení ovšem zajímavě zachytil Petr52 na snímku Orloj, kde v popředí je studenější zelená a pozadí je v teplých barvách. Jistě se v dalších dílech dotkneme barevného zkreslení tradičních zářivek, které jdou právě do zelena, ale jsme-li v místnosti osvětlené tímto zářivkovým světlem, žádnou zelenou samozřejmě nevnímáme….

Symboly – Míla Vildová

Fascinace světlem – evismaior

Orloj – Petr52

Do finále jsem si nechal zástupce ptačí říše. Oba ovšem z trochu jiného důvodu. Ten první, nazvaný Modrý Mauricius od jeptiška, pracuje možná záměrně s posunutím vyvážení bílé, autorka zachytila bílého páva jakoby ve studeném světle, což přidává beztak působivému snímku na zvláštním naladění. Opět si dovolím tvrdit, že autorka vnímala bílého páva jako opravdu bílého a nikoliv modrého, ale díky světelným podmínkám nebo již zmíněnému nastavení vyvážení bílé mohla fotografie vyjít barevně posunutá do studených tónů. Při správném nastavení vyvážení bílé nebo její korekcí v postprodukci by páv byl i na fotografii bílý nebo světle šedý, ale rozumím, že se chladné zabarvení tvůrci zalíbilo…

Modrý Mauricius – jeptiška_

Asi vítězným příkladem je pro mě ovšem foto Osvícený od Boba Gajdoše, protože daleko lépe vystihuje podstatu problému našeho vnímání. Bílou holubici také budeme vnímat převážně jako bílou i když ji uvidíme v rozdílném světle. Fotoaparát jí však zachytil zcela objektivně ve světle, které šlo do žluta a pozadí, které naopak bylo ve stínu, jde do studených tónů, protože se projevuje opět odraz od modrého nebe. Kompozičně i dynamikou je to zdařilá fotografie.

Osvícený – Bob Gajdoš

Všem zúčastněným gratuluji a vítězům dvojnásob.

Jan Pohribný, MQEP