RECENZE: Krev, monstra a cukroví, Petr Brožovský (ed.), Michaela Merglová (ed.) a kolektiv

Miluji Vánoce. Jsou to mé nejoblíbenější svátky, na něž se těším už od okamžiku, kdy teploty spadnou pod 15 stupňů a začne se stmívat před sedmou. Pro mnohé to je ale hektické období, v němž se lidé mění v lité bestie soupeřící o to, kdo bude mít napečeno více druhů cukroví, velkolepější dárky, nebo vypito větší množství svařáku. Nad českými Vánocemi se navíc vznáší přízrak bramborosalátového monstra marně snažícího dostat se z lavoru, invazivního druhu Koledyhrající Odzačátkuříjna nebo kapří kosti, o níž legenda praví, že nejostřejší je právě během štědrovečerní večeře. Pro mě to je ale čas plný radosti, vůní a Glum by ze mě neměl moc radost, protože rozhodně chodím za světlíšky, zejména na vánočním stromečku.

Když jsem se dozvěděla, že Epocha letos vydá antologii, která zpracuje tematiku mého milovaného svátku, zajásala jsem radostí. Úsměv na rtech mi zmrzl v okamžiku, kdy jsem se dozvěděla o příslibu mysteriózního až hororového podtónu. Aby bylo jasno, nejsem žádný strašpytel, ale prostě se nerada bojím. Hororovým žánrem jsem nepolíbená. Kinga sice nějakého přečteného mám, ale filmy? Ne, díky, raději po sté Lásku nebeskou. Dlouho jsem zvažovala, jestli jsem na základě této skutečnosti vhodný člověk k recenzování této knihy. Pak jsem si ale řekla, že by to mohl být zajímavý experiment, a především příležitost k vykročení z mé komfortní zóny. A musím říct, že výsledek předčil má očekávání.

Krev, monstra a cukroví opět spadá do kategorie trpasličích bojových knih. Je to pořádný macek, který díky poctivé gramáži papíru a rozsahu 616 stran váží skoro tři čtvrtě kila. Pevná vazba byla opět jasná volba, za což jsem ráda, kniha se totiž bude moc hezky vyjímat v knihovničce vedle dalších antologií, které Epocha v posledních letech vypustila do světa. Editoři a grafici se vyřádili, protože zpracování je nad očekávání špičkové, a opět nezůstalo jen u přebalu knihy. Vločky na pravém okraji stránek vám vynahradí fakt, že letos zřejmě bude zase Štědrý den na blátě. Velmi také oceňuji nápad s představením autorů každé povídky, čtenáři to pomůže se zorientovat v jejich předešlé tvorbě. Je to fajn, protože ne všichni mají s fantastikou co do činění. Jako příjemný bonus je doplněn odstavec o tom, co pro daného autora znamenají Vánoce a jak je slaví. Skvělý nápad! Za něj považuji i znepokojivé variace na vánoční koledy, které v úvodu tematicky souvisí s následující povídkou. Chyběla mi jedna věc – látková záložka, ale to je hlavně tím, že své záložky vždycky někde odložím a ty záhadně zmizí, což se v případě pevně přichycené látkové ve vazbě stane jen těžce.

Antologie Krev, monstra a cukroví je tvořena devatenácti povídkami, které napsali jak matadoři české fantastiky, tak jména fandomu neznámá a jedná se o jejich fantastický debut. Povídky jsou opět rozkročeny přes celou šíří žánru. I když se zde nejčastěji setkáme se sci-fi, prostor dostala i fantasy, splatterpunk a některé povídky pracují s motivy známé z pohanských mýtů, a dokonce také z Bible. Rozsah nebyl očividně předem dál, což určitě potěšilo grafomany mezi přispívajícími autory a projevilo se to v počtu stránek, kdy nejdelší povídka má přes šedesát stránek a naproti tomu nejkratší necelých deset.

Šest autorů se rozhodlo, že svůj vánoční příběh zasadí do světa, které čtenáři znají z jejich předchozí tvorby. Většině se povedlo povídky vystavět tak, že si je užijí i ti, kteří jejich fikční světy neznají a nepotřebují podrobně vysvětlit jejich fungování nebo nastínit jejich nešvary. To se moc nepovedlo Lucii Lukačovičové, jejíž povídka Zbraně Azylu by si zasloužila trochu větší exkurz pro nezasvěcené. Připomínala mi jednohubku ze seriálového a knižního světa Lockwood, v němž nadaní bojují s nadpřirozenými jevy, s čímž jim civilní společnost moc nepomáhá. Následkem je to, že jedinou zbraní, kterou lze proti nadpřirozenu použít, je dlažební kostka a hůl. Ondřej Neff a Marie Domská sáhli po žánru sci-fi a vtáhli čtenáře do světů, kde se prohání Kuba Nedomý, robot Dědek Čuchák a ne tak zcela mimozemští potomci mimozemšťana Kchrata. Zde se o chaos postará robot, který nekompromisně začne věřit, že existuje Ježíšek (Dopis Ježíškovi) a jedna nevinná lež pro zachování vánoční pohody (Náhradník).
Milovníky alternativní historie určitě potěší přítomnost povídek Jana Kotouče (Porcování medvěda) a Dalibora Váchy (Vánoce v srpnu). Pokud bych si měla vybrat, v jakém světě bych chtěla žít, tak raději v Kotoučově, protože představa ozdobeného stromečku na pláži má něco do sebe. Něco do sebe mají i dvě osamocené povídky, které by se daly označit za fantasy. O ty se postaral Jiří Pavlovský (Pan Au naděluje) a Zuzana Hartmanová (Krámek snů a nočních můr). Pavlovský sáhl po neohroženém a pragmatickém Felixi Jonášovi a proti němu postavil vypočítavého a krvelačného pana Au (podobnost s usměvavým pánem v buřince není tak úplně náhodná). Naproti tomu jako balzám na duši působí povídka Zuzany Hartmanové, která jako maják naděje svítí v jinak potemnělé motivické změti antologie.

Lepší už to totiž nebude. Na splatterpunkové vlně se svezete díky Štěpánu Kopřivovi (Co pro mě znamenají Vánoce), Petrovi Brožovskému (Půjdem spolu do Betléma) a Filipu Korytovi (Veselé vánoční hody). Z této trojice mě nejvíce bavila povídka Brožovského, protože mě vrátila do mého mládí díky Star Gate vibes. Místy až dadaistickou jízdu si pro čtenáře nachystal Filip Koryta, kterou buď budete milovat nebo nenávidět, a surrealistickou postapo jednohubku s odkazem na Dům o tisících patrech vytvořil Petr Stančík (Na konec světa a dál do nebe), od kterého jsem upřímně čekala něco delšího a docela se na to těšila. To ale povídce neubírá nic na její řemeslné dokonalosti a zařazení do mých top 5 této sbírky.

O nic více optimisticky nevyznívají povídky Petra Heteši (Šťastné a veselé) a Pavla Fritze (Kdo kráčí pouští). Po jejich přečtení si řeknete, že přát si k Vánocům virtuální realitu nebo dron s kamerou na šmírování sousedů není zas až tak dobrý nápad. Vlastně i ten živý vánoční stromeček byla možná chyba, o čemž vás přesvědčí Vilma Kadlečková a Vilém Koubek. Jednou se to stane by se mohla také jmenovatt Stromky vrací úder nebo Nová naděje. Ozdoby vychází jako jasný vítěz v kategorii Nejděsivější a nejvíc znepokojující povídka celé antologie. Lepkavý pocit děsu totiž ulpěl na mé kůži na docela dlouho, a o moc lépe mi nebylo ani po přečtení posledních čtyřech dosud nezmíněných povídek. Martin Paytok (Pranostiky) důstojně otevřel celé vánoční panoptikum a skvěle je zvolená i závěrečná povídka Michaely Merglové (Dromův syn). Oba autoři totiž zvolili společné téma pohanských démonů, kteří jsou více než skuteční a dokáží znepříjemnit život i lidem ve 21. století. Nejméně Vánoc na mě dýchlo z povídek Lukáše Vavrečky (Zvířátka, která šla spát příliš brzy) a Patrika Bangy (Erža), kde tento svátek tvoří jen časový rámec. Vavrečka zřejmě našel polohu, která mu svědčí nejvíce – mysteriózní thriller. Snad se dočkáme něčeho dalšího v tomto duchu. Patrik Banga, druhý autor, jehož povídka je jeho fantastický debut, nechává čtenáře nahlédnout pod pokličku romského folklóru a vnímaní mystiky, a především kleteb touto komunitou, čímž zajímavě doplnil neotřelý kaleidoskop celé antologie.

Celkově vzato si myslím, že se můj čtenářský experiment vydařil. Krev, monstra a cukroví mě docela bezpečně převedl přes mou komfortní zónu do oblasti, kde mě nechal příjemně se bát a pak mě za ruku dovedl zpátky k slavnostně ozdobenému vánočnímu stromečku bez postranních úmyslů, vrazil mi do ruky horké kakao a jako bonus si se mnou zazpíval koledy. Největší dojem na mně zanechaly povídky Pavla Fritze, Martina Paytoka a Viléma Koubka, kterým tímto vzkazuji, že se jich bojím. Musím se přiznat, že povídku Filipa Koryty jsem nedočetla. Úplně minula mé estetické vnímání a nechtěla jsem, abych si na jeho tvorbu udělala špatný první dojem. Není to ale chyba povídky, nikdy jsem nebyla na divočiny, kde se střílí po všem, co se hýbe, teče úplně všechno, úplně odevšad a nejlépe najednou. A abych hledala spisovnou češtinu lupou? Ne, raději si přečtu něco jiného, než abych dštila oheň a síru.

Skončím ale optimisticky a s nadějí. Chtěla bych Epoše popřát, aby i v příštím roce měla tak skvělou ruku na editory a poslala do světa alespoň tři další trpasličí bojové knihy. Michaela Merglová a Petr Brožovský odvedli sakra dobrou práci. Tak dobrou, že mi vlastně až během psaní recenze došlo, že tam neměl povídku František Kotleta, jehož tvorba je stálicí v povídkových antologiích tohoto nakladatelství. Pochválit chci také nápadité PR antologie. To, že Epocha umí své knihy propagovat, není žádné tajemství. Tentokrát si ale vyhráli – kromě základní verze si čtenář může pořídit sběratelské vydání, ke kterým jsou přiloženy dvě pohlednice s ilustracemi Vilmy Kadlečkové. Nebo ho můžete pořídit pod stromeček vy stejnému nadšenci a milovníkovi Vánoc, jako jsem já. Nebo zarytému Grinchovi, který po přečetní knihu zaklapne a s ďábelským úsměvem prohlásí "Já vám to říkal!" Ať už jste ale na jakékoliv straně barikády, Krev, monstra a cukroví jsou takovou hezkou tečkou za rokem 2023.

Petr Brožovský (ed.), Michaela Merglová (ed.) a kolektiv
Krev, monstra a cukroví
Sborník fantastických vánočních povídek
Obálka - Lukáš Tuma
vazba - vázaná s přebalem
616 stran
ISBN / ISSN: 978-80-278-0155-8