V šestidílném dokumentu Porno! popisujete svůj život, který se pojí s pornoprůmyslem. Jak těžké pro vás bylo vyprávět na kameru svůj životní příběh se všemi vzestupy i pády?
LUKÁŠ: Chvíli jsem váhal, jestli to dokážu odvyprávět tak, aby to pro lidi bylo zajímavé, jestli tomu dám tu správnou formu. Taky jsem se ptal sám sebe, jestli jsem na to ta správná osoba. Na druhou stranu jsem věděl, že na kameru jsem zvyklý, a Filipovi jsem důvěřoval.
Bylo pro vás i přesto natáčení v něčem nezvyklé?
LUKÁŠ: Musel jsem si postupně projít znovu vším, co jsem za posledních dvacet let prožil. A to tak, že se dokonce v jeden moment na kameru rozbrečím. Uvědomil jsem si, že jsem dříve svojí rodině ubližoval, ale tehdy mi to nedocházelo.
Čím jste jim ubližoval?
LUKÁŠ: Pocházím z rodiny, která je hodně intelektuálně založená, oba rodiče mají vysokou školu a já jsem vždycky stál trochu mimo, černá ovce. Nebyl jsem nikdy studijní typ, mám poruchu pozornosti, nebyl jsem schopen se naučit ani jednu stránku z učebnice. Samozřejmě jsem za to byl peskovaný, ne nijak hodně, protože moje rodina je úžasná, ale měl jsem vždycky pocit, že nedostačuju. Cítil jsem tlak, že bych měl být lepší, že bych měl být někdo jiný. A pak jsem si jednou řekl, že jim na to kašlu a že si půjdu vlastní cestou.
V dokumentu zazní, že jste chvíli pracoval v továrně.
LUKÁŠ: Ano, udělal jsem si výuční list a ještě chvíli jsem se snažil být hodný kluk a nastoupil do továrny. Jenže představa, že takhle budu žít celý život, mě skličovala a frustrovala. Bavil jsem se s lidmi ve fabrice, jak vypadá jejich život, a došlo mi, že takhle žít nechci.
Filipe, jak jste Lukáše poznal?
Známe se už dlouho. V roce 2018 mě požádala kamarádka a dramaturgyně Gábina Zvonková, že potřebuje pomoct s jedním svým projektem, což byl pořad o pornu. Pomáhal jsem jí s natáčením a během té doby poznal hodně lidí z té branže včetně Lukáše. Už tehdy mě zaujal tím, že nezapadal do škatulky českých pornoherců, které jsem měl možnost do té doby poznat.
Čím se vymykal?
FILIP: Měl to v hlavě srovnané, měl nadhled, mluvila z něho nějaká životní zkušenost. Pro mě jako pro někoho, kdo nechává ve svých dokumentech promlouvat lidi, kteří vyprávějí svůj životní příběh, to byl skvělý „materiál“. Věděl jsem, že jsem s Lukášem nemusel během natáčení hledat odpovědi na mnoho otázek, protože on už je měl dávno pojmenované a zpracované.
Hned jste s ním ale natáčet nezačal. Nejprve jste natočil dokument Trans* a k tematice porna jste se vrátil až před dvěma lety.
FILIP: Ano, po dokumentu Trans* jsem hledal další téma, kterým bych mohl rozčísnout hladinu české dokumentární internetové tvorby. Rozhodl jsem se, že natočím něco o pornu, což mělo být po mých dokumentech o bezdomovcích, prostitutkách a trans lidech další téma, které lidi zvedne ze židle. Jenže po roce rešerší jsem zjistil, že už mě to téma vlastně nebaví a že o pornoprůmyslu nechci točit. Ve stejné chvíli mě ale oslovila Prima Cool s tím, že ten dokument chtějí a já musel vymyslet, jak to udělat, aby mě to bavilo. A tehdy jsem si vzpomněl, že znám někoho, kdo má zajímavý příběh. Lukáše.
Zároveň jste tehdy zjistil, že Lukáš má přítelkyni Kristýnu, taky pornoherečku, která se nakonec stala druhou postavou vašeho dokumentu.
FILIP: Ano i ona na natáčení kývla, čímž se vyřešil můj druhý problém, že pornobranže stojí na muži a ženě a byla by škoda neodvyprávět příběh i z ženského pohledu. Tím, že Kristýna v té době byla na začátku své kariéry, jsem měl možnost vyprávět příběh ženy, která začíná. Lukáš je ale nakonec v dokumentu hlavním vypravěčem. Zjistil jsem totiž, že nedokážu vyprávět Kristýnin příběh do hloubky, jednoduše proto, že jsem muž a že se do ženského světa a toho, co tam ženy v takto intimní oblasti prožívají, nedokážu dostatečně vcítit.
Pro mě osobně byl v dokumentu zajímavý moment, kdy se ptáte Lukáše a Kristýny, jak jejich práci přijalo jejich okolí. Načež Lukáš začne vyprávět, jak ho kamarádi plácali po ramenou, zatímco Kristýna se setkala s opovržením.
LUKÁŠ: Ano, stále tu jsou předsudky, kdy se lidi jinak dívají na ženu, která spí s více muži, a jinak na muže, který dělá to samé. Ten je borec.
Co všechno jste chtěl, Filipe, dokumentem říct?
FILIP: Chtěl jsem vyprávět příběh člověka, který se rozhodl, že chce dělat nějakou práci na úkor toho, jak se k němu bude stavět okolí. Chtěl jsem taky říct, že porno není realita. Inspirovat se tím můžete, ale nemůžete na tom stavět svůj sexuální život. A také jsem chtěl aktualizovat pohled na porno. Ukázat, jak vypadá v dnešní době, protože za poslední roky se nic pořádného o této branži nenatočilo – cílem ale nebylo ho jakkoli bulvarizovat. Vlastně jsem si ten pohled chtěl aktulizovat i já sám pro sebe. Ptal jsem se, jak si stojíme a kde se nacházíme, protože ve světě jsme stále považovaní za pornovelmoc.
Překvapilo vás něco během natáčení?
FILIP: Začal jsem chápat, jak rychle opadne ten pocit intimity u něčeho tak intimního a navýsost soukromého, jako je sex. Některé scény jsme točili i přímo na place, kde se samotné porno snímky natáčejí. Nejčastěji jsem čekal za dveřmi a vevnitř byl jen kameraman, ale i tak jsem byl překvapený z toho, co jsem viděl, jak rychle mi to zevšednělo. Jak lidské tělo a ten akt přestaly být zajímavé.
Jaké jsou, Lukáši, motivy, proč do této branže vstoupit?
LUKÁŠ: Mnoho z nás, mužů i žen, to dělá vyloženě proto, že si to uměli dobře spočítat. Vědí jednoduše, že si mohou vydělat hodně peněz, zároveň nemají problém s intimitou, ale taky vědí, za jaké hranice nechtějí jít. Prostě nejsou naivní a dokázali se v tom byznyse rychle zorientovat. Pak jsou ale i tací, kteří v tom vidí jen snadný výdělek, ale pak se jim může stát, pokud nejsou opatrní, že se s nimi nebude zacházet dobře.
Jak jste se dostal k pornu vy?
LUKÁŠ: Řeknu to na rovinu a otec se na mě snad nebude zlobit, protože to jsou jeho slova. On mi totiž celý život říkal, že bez papíru budu h*vno. Jak už jsem říkal, pocházel jsem z dobré rodiny, dobře zajištěné, táta byl politik, máma je sociální pracovnice. Jenže mně to učení nešlo, ale zároveň jsem si nedokázal představit, že budu někde v továrně nebo ve výkopu s dělníky. Chtěl jsem něčeho dosáhnout navzdory tomu, že jsem žádný „papír“ neměl. V devatenácti jsem odešel z domu a chtěl žít po svém. A tam pak nastala taková desetiletá propadlina mezi mnou a rodinou, kdy jsem bral drogy. V mezičase jsem se dostal do Prahy, a začal dělat to, co dělám dodnes.
Jak se to, co děláte, rodiče dozvěděli?
LUKÁŠ: Když jsem byl v pětadvaceti v léčebně, protože jsem měl velký problém s pervitinem, uvědomil jsem si během terapií, že by bylo dobré seznámit rodinu s tím, čím se živím.
Jak to vzali?
LUKÁŠ: Vlastně dobře. Nevadila jim až tak moc ta samotná pornobranže. Spíš se báli, že je to místo, kde se drogy berou ve velkém a že se z toho nikdy nedostanu. Pravdou ale je, že jsem chvíli dělal v jednom velkém internetovém obchodu, jednu dobu jsem zase prodával akcie a zlato a všude jsem potkával lidi, co brali kokain, jeden člověk dokonce prodával pervitin. Takže spíš to bylo o tom zvládnout drogy nebrat, ať už děláte kdekoli. Asi po deseti letech se mi povedlo drogy přestat brát. A záhy na to se mi povedlo dostat do Budapešti k Rocckovi Siffredovi, k jedné z nejznámějších porno hvězd a taky producentů v Evropě. Začal jsem taky jezdit na kole, sportovat, zdravě se stravovat.
A tehdy rodiče nezkoušeli, jestli byste s tím přece jen nechtěl skončit?
LUKÁŠ: Nezkoušeli. Pro ně bylo hlavní, že už neberu drogy. Zkoušeli to, když jsem u nich ještě žil, v pubertě. Chtěli, abych studoval, ale pak už mě o ničem nepřesvědčovali.
Filipe, jaká byla úskalí natáčení? Pokud tedy nějaká byla…
FILIP: Myslel jsem si, že mi Prima bude říkat, jak to mám natočit. Což se nestalo. Taky jsem se bál, že až zapnu kamery a rozsvítím ve studiu světlo, tak že Lukáš nedokáže nic říct. To se taky nestalo. Bál jsem se i u Kristýny, protože ona je vcelku introvertní. I ji jsem rozmluvil.
LUKÁŠ: Ale nemohli jsme natáčet u Rocca Siffrediho.
FILIP: To je pravda. V Lukášově životě je postava Rocca Siffrediho velmi důležitá. Hodně jsem stál o to natočit scénu, kde zachytím jejich setkání. Jenže pak se ukázalo, že Rocco podepsal exkluzivní smlouvu a postoupil svoje osobní práva jedné internetové platformě, která o něm točila dokument, a on se tím pádem nemohl nikde jinde objevit.
Proč je to v Lukášově životě důležitá postava?
FILIP: Když to řeknu nějakou příběhovou zkratkou, tak on byl tím, který Lukáše dostal z problémů a nastartoval jeho kariéru. Ale ještě je tu něco. Jak já čtu Lukášův příběh, tak on se drogami snažil přebít svůj pocit nedostatečnosti a Rocco mu pomohl to překonat. Proto v něm vidím trochu otcovskou figuru.
LUKÁŠ: Já jsem Filipovi říkal, že v mém životě jsou dva chlapi, které respektuji. První je můj táta a druhý je Rocco Siffredi. Můj táta mi nikdy neřekl, že jsem v něčem dobrý. Rocco mi ale jednou řekl větu, která je banální, ale já ji nikdy od nikoho neslyšel. Řekl mi: Lukáši jsi perfektní takový, jaký jsi. Do té doby jsem slýchal jen to, že jsem takový a takový, ale měl bych být jiný. I přesto mám ale dodnes takový syndrom, že když mě někdo pochválí, nevěřím mu. Stejně si stále připadám jako to, co o mně kdysi prohlásil táta. I když mám úspěch, za svou práci jsem dostal ceny, natočil se o mně dokument, budu mít podcast, stejně mám pocit, že nejsem dost dobrý.
FILIP: Sláva ale není všechno, Luky.
LUKÁŠ: Nemyslím tím, že je důležitá sláva, ale to, že člověk něco dokázal i přes to, že mu to nebylo předurčeno.
Ještě jedna věc mě zajímá. Jak se změnil pornoprůmysl za tu dobu, co v něm děláte, Lukáši?
LUKÁŠ: Hodně. Když jsem začínal, našel jsem si inzerát, že producent hledá modely a modelky k lehce erotickým i více erotickým materiálům. Což bylo ve finále těžké porno. Dneska si člověk může na internetu najít seriózní agentury, a pokud seriózní nejsou, rychle se to roznese. Před dvaceti lety to bylo drsnější.
Proměnila to nějak pandemie?
FILIP: Určitě. Za pandemie nesměla žádná produkce natáčet a pornoherci a herečky začali natáčet sami doma a sami si to zveřejňovat na různých internetových platformách. Což platí dodnes.
LUKÁŠ: Velkou výhodou je, že doma se můžete rozhodnout, co chcete točit a s kým, za jakých podmínek, a to celé ve vlastní režii.
Filipe, co si přejete, aby váš dokument změnil, pokud by měl něco změnit?
FILIP: Snažil jsem se natočit něco, co není jen reality show, čímž nechci nijak snižovat reality show. Ale myslím si, že divák si v televizi zaslouží vidět i něco jiného než jen show. Chtěl jsem, aby si skrze můj dokument mohli lidé utvořit na tuto branži svůj názor. Mojí ambicí je bořit předsudky a polidštit ty, kteří tu práci dělají. Přestat je démonizovat. To by pak mohlo třeba i otevřít dveře k dalším diskusím ve společnosti, například o tom, jak docílit toho, aby nikdo nebyl v tomto odvětví pod jakýmkoli nátlakem nebo vykořisťovaný.
Zdroj: časopis Glanc
