Adam Borzič: Ave Maria

Křesťanské vánoční ikonografii dominují postavy dvě. Vedle božského dítěte vždy najdeme jeho matku – Marii. Maria držící v rukách narozeného Ježíška je ikonou Vánoc. Archetypální dvojice: Matka a Dítě, z nichž sála tichá sláva světla. Jakkoli v jesličkách nalezneme i Ježíšova adoptivního otce Josefa, příběh vtělení určuje spolubytí matky a dítěte.

Čtěte také

Adam Borzič: Síť života

O Ježíšově matce toho z Bible mnoho nevíme. Prochází křesťanskými písmy spíše tišeji. V Lukášově evangeliu promlouvá tato židovská dívka zkraje, tehdy ovšem překvapivě vášnivou řečí, jež zpívá o Bohu, který svrhává vladaře z trůnu, bohaté posílá s prázdnou a chudé nasycuje a ponížené pozvedá. I takto revoluční může být Maria, však tento hymnus byl v Chile v době pravicové diktatury veřejně zakázán. Jinak je ale Maria tichá.

A přece si tuto tajemnou ženu věřící zamilovali. Pravoslavní a katoličtí křesťané ji vnímají jako Matku Boha i církve, a láskyplnou úctou ji zahrnoval i reformátor Martin Luther. Velmi důležitou pozici má Maria také v islámu, Korán jí věnuje celou súru, je vnímána jakožto významná prorokyně, její hrob v Jeruzalémě navštěvují i muslimští poutníci. Prorok Muhammad prý zde při svém nočním vizionářském letu spatřil sálat světlo, a bylo mu řečeno, že je to místo spočinutí prorokyně Miriam.

Čtěte také

Adam Borzič: Magie pauzy ve světě červeného prachu

Ve středověku, na křesťanském Východě i Západě, byla Maria mystiky spojována s božskou Moudrostí. Dávný hymnus ji nazývá jejím trůnem. Na dveřích katedrály v Chartres ji neobklopují jen apoštolové, ale i pohanští mudrci. Oproti často laciným a kýčovitým formám mariánské úcty v posledních dvou staletích, kdy se z Marie stala sádrová sladkobolná bohyňka, kterou se zaklínají fundamentalisté, dávná mariánská úcta měla iniciační charakter. Maria byla nazývána Zahradou uzavřenou, v mystice symbolizovala kontemplativní duši, která rodí Boha. Tak o ní hovoří Mistr Eckhart i islámský básník Rúmí. V alchymii byla ztotožněna s Prvotní matérií, která je základem Kamene mudrců.

Středověká tradice obsahuje fascinující legendy o Marii, jež mají trangresivní charakter. V jednom příběhu zachrání život zloději, který ji bezmezně miluje a nosí jí v den jejích narozenin růže do chrámu. Nechá pod svým oblíbeným lapkou zlomit větev, na níž měl být oběšen a on tak dle středověkého práva vyvázne bez trestu. V jiném příběhu uteče jeptiška z kláštera a dvacet let se živí prostitucí, později se vrátí kajícně do kláštera, ale zjistí, že ji nikdo nepostrádal, neboť v době její nepřítomnosti její místo zaujala Panna Maria proměněná v ni samou.

Čtěte také

Adam Borzič: Horizont nenásilí

Feministické teoložky upozorňují, že mariánský mýtus nevystihuje celek lidského ani božského ženství. Právem. Zvláště Mariino panenství a mateřství bylo patriarchátem zneužíváno. Její archetypální kvality potřebují být doplněny i divočejšími aspekty, zahrnující síly vzdoru a sexuality. I proto coby ctitel božského ženství ve svém sofiálním panteonu doplňuji Marii tantrickými buddhistickými božstvy, jako je smyslně něžná Tára, nebo vášnivě erotická Vadžrajogíni. A přece Marii miluji i jako buddhista. Tato žena v hvězdném plášti může být inspirací i pro nekřesťany.

V Mariině postavě se spojuje soucit s moudrostí. V naší těžké přechodové době jsou to dvě stěžejní duchovní kvality, kterých se nám zatím příliš nedostává. Mariánská něha, když ji meditujeme, v nás tyto síly může probudit. Tento obraz spojení nebes a země, božského a lidského ukazuje, že soucit a moudrost se rodí z mystéria ticha, z jemné pokory a citu pro krásu. V naší době, kterou pokouší nihilismus a beznaděj, je obraz Marie subversivním archetypem spirituální něhy. V době, kdy nás obklopují válečná mračna, kdy v různých částech světa umírají ženy, děti i muži, a kdy je planeta sužována, je tichým znamením, že lze žít jinak. Myslet, cítit a jednat z oblasti tajemné zahrady srdce, která je v nás Marií.