28.4.2024 | Svátek má Vlastislav


TAXIZKAZKY: One Michal šou

21.12.2023

Udělali jsme si s dcerkou výlet do Mladé Boleslavi. Totiž:
Dcerka chtěla navštívit představení Michala Nesvadby. Pátrala, kde má vystoupení, kde ještě mají volné vstupenky a nejlépe nám z toho vyšla Mladá Boleslav. Ani jsem netušil, že ho má tak v srdíčku. Sama teď říká, že na jeho pořadech v Kouzelné školce vyrůstala a chce se s ním setkat.

Je úžasná! Přemýšlím, jestli bych já sám něco takového v jejích letech chtěl udělat. Ona je prostě lepší.

A tak, zatímco já jsem to tehdy doma bral jen jako zvukovou kulisu, když si malá hrála s panenkami i s autíčky, netušil jsem, že to v té malé hlavičce uvízlo natolik, že na Michala i teď stále myslí. A co jen myslí! Jde do toho! Chce setkání! Sám si to vysvětluji tak, že nyní, když už je plnoletá, chce uzavřít jednu životní etapu a ukrýt si ji pro sebe na někdy, kdy ji bude potřebovat, třeba když jí bude smutno, do sejfu pod cedulkou „Moje první vzpomínky.“

No není to úžasné, když někdo může zažít, že jeho činnost není zbytečná? Sám, když jsem před časem vezl Dádu Patrasovou, poděkoval jsem jí za to, že moje dcerka vyrostla na jejích písničkách. Ať se teď Dáda pere s čímkoli, tohle jí v tu chvíli udělalo radost, celá zjihla. Viděl jsem to na ní. A já chci, aby každý měl tu šanci být odměněn pochvalou nebo i vděkem. Já prostě jen odvezu člověka nebo doručím balíček, sice možná k jejich spokojenosti, ale nejdu „s kůží na trh“!

Můj nebožtík tchán vždy říkával - „Nikomu neber jeho úctu!“ Znamenalo to, že každý koná v životě něco jiného, ale vždy tak, jak to nejlíp umí a není žádoucí ho jakkoliv vysmívat. Teď to sakra ale vypadá, že Michala nějak soudím. Vůbec ne! Právě naopak! Jen jsem jiná generace a moje telecí léta spíše provázel jeho otec, Miloš Nesvadba, svými nezaměnitelnými malůvkami na skle, ještě v černobílé televizi. Pamatujete? Takže mě Michal jaksi minul...

Jsme „velcí“, tak spíše možná sklouzáváme k bulvárním plkům, než k podstatě konání lidí, kteří se v tomto případě snaží všechny děti dělat šťastnými. Nemůžeme tomu rozumět. Už ne.

A tak teď chodím po muzeu Škodovky, kde se v přilehlém sále představení koná, prohlížím si exponáty, mezi kterými ovšem schází můj Superb Klučík, hlavou se mi honí spousta věcí a z chaosu myšlenek mě každou chvíli vytrhne kři... ne, řev dětských nadšených hlásků.

nes

Na konci představení se vloudím do světa barevných izolep, mezi diváky a diváčky, kteří nikam nespěchají a čekají na foto s Michalem. Trpělivě všechny přijímá, děkuje a pořád má sílu na svoje špumprnágle. Pak ještě zájemcům vyrábí dárky - izolepové květiny. Když jednu předává mojí dcerce, chci si je oba vyfotit.
„Á, ještě pan redaktor!“ dělá na mně Michal opičky.
„Ve čtvrtek bude článek na Neviditelném psu!“ to jsem prostě v této situaci říct musel!

Takže Michale, pane Nesvadbo, pokud jste si stihl urvat chvilku ke čtení tohoto článku, děkujeme za vše, co jste pro naše děti a vnoučata dokázal a stále dokazujete! Buďte hodně zdráv, aby se ten nadšený křik dětí ještě dlouho ozýval z plných sálů!