Ukrajinská archivářka utekla před válkou do Česka. Novou práci našla v litoměřickém archivu

„Dvakrát týdně absolvuji kurz češtiny pro cizince. Na češtině mi přijdou nejtěžší zájmena. Se a si, to je vůbec katastrofa,“ konstatuje se smíchem Oleksandra Bazyniuková.

Zatímco loni musel být rozhovor veden v angličtině, letos už s redaktorkou Českého rozhlasu mluvily pouze česky. Ve volném čase se Saša učí také německy. „Mluvím anglicky dobře. A němčina a angličtina jsou ve stejné jazykové skupině,“ vysvětluje.

Právě tyto dva jazyky byly podmínkou pro práci v severočeských archivech. Takhle to loni shrnul ředitel tamního archivu Otto Chmelík: „Musela by umět nejen češtinu, ale i němčinu, která je pro nás v tom prostředí, ve kterém se pohybujeme, tedy v severních Čechách, jako jazyk základní.“

V Litoměřicích našla práci snů

Práci v děčínském archivu musela opustit. Mezitím pracovala jako pomocná síla v kuchyni. Až letos v červnu přišla nabídka snů. „Ozvali se mi na doporučení pana Chmelíka z děčínského archivu. Mám moc pěknou reputaci v Čechách,“ těší paní Bazyniukovou, která teď pro zahraniční společnost zaměřenou na genealogii skenuje archivní dokumenty.

Ředitel litoměřického archivu Vítězslav Lisec si její práci pochvaluje. Digitalizované materiály budou přístupné i pro české badatele. „Pracuje jako operátor digitalizace archivních materiálů – to znamená, že digitalizuje archiválie, které se v budoucnu využijí pro potřeby badatelů, převážně genealogů,“ vysvětluje.

Při otázce na syna Marka Saša posmutní a vypráví o svých obavách. Její 15letý syn teď totiž žije a studuje u prarodičů v Kyjevě. Sama pokračující válku v její rodné zemi pečlivě sleduje – pokud bude pokračovat, hrozí povinný odvod i jejímu synovi.