Kdo je tady oběť? Absurdní příběh o mocenské závislosti, spoluzodpovědnosti a touze po svobodě. „Já se nebráním životu, já se bráním tomuto způsobu života zde.“
Manipulace, lidská úzkost i touha po životě. Nekonečný boj s neviditelným aparátem či se sebou samým? Autorem známého pretextu inscenace Proces v Divadle Petra Bezruče je německy píšící spisovatel pražského okruhu Franz Kafka. Dramatizaci jeho stejnojmenného románu provedl umělecký šéf divadla Jan Holec, který se v tomto případě ujal i režie. Výjimečnou synergii ansámblu DPB potvrzují opět skvělé herecké výkony celého obsazení s Jáchymem Kučerou v hlavní roli bankovního úředníka Josefa K. Ostatní herci a herečky mnohdy ztvárňují více rolí naráz a převtělují se do několika odlišných charakterů, což nemá jen praktický význam, ale toto řešení v dramaturgické rovině podtrhuje neproniknutelnost systému, kterému K. čelí.
Absurdní příběh začíná v den třicátých narozenin prokuristy Josefa K. Jeho byt je okupován cizími muži, kteří prý jako sluhové zákona plní takto svou povinnost. Josef je zatčen, není mu však sdělen bližší důvod jeho obvinění. I přesto, že by se tak na první pohled mohlo zdát, hlavní protagonista není prostou obětí nelogického úředního procesu. V průběhu děje u něj můžeme pozorovat určitý typ „provinění“, které nám může dát podnět k tomu, abychom jej jako publikum morálně odsoudili, či jeho deklarovanou nevinu přinejmenším problematizovali.
Arogantní bankéř Josef K. se v „bezručácké“ inscenaci provinil podobně jako zbylé figury příběhu svým
zmechanizováním, které pramení z jeho občanské neangažovanosti. V kafkovském světě inscenace je vše podřízeno něčemu dalšímu, jednotlivec je pohlcen a ztrácí svou individualitu v masivním byrokratickém systému. Logika fungování tohoto fiktivního světa je založena především na vzájemné mocenské závislosti konkrétního jedince na ostatních, kteří daný systém spoluutvářejí. Postavy nejednají samy za sebe, ale poněvadž jim to někdo nařídil – jak říká Dozorkyně (Alexandra Palatínusová), „Pověřili mě abych trestala, tak trestám.“ Tato metafyzická vina, spočívající v zaslepené poslušnosti systému a v mechanickém plnění jeho příkazů, ovšem padá i na nás jako diváky za hranicemi fikčního světa inscenace. Stejně jako postavy příběhu sledujeme i my každodenní nespravedlnosti a zločiny, vůči kterým se často nijak nevymezujeme. Přestože třeba nesouhlasíme s rozhodnutím našich politiků, kteří odmítají v zákoně zakotvit rovnost stejnopohlavních párů, aktivně se většina z nás vůči jejich rozhodnutí nevymezuje. Je pro nás daleko jednodušší uposlechnout rozkazy našich nadřízených nebo státních úředníků, než dělat vlastní rozhodnutí a nést za ně následně zodpovědnost. Omezujeme tak však v důsledku naši vlastní svobodu. Navíc skutečnost, že jednáme dle zadání vyšší moci, nás přeci nezprošťuje viny za nespravedlnosti, které při tom pácháme. Je však na druhou stranu možné žít bez právního státu a společných existujících morálních norem a hodnot, které budeme všichni dodržovat?
Další paralelou příběhu bankéře K. se skutečným světem jsou například vykonstruované procesy, jež známe velmi dobře z naší historie a v některých částech světa k nim dochází i dnes. Dehumanizace systému, který hrozí rozdrtit hrdinu Kafkova příběhu, srovnatelného s některou z minulých či aktuálních totalitních mocí je zdůrazněna replikou matky Josefa K., která říká: „Víš, co to znamená? To znamená, že budeš vyškrtnut. A že celé příbuzenstvo strhneš s sebou nebo je alespoň ponížíš až do prachu.“ Pokřivenost světa je následně explicitně zobrazena na postavě Studenta (Marián Chalány), jehož tělo je pod vším tím tlakem metaforicky znetvořeno: jeho končetiny jsou zdeformované a zkrácené, pohyby po jevišti pak záměrně trhané a těžkopádné. I prostřednictvím mimiky vytváří Chalány dojem paralyzovaného jedince, který si je sice plně vědom svého okolí, ale není schopen pohybu ani řeči.
Komplikované vnitřní prožívání hlavního hrdiny je v kontrastu s minimalistickou scénografií, která svým černobílým provedením může evokovat například čekárnu, ve které K. – a s ním pomyslně i divák – čeká, kdy i na něj a na jeho proces přijde řada. Sterilitu prostředí dokresluje využití ochranných obleků, návleků a rukavic. V estetickém protikladu k chladně bílé scéně černé kostýmy symbolizují formálnost a tím pádem i zkostnatělost institucí. Multifunkčnost scénických předmětů je možné pozorovat zejména v proměně zavěšené kropicí hadice, která slouží buď jako telefon nebo střelná zbraň. Výrazné líčení připomínající make-up klaunů dále prohlubuje pocit úzkosti a frustrace, který sugeruje bezvýchodně působící scénografie i situace, ve kterých K. znovu a znovu bezvýsledně útočí na představitele systému. Díky této „klaunské“ obličejové masce je možné vnímat identitu postav jako unifikovanou: Vlastní „já“ je zde potlačeno, postavy nejsou schopny vyjádřit hluboké emoce a jejich odosobněné reakce připomínají spíše roboty než lidi. Z tohoto důvodu jsou postavy oslovovány především svými tituly a funkcemi jako např. Vyšetřovatel, Sluha, Advokát a podobně. Josef K., který si masku postupem času smývá, se z této unifikace snaží vymanit.
Využití mechanismu live camera a předtočených videoprojekcí pak umožňuje vidět průběh Josefova konfliktu se systémem z různých perspektiv. Na začátku stojí kamera upevněná na stativu, v momentě, kdy ji K. bere do vlastních rukou, se však jejím prostřednictvím začíná vymezovat, uvědomovat si nesmyslnost svého procesu a snažit se jej zvrátit. Rozhovory s nejrůznějšími „strážci systému“, u kterých se dožaduje osvobození, si po vzoru současných influencerů natáčí na kameru, jejíž obraz se ihned promítá na stěny jeviště, což zase připomíná živé televizní vysílání a vnáší do hry média jako jeden ze „systémů“, proti kterým K. (potenciálně) bojuje. Díky sluchátku za uchem připomíná K. reportéra, který se neúnavně, ve veřejném zájmu, dotazuje systému a konfrontuje jej s jeho selháním. Využitím moderní technologie tvůrci přibližují Kafkův více než sto let starý příběh dnešní době a také upozorňují na moc médií ovlivnit veřejné mínění, a tím pak i osudy konkrétních jednotlivců.
Tato temná groteska na kafkovské téma poukazuje na naprosté odlidštění společenského prostředí, které záměrně navozuje strach za účelem upevnění vlastní autority a statusu quo. Obžalovaní vedle sebe stojí jako na výstavce a jejich odsouzení je zcela nahodilé dle říkadla „eniki beniki“. Josef K. se do této řady obžalovaných zařazuje a postupně jej zachvacuje stále větší tíseň. Opakující se otázka „KDE JE TADY VÝCHOD?“ zůstává bez odpovědi. Již nezáleží na výsledku procesu, ale na tom vysvobodit se z dosavadního hierarchického řádu. Inscenace se dotýká specificky také dehonestace pozice ženy ve společnosti, která je zde představována pouze jako objekt, který je možné si snadno přivlastnit, ať už jako sexuální hračku nebo služku. Tento majetnický přístup k ženám v inscenaci lze doložit na příkladu, kdy si K. sedá na šaty uklízečky rozložené na zemi, aby se neušpinil, nebo v metaforicky stylizovaných lodičkách Lenky, které jsou tak vysoké a „sexy“, že v nich nemůže stát, ale pouze sedět.
Josefa K. můžeme v této konkrétní inscenaci Kafkova Procesu vnímat jako symbol odporu proti nespravedlivému systému, ať už jím má být podnikový korporát či nějaký minulý či současný státní útvar. Sám K. však o změnu neusiluje, dokud jej systém nezačne ohrožovat, a až osobní zkáza jej přivede k revoltě. Vše končí struhujícím finále. Všude je krev, ale nikdo nic neudělá. Jsme špatní my nebo tento svět?
- DIVADLO PETRA BEZRUČE – Proces
- Autor předlohy: Franz Kafka
- Dramatizace a režie: Jan Holec
- Dramaturgie: Petr Galdík
- Scéna a kostýmy: Ján Tereba
- Hudba: Ivan Acher
- Videoprojekce: Kristián Šmulík
- Videomateriál: Petr Hrubeš
- Hrají: Jáchym Kučera, Kateřina Krejčí, Ondřej Brett, Josef Trojan, Jakub Burýšek, Alexandra Palatínusová, Barbora Křupková, Marián Chalány, Milan Zupko
Premiéra 27. ledna 2023, psáno z reprízy 1. prosince 2023 na festivalu OST-RA-VAR.
FOTO: Divadlo Petra Bezruče
