Letošní divadelní festival OST-RA-VAR se nesl v duchu silně emotivních, skvěle provedených, ale též vágních inscenací. Divadlo Petra Bezruče opět potvrdilo svou originalitu a mimořádnost díly, jako byl Otec, Proces, Poslední zápas a Komorní scéna Aréna dokázala mile překvapit např. inscenací Na dotek nebo Yerma, jen Národní divadlo moravskoslezské na kvalitě pětadvacátého ročníku ostravského festivalu značně ubíralo. Výjimkou byly pouze Nora nebo scénické čtení Hornické vdovy, které se uskutečnilo namísto odložené premiéry stejnojmenné inscenace.
OST-RA-VAR je každoročně pořádaný divadelní festival (s dvouletou pauzou zapříčiněnou protipandemickým opatřením) ostravských profesionálních činoherních scén, které během pětidenního programu představí svá nejnovější díla, jež za poslední rok uvedly do repertoárů. První ročník se uskutečnil roku 1997, kdy byl založen režiséry Jurajem Deákem, Radovanem Lipusem a dramaturgy Markem Pivovarem a Alicí Taussikovou pod názvem Festival ostravských divadel. Název OST-RA-VAR získala akce až v roce 2000. Na projektu se podílí Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo Petra Bezruče, Komorní scéna Aréna a další spřátelené instituce.
Letos představily čtyři scény celkem dvanáct inscenací. Některé se vydařily více, jiné méně, ale i tak lze říci, že tento jubilejní 25. ročník patří k těm silnějším. V doprovodném programu se diváci mohli zúčastnit dvou diskusí. První, s názvem Ne!musíš to vydržet, se věnovala existenci ženského tématu, nebo otázce, zda je v tvorbě důležitější být originální, nebo upřímný. Hosty diskuse byly režisérky Aminata Keita, Júlia Rázusová a dramaturgyně Klicperova divadla Lenka Smrčková.
Druhá se věnovala otázkám jako: Jak moc je udržitelný způsob divadla, ve kterém je na tvůrce kladen velký tlak na rychlý výkon za co nejmenší honorář? Co vše jsme ochotni pro milované divadlo obětovat, abychom jej mohli dělat? Hosty této diskuse Otevřeně o pocitu (ne)vyhoření byli divadelní režisér a umělecký šéf Činoherního studia města Ústí nad Labem David Šiktanc, dramaturg Slovenského národního divadla v Bratislavě Daniel Majling a zakladatel, herec a producent ostravského Divadla Mír Albert Čuba. Jsem přesvědčen o tom, že debaty na tato a podobná témata jsou důležité nejen proto, aby si diváci dokázali představit, za jakých, mnohdy podceněných a podfinancovaných podmínek divadelní tvůrci pracují. Ale v rámci festivalu jsem však zaregistroval absenci rozprav na témata uvedených inscenací. Domnívám se totiž, že by pro návštěvníky akce i pro divadelní scény bylo mnohem přínosnější uspořádat debaty týkající se právě repertoáru festivalu. Doufám tedy, že se nad tím organizátoři zamyslí a na příští ročník absenci napraví.
POSLEDNÍ ZÁPAS: Inscenace, ve které o sport až tak nejde
Scéna do tvaru arény a první chvíle představení v nás evokovaly pocit, že se nacházíme na tenisovém turnaji. Jak se ale děj vyvíjel, pochopil jsem, že o sport v této inscenaci nejde. Je vůbec možné vzdát se všeho, co máme rádi, abychom dosáhli úspěchu? Co vše musíme dokázat, aby nás svět uznal takovými, jací chceme být? Je náročné žít ve stínu slavnějšího partnera? Těmito a mnoha dalšími otázkami života se inscenace Jiřího Pokorného zabývá. Musím uznat, že každý si v díle najde své téma, které jej osloví a zasáhne. Ať už je to téma vítězství, dosáhnutí úspěchu, rodiny, lásky, ale též strachu nebo zoufalství. Být úspěšný neznamená být šťastný. A kdy vlastně docílíme toho, že jsme šťastní? Na úkor čeho?
Inscenaci hodnotím 8/10.
MARNÁ LÁSKY SNAHA: Marná snaha o Shakespeara
Zinscenovat Shakespeara v dnešní době je velmi obtížný úkol. Ne vždy se to vydaří. Bohužel to platí i v případě první inscenace, kterou se na letošním festivalu představilo Národní divadlo moravskoslezské. Velké jeviště Divadla Jiřího Myrona, které nebylo zcela využito, celá scéna vypadala, jako by ji tvůrci ledabyle odbyli a nechali na hercích, aby svými hereckými výkony nedokonalost zachránili. Samotné provedení působilo chaoticky. Text obsahoval pasáže, které by nikdo nepostrádal, kdyby je inscenátoři vypustili, ba naopak. Zkomolenina činoherního herectví, doprovázeného písněmi, občasným audiem a pěvecko-tanečním company, která se zabývá několika aktuálními tématy, na mě zapůsobila jako chaos a snaha vměstnat do 180 minut vše, co se ve světě a společnosti děje. Proč? Kdyby režijně-dramaturgický koncept ponechal pouze hlavní příběh o lásce Krále a jeho věrných mužů k Princezně a její družině, snaze o zrušení přísahy, kterou pánové složili a upustil od masek ruských diktátorů, scén učitele, Hňupa, kuráta a ostatních vedlejších linek, udělal by lépe. Scéna by se tak hodila do komornějšího prostoru Divadla „12“, kde by lépe vyzněla. Velké jeviště Divadla Jiřího Myrona však není vhodné ani pro toto herecky i dějově obsáhlé provedení. Kdyby tak uměli tvůrci „škrtat“. Kéž by…
Inscenaci hodnotím 3/10.
REŽISÉR: Není tečka jako tři tečky
První inscenací, kterou se na festivalu představila Komorní scéna Aréna, bylo autorské dílo Tomáše Vůjtka. Příběh vyprávějící o postavě Režiséra (Marek Cisovský), který je považován za jednoho z největších divadelních tvůrců své doby, což nám připomíná i dvojice Redaktorky (Alena Sasínová-Polarczyk) a Kameramana (Jan Lefner), jež se snaží o hlavní postavě natočit reportáž, byl tvůrci situován do doby, kdy vzniká inscenace Beckettova dramatu Konec hry. Tu scéna představila na minulém ročníku festivalu, a tak není divu, že se k ní v Režisérovi vrátila. Avšak narážky na absurdní drama mohli pochopit pouze ti, kteří Komorní scénu nebo festival navštěvují pravidelně. Ti, kteří viděli Režiséra jako první dílo tohoto divadelního stánku, marně v příběhu hledali spojitosti a kladli si otázku, proč právě Samuel Beckett? I přesto se dalo na dílo dívat s nadhledem, aniž bychom mu přestali rozumět. Hlavním tématem se stal příběh hlavní postavy, která v úvodu zjistí, že trpí nevyléčitelnou rakovinou a nezbývá jí moc času. Dokončí Režisér rozpracovanou práci a připravovanou reportáž o jeho osobě? Propadne úzkostem a beznaději, anebo se bude snažit poslední chvíle svého života žít naplno? Inscenace, která zobrazovala hned několik situací, se kterými se můžeme setkat i v reálném životě, ať už je to práce na vzniku nového díla z pohledu inscenátorů, snaze o vznik kvalitní reportáže nebo boje se zákeřnou nemocí či láskou ke svým blízkým a svému povolání, byla průměrným bodem na programu, který nezklamal, ale ani příliš neohromil. Zkrátka, je-li za něčím jedna tečka namísto třech, znamená to konec. Anebo začátek něčeho nového?
Inscenaci hodnotím 5,5/10.
PROCES: Psychodrama podle Bezručů
Jedním z nejintenzivnějších zážitků OST-RA-VARu 2023 bylo zhlédnutí inscenace Proces v hlavní roli s Jáchymem Kučerou. Zdramatizovaný psychologický román Franze Kafky upoutal na první pohled fantastickou scénografií Jána Tereby, který vsadil na minimalismus a celý prostor situoval do bílé krychlové místnosti. Jakýsi trend moderní scénografie vytvářet scénický prostor jako místnost z pěti stran ohraničenou, přičemž šestá strana zůstává otevřena směrem do hlediště. Divák si pak lépe vybaví místnost, kterou scéna představuje. Stejný koncept využili Bezruči i u Otce, nebo jej mohou diváci znát z Divadla Na zábradlí, kde je tento typ taktéž častým provedením scén. Možná právě proto mi Terebova scéna připomínala tu z inscenace Vzkříšení Marka Cpina v Na zábradlí. Minimalistická jednobarevná scéna bílého prostoru jakési psychiatrické léčebny nebo věznice, které dominovala tmavá zahradní hadice. Stejně jako scéna, i kostýmy byly jednoduché, většinou černobílé společenské oděvy, které herci měnili dle dané role, kterou momentálně ztvárňovali. Vyjma Jáchyma Kučery a Barbory Křupkové, která ztvárnila postavu Lenky, hráli členové souboru vícero postav. Silný emocionální zážitek, který jsem vstřebával ještě následujícího dne, ve mně vyvolalo i samo herectví, které se nebálo zajít až za hranice extrému. Mám na mysli symbolickou scénu vzniku sochy bohyně spravedlnosti (Alexandra Palatínusová), která na konci scény zůstala zcela nahá nebo závěrečnou scénu Jáchyma Kučery coby zoufalého, snad psychicky narušeného Josefa K. Brilantní zážitek podchycovala i techno hudba, písňové texty v němčině, snad k navození temné atmosféry, snad jako vzdání holdu autorovi předlohy, ale také audiovizuální prvky, či narušení čtvrté stěny. Zážitek pro silné nátury, tak lze shrnout tento psychologicko-dramatický úkon. Bravo! Hodnotím 7,5 body z deseti.
MARIE ANTOINETTA: Dva příběhy v jednom díle
Inscenace, která by se měla pojmenovat jinak než čistě Marie Antoinetta, neboť dle názvu lze usoudit, že se bude jednat o dílo věnované životu poslední francouzské královny. Ono to tak ale úplně není. Dílo se mimo příběhu z 18. století věnuje i Stefanu Zweigovi, rakouskému prozaikovi židovského původu, který je autorem knihy Marie Antoinette: The Portrait of an Average Woman, jež se stala předlohou pro větší část Štěpánkovy inscenace. Dílo tak odkrývá nejen nám všem známý příběh francouzského královského rodu, jeho sexuální problémy, záporné, ale také kladné vlastnosti, nýbrž i poslední dny spisovatele, jenž se svou druhou ženou musel utíkat před nacisty z Evropy až do Brazílie, kde 23. února 1942 spáchali sebevraždu. Dílo tak pojí dvě linky, které se na první pohled zdají být odlišné, ale postupem času si uvědomíme, jak si jsou v lecčem podobné. Oba by chtěli žít život podle svých představ, ale nemohou. Marie Antoinetta a Ludvík XVI. (Sára Erlebachová, Daniel Hrůza) mají povinnosti, které se od nich očekávají jako samozřejmost (zplození dědice, reprezentace, dodržovat jasný řád a pravidla), Stefan Zweig se ženou Charlotte (Tomáš Jirman, Aneta Kaluža Klimešová) by rádi žili ve společnosti, ve které by se nemuseli každý den bát o svůj život a neustále utíkat. Inscenace je spojením frašky a dramatu, přičemž fraškoidní jsou postavy na dvoře Ludvíka XVI. a celkově celá „historická“ část díla, kdežto postavy Zweigových jsou brány spíše jako dramatické postavy. Oba žánry se nakonec spojí v jeden, a to právě v drama, ve chvíli, kdy si Marie Antoinetta uvědomí, co je její povinnost, a že nemá na výběr, musí zůstat po boku svého muže až do konce. Oba příběhy se navzájem prolínají, postavy mezi sebou vedou dialogy, jako by příběh „Toanett“ byl pouze zobrazením představy při čtení Zweigova díla. Samotná scéna pak evokovala jeden velký pokoj, ve kterém se odehrávaly oba příběhy naráz.
Hodnotím necelými sedmi body z deseti.
HORNICKÉ VDOVY: Scénické čtení o tom, že žít se musí dál
Patrně nejsilnějším bodem v programu NDM bylo scénické čtení z připravované inscenace Hornické vdovy na motivy stejnojmenného románu Kamily Hladké. Příběh o vdovách po hornících, které se sešly v havířovském bytě jedné z nich, nám přibližuje hořkost osudu, kterou každá z nich okusila, když jí práce vzala milovaného partnera, muže, otce dětí. Silný příběh o tom, jak se musely se ztrátou vyrovnávat, přičemž některé se s ní dodnes nevyrovnaly, umocňoval fakt, že se jedná o reálné příběhy reálných obyvatel Ostravska a Karvinska. Autor dramatizace, Norbert Lichý, situoval děj do prostor šaten bývalého Dolu Michal v ostravské části Michálkovice, což samo o sobě bylo silným a velmi emotivním zážitkem, který podtrhla přítomnost dvou žen, které se staly předlohami pro dvě z postav příběhu. Scénické čtení svým vzpomínáním připomíná několik havířských tragédií, mimo jiné i tu na Dukle v roce 1961 nebo poměrně nedávnou událost v Karviné roku 2015. Kde jinde by se měl tento příběh odehrávat než právě v místech s ním spjatých?
Inscenace si zaslouží 9,5 bodu z 10.
NORA: Opravdu nezná láska mezí?
Nora: Domeček pro panenky, dílo, které se na české divadelní scéně proslavilo zejména inscenací Jana Nebeského v Divadle pod Palmovkou s Terezou Dočkalovou v hlavní roli. Ovšem inscenace NDM v režii Pavla Gejduše by se s ním mohlo rovnat. Kamila Janovičová v roli naivní „panenky“ Nory Helmerové, která je pouhou loutkou svého manžela, i přesto, že před ním skrývá jedno důležité tajemství, dokáže diváka oslovit. Sice se z počátku zdá, že z ní inscenační tým udělal poníženou, hloupou ženu, která není schopna ani postarat se o domácnost, avšak v druhé polovině se vše změní ve chvíli, kdy dojde Nora k prozření a rozhodne se od manžela odejít. Ale jak? To nechali autor i tvůrci pouze na nás. Odešla od Torvalda (Petr Panzenberger) nadobro? A kam šla? K nemocnému Rankovi (Robert Finta), který jí vyznal lásku, a ke kterému snad i Nora opětovala city, byť si to zpočátku nechtěla připustit? Anebo se rozhodla skoncovat se životem? Kdo ví. Jisté ovšem je, že tato inscenace, jejíž minimalistická, prostá scéna a kostýmy nás uváděly do 50. či 60. let minulého století, byla vrcholem programu Národního divadla Moravskoslezského.
Hodnotím 9,5 body z deseti.
NA DOTEK: Dokáže láska zapomenout?
Vulgární jazyk, témata, která nás ve společnosti pohoršují, považujeme je za tabu, a přesto je známe a pravidelně s nimi přicházíme do styku. Probourání tabu, jako je konverzace o sexu, se snaží britský dramatik Patrick Marber ve svém díle Na dotek. Stejně jako předloha ani inscenace Komorní scény nešetří vulgární konverzací a slovy spadajícími do sexuálního jazyka. Pro někoho je to příliš, pro někoho naopak. Osobně si myslím, že se jedná o dobře odvedenou práci, jež v naší stinné stránce, kterou obvykle nedáváme ve společnosti najevo, vzbudí zvídavost a zároveň nás donutí o těchto tématech uvažovat. Do jaké míry je v pořádku bavit se o sexu? A co vlastně znamená slovo „milovat“? Lze milovat pouze jednu osobu? Domnívám se, že existuje daleko více otázek, které si diváci kladli, když sledovali, jak se děj se čtyřmi herci vyvíjí. Láska dokáže být mocná, dokáže odpustit, ale dokáže také zapomenout? Byť se hercům nepodařilo navázat hlubší vztah, zejména mezi Danem (Vojtěch Lipina) a Annou (Renáta Klemensová), bylo toto představení vydařené zejména ve výkonech herců. Minimalistická scéna Jána Tereby, jejíž nejvýraznějším prvkem byla pohovka a velká černobílá fotografie, byla jen nepatrným pozadím díla, postaveného převážně na dialozích a konverzačních situacích.
Hodnotím necelými osmi body z deseti.
BEZ ROUCHA: Fraška s nekonečným koncem
Absolutním uvolněním od náročných inscenací bylo poslední dílo, které na festivalu představilo NDM. Inscenace, která úmyslně zachází do roviny absurdní frašky, posloužila jako dílo, u kterého se divák mohl uvolnit a jen se dívat. Někdo by možná namítl, že tak, jak se Národní divadlo moravskoslezské na festivalu uvedlo, tak také svou prezenci zakončilo. Jedná se o bizarní komedii, u které by se autoři měli opět naučit škrtat. Zaměřím-li se ale na herecké výkony, byly překvapivé a mnohdy neuvěřitelné. Mezi všemi exceloval Robert Finta, který se nebál se svým tělem zajít do takových extrémů, které by byly hodny profesionálního kaskadéra. Vydržet na jevišti poskakovat téměř tři hodiny a úmyslně přehrávat, to nezvládne kde kdo. V tom se opravdu herci souboru našli. Bez roucha je opravdu oddechovým dílem, na které by měl divák zajít, chce-li se dobře zasmát. K jiným účelům však tato inscenace není. Ale smích je v této době zapotřebí.
Hodnotím osmi body z deseti.
OTEC: Tmavý život v pestrobarevném světě
Nemoci si člověk nevybírá a se stářím přicházejí i takové, které dokážou ze dne na den obrátit svět vzhůru nohama. Své o tom ví Anne (Markéta Haroková), která se stará o svého otce (Norbert Lichý). Ten onemocněl zákeřnou Alzheimerovou chorobou, kterou neprožívá pouze její rodina, nýbrž i diváci. Příběh je totiž vyprávěn z pohledu hlavní postavy, tedy Otce. Nejen, že se v postavách úmyslně ztrácíme, je pro nás těžké rozpoznat, co je realita, a co naopak zásah kruté nemoci, ale své také dodá postupně se naklánějící scéna, která dokáže pomotat hlavu. Dílo zkrátka dokáže ohromit, ale i úmyslně zmást.
Nemohu hodnotit jinak než deseti body z deseti.
YERMA: Velkolepé zakončení v komorním stylu
Příběh o touze, která dokáže ženu zničit. Inscenace, jejíž překlad znamená neplodná, byla tragikomickou tečkou na závěr festivalu. V hlavní roli se nám představila Kamila Janovičová, která opět dokázala, jakým hereckým talentem oplývá. Škoda jen, že celá inscenace závisela na hlavní postavě, která se tak mnohdy neměla o koho opřít. To bylo snad jediné mínus tohoto díla, které osudem hlavní postavy dokázalo zasáhnout nejednoho diváka. I když se v díle vyskytovaly vtipné dialogy na odlehčení napjaté atmosféry, postupná gradace hlavní postavy, která se uzavírala do svého světa a svých domněnek, všechny vtipy pohltila. Jak může s člověkem, obzvláště se ženou, zahýbat zpráva o neplodnosti? Dokáže láska zabránit postupnému prohlubování propasti? I přes malé nedostatky, jako byly stále stejné kostýmy (nutno podotknout, že se děj odehrává v několikaročním odstupu), dokázala tato inscenace sebrat dech. Nebýt však talentované Janovičové v hlavní roli, kdo ví, jak by inscenace dokázala oslovit.
Hodnotím necelými osmi body z deseti.
