V pořadu v Interview ČT24 následovala totiž pasáž, pojednávající o jeho návštěvě Číny, kam jel on, jako pradce premiéra, spolu s Vladimírem Posoldou, ředitelem Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), neboli zpravodajské služby se zahraniční působností. Zvláštní kombinace, už jenom tím, že cesty ředitelů zpravodajských služeb se zveřejňují pouze s nějakým zámyslem (pokud ovšem i toto zveřejněné aranžmá nebylo „těžké organizačně“, neboli opět v „nigerijském“ stylu), píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Na otázku moderátorky, kdo rozhodl o návštěvě Číny, se Pojar kroutil jako moučný červ, a snažil se uplatnit různé eristické techniky, aby situaci zamlžil, zatemnil a pak svedl úplně jinam. „Asi o tom rozhodl premiér,“ odpověděl na otázku enigmaticky Pojar. Pak řekl, že „o tom věděl (?) premiér, ale věděli o tom i jiní představitelé“ a kromě toho „jsme o tom hovořili s ministrem zahraničí Lipavským“, takže „to není tak, že by o tom někdo rozhodoval (?) … ano, ten cesťák mi museli (?) podepsat na Úřadu vlády, takže to bylo na základě cestovního příkazu z Úřadu vlády, ale bylo to s vědomím premiéra a premiér o tom informoval další a bylo to připravováno společně s ministerstvem zahraničí včetně ministra a s ÚZSI“.Moderátorka se nedala, a znovu se optala, odkud vzešla iniciativa? Pojarovu reakci těžko nazvat jinak, než blábolením o tom, že to prý nebyl něčí konkrétní nápad, vzniklý v jednu chvíli, ale že iniciativa vzešla z debat i na úrovni Evropské rady, kde se o Číně často debatuje, jaké „mesidže“ (česky: vzkazy) se mají Číně předat, a pak se konečně dostal k tomu, že šlo i o výsledek „našich debat ve Washingtonu“!
Pojar pak konstatoval, že díky (?) kovidu a částečně díky (?) i politice a výměně vlády a prezidenta jsme neměli asi čtyři roky přímý kontakt na takovéto úrovni s Čínou. (Moderátorka v tuto chvíli nevyužila nahrávku na smeč a nezeptala se, k čemu tedy jsou velvyslanectví?) Pojar konstatoval, že vzhledem k tomu, že Čína je druhou nejdůležitější a nejmocnější zemí světa, že to „není k našemu prospěchu nebo ku prospěchu nikoho nemít žádné kontakty“ (více to snad gramaticky zašmodrchat nešlo).
Moderátorka pak nenápadně odjistila granát, když se zeptala, zda se snažili cestu utajit, když si následně předseda Senátu Miloš Vystrčil a předseda senátního výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Pavel Fišer stěžovali, že nebyli o cestě informováni a sháněli se pak po zápisu?
Podle Pojara to byla chyba, že nebyli informováni, a příště že se to „snad nestane“. Pikantní je, že právě poradce Pojar má v popisu práce koordinaci zahraničně-bezpečnostních činností exekutivy!
(Předešlu, že ani teď, ani potom neřekl, protože to nemohl přiznat, že to byla úmyslná chyba, neboť právě nehorázné přešlapy diplomatického nemehla, „tchajwance“ Vystrčila a „talibánsky“ zaťatěho ideologa Fišera jel do Číny zkusit žehlit – i když jiné vysvětlení se snad ani nenabízí.)
(Předešlu, že ani teď, ani potom neřekl, protože to nemohl přiznat, že to byla úmyslná chyba, neboť právě nehorázné přešlapy diplomatického nemehla, „tchajwance“ Vystrčila a „talibánsky“ zaťatěho ideologa Fišera jel do Číny zkusit žehlit – i když jiné vysvětlení se snad ani nenabízí.)
Pojar dodal, že premiér o cestě informoval předsedy koaličních stran, ministerstvo zahraničí, ministerstvo vnitra a prezidenta. Že ale nebyl premiérem informován předseda Senátu (premiérův spolustraník!), to vzal Pojar na sebe (!), že tady ještě ta jeho komunikace coby koordinátora ideální není, protože nikdo by neměl být překvapován, protože tak jako bychom neměli překvapovat naše partnery v zahraničí, tak nemáme překvapovat ani sami sebe. (Nezbývá jen dodat: „ať už tím myslel cokoliv“.)
Moderátorka se otázala, zda jedním z cílů cesty bylo zabránit, aby se Čína nesbližovala s Ruskem, a jak moc se to daří? Na to Pojar odpověděl, že neví, jak moc se to daří, protože nechce přeceňovat naší sílu nebo jak je brán ve světě „český zvuk“, adekvátně naší velikosti a tomu, co znamenáme a co můžeme prosadit nebo jak můžeme někomu pohrozit (!).
Zde se nabízí nápověda – naznačit s pomocí parafráze dávné scénky Lasici a Satínského – jaký asi má zvuk česká zahraniční politika ve světě. Následuje několik vteřin ticha. Potom zazní komentář: „Slyšeli jste zvuk české zahraniční politiky ve světě“. (A to je ještě ten lepší případ, když jsou mikrofony opravdu vypnuty, a nezazní nějaké off-record komentáře.)
Co k tomu dodat? Je jistě dobře, vypustí-li někdo z této exekutivy přes pysky donedávna zapovězený fakt, že Čína je mocná a důležitá země a že když se s ní jakkoliv rozběsněný mravenec velikosti naší země zatvrzele nebude bavit a ještě se jí bude snažit okopávat kotníky, Čína to v podstatě vůbec nezaznamená, a to na rozdíl od nás, kdyby se k nám Čína začala chovat stejně. Podobně důležité je uvědomit si, že Číňané mají velmi dlouhou nejen historii, ale i paměť.
Je současně dobré, že kvůli pokusu trochu zažehlit z naší strany zpovykané vztahy, byl nezbytně a účinně z této aktivity preventivně vyšachován nébich Vystrčil, jakož i nébich Fišer.
A když odmyslíme, kdo tu cestu ve skutečnosti přikázal a čí „mesidž“ tam jeli naši poslíčkové vyřídit, je tu snad přece jen malinkatý důvod pro optimismus, že snad někomu začíná svítat.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
43-8974200277/0100
Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
