Článek
Kniha Betty MacDonaldové Vejce a já mě provází od dětství. Poprvé mi byla čtena, ještě když jsem byla úplně malá, pak jsem se k ní vrátila někdy kolem puberty a pak ještě mnohokrát. Nakonec ji mám i jako audioknihu, která mi dokáže spravit náladu vždy, když propadám depresím, traumatům a hysterii, že nic nezvládám, že jsem hrozná matka, hospodyně, zahradnice, kuchařka, uklízečka, pradlena apod. Prostě ty dny, kdy na mě padají všechny povinnosti a celý svět. Buďme upřímní, v takové chvíli prostě člověka nenakopne nic víc než cizí neštěstí. Proto mám také pojmy „cizí neštěstí“, „je na tom mnohem hůř než já“ nebo „nic horšího člověka potkat nemůže“ spojené se slepičí farmou a slepicemi obecně. Kdo knihu četl, ví, že slepice je tvor úplně blbý, nevychovatelný, tvrdohlavý a zákeřný. Aneb dělejte cokoliv, ale vyhněte se přitom slepicím.
Ko-ko-ko-vidové období, bylo obdobím, které poctivě a systematicky bořilo úplně všechno. Jistoty, plány, přesvědčení, rutinu, paradigmata, zásady i vlastní identitu. A protože tohle všechno se zbořilo i mně, uvěřila jsem v návalu úzkostného stavu populistickému tvrzení, že „život začíná mimo komfortní zónu“. Taková blbost! Život začíná na bílé pláži v Thajsku, v luxusním hotelu na Miami Beach, na červeném koberci v Hollywoodu nebo v teple roubené chalupy u krbu někde ve švýcarských Alpách. Prostě skoro kdekoliv, ale vždycky „v“ komfortní zóně, nikdy mimo.
To jsem ale tehdy ještě nevěděla, a tak jsem se rozhodla udělat si život „méně komfortní“ – v překladu chytrých „ezo“ doporučení – plnější a šťastnější.
Inspiraci jsem zprvu hledala na sociálních sítích. Všechny celebrity, pseudocelebrity i necelebrity se na dokonale vystajlovaných fotografiích otužovaly, běhaly nebo cvičily. A všechny bez rozdílu držely diety. Já jako správný zrozenec ve znamení Býka mám ráda teplíčko, klídeček a dobré jídlo. Hodně dobrého jídla! Od počátku bylo jasné, že tudy cesta nepovede. Navíc pokud to mělo být opravdové vystoupení z komfortní zóny, tak ať to stojí za to. A protože doba covidová neumožňovala odjet do Himálaje a zlézt osmitisícovku, abych se zbavila strachu z výšek, nebo odletět k moři, abych se zbavila strachu ze žraloků, rozhodla jsem se jít cestou nejdramatičtější a nejnáročnější.
Inspirací se mi stala právě kniha Vejce a já a varování „dělejte cokoliv, jen se vyhněte slepicím“. Vzhledem k tomu, že jediná zkušenost, kterou jsem se zmíněným tvorem měla, byla prostřednictvím pohádky O krtkovi, se mi pořízení slepic jevilo jako dobrý způsob, jak svoji „komfortní zónu“ opustit. To, že se rozhodně nebude jednat o vystoupení z jediné komfortní zóny, ale ze všech zón, které si ani neumím představit, jsem si v tu chvíli nepřipouštěla.
Teď už vím, že kam se na to hrabe K2, Bolinas Beach v severní Kalifornii (oblast proslavená nadprůměrným výskytem velkého bílého žraloka), natož trocha studené vody či pohybu. Tahle cesta byla a je tím největším dobrodružstvím mého života. A mezi námi, došlo i na otužování, když každé ráno ještě v noční košili a bosa běhám ke kurníku. Pohybu a posilování při doplňování potravy, vody a čištění kurníku mám víc než náš tým při přípravě na olympiádu a dietu držím nucenou, protože na snídani před odchodem do práce už prostě není čas. O krvelačnosti těch bestií, srovnatelné s velkým bílým žralokem, nemluvě.
Tehdy, na začátku jara roku 2020, vybavena literaturou, radami od babiček svých kamarádek, že slepice zvládne chovat každá blbá babka ve vesnici, kurníkem na cestě a slepicemi k odběru na začátku května, jsem se vydala na svoji cestu „mimo komfortní zónu“. Jak to dopadlo a čím jsem si musela projít, najdete společně s dalšími více či méně vtipnými historkami na tomto blogu.
