Ladislava Brabencová
editor, šéfredaktor webu
tel.:+420 567 578 038
mobil:+420 737 587 692
brabencova@jihlavske-listy.cz

Povídání, čtení, rébusy, křížovky, doprovod na společenské akce… Výčet náplně práce devatenáctileté Anny Magdalény Novické z Vílance, která coby dobrovolnice dochází od února letošního roku do jihlavského domova pro seniory Stříbrné Terasy. 

Za svou aktivitu získala cenu Dobroch, kterou letos celkem 18 dobrovolníkům z Jihlavska udělila Charita. 
Studentka čtvrtého ročníku havlíčkobrodského gymnázia poznamenává, že o dobrovolnictví přemýšlela delší dobu. „Konkrétní kroky jsem podnikla až poté, co jsem si ve třetím ročníku gymnázia vybrala téma pro psaní práce Středoškolské odborné činnosti. Tím byla Hospicová péče a výstavba kamenného hospice na Vysočině,“ přibližuje s tím, že náš kraj byl ještě donedávna posledním, kde toto zařízení chybělo. „Přišlo mi jako dobrý nápad, že by moje práce mohla pomoct rozšířit povědomí o hospicové a paliativní péči také mezi mladými lidmi,“ referuje. 

Když si hledala možné zdroje a informace k vybranému tématu své práce, narazila na stránky jihlavské Charity, kde hledali dobrovolníky. Neváhala a napsala koordinátorovi dobrovolníků Romanu Mezlíkovi. S tím se sešla a domluvili se na dobrovolnické pomoci. 

Maturantka Anna přiznává, že ke starým lidem měla vždycky blízko, takže chtěla docházet do zařízení, které poskytuje péči seniorům. Za nabídku docházet do domova Stříbrné Terasy je moc ráda. „Jako dobrovolník jsem měla možnost nahlédnout i do činnosti jihlavského domácího hospice – Bárky,“ podotýká. 

Práci dobrovolníka přizpůsobuje svým časovým možnostem, snaží se ale o určitou pravidelnost. „Jsem v maturitním ročníku, takže mi to někdy kvůli školním povinnostem nevyjde tak, jak bych chtěla. Ale většinou jednou týdně, přes léto o prázdninách i dvakrát,“ říká s tím, že délka pobytu záleží na paní nebo pánovi, za kterými tam dochází. 

„Někdy jsou unavení, nemají náladu nebo se necítí dobře, tak se třeba jen pozdravíme a povíme si, jak se máme. Snažím se nevnucovat a vždycky se zeptat, jestli o mou společnost stojí a chtějí se mnou nějakou chvíli strávit,“ přibližuje. 

Činnost Anny coby dobrovolníka se odvíjí od toho, jak jsou klienti, za kterými chodí, ten den naladěni. Někdy si s „babičkou či dědečkem“ jen povídá, jindy třeba řeší různé rébusy nebo kvízy, hrají hry. 

„Ze začátku mého docházení jsem od nich zjišťovala, co je baví, jaké třeba měli dříve koníčky nebo o co se zajímají, a tomu jsem pak přizpůsobila náplň mé návštěvy,“ upřesňuje s tím, že ve Stříbrných Terasách mívají často nějaký odpolední program, a tak funguje i jako doprovod. 

A co na dobrovolničení říkají její blízcí? „Řekla bych, že rodina to bere velmi pozitivně, i vzhledem k tomu, že máme doma dědečka upoutaného na lůžko, o kterého se staráme. Stejně jako mí přátelé, i rodina se mě ptá na to, co jsme v domově dělali nebo jak se tam mají…,“ prozrazuje. 

Působení v dobrovolnickém týmu podle svých slov nebere jako práci, ani jako povinnost. Je to pro ni spíš radost a vlastně i odpočinek. 
„Společně strávené chvíle s klienty jsou dobou, kdy „vypnu“ a užívám si jejich přítomnost, to, že tam mohu s nimi být. Nemyslím na nic jiného, v tu chvíli jde škola a veškeré další starosti stranou,“ uvádí. 

Svěřuje se, že ráda vzpomíná na den, kdy se zpozdila se svým příchodem a pán, za kterým dochází, jí dal mile uštěpačně poznámkou najevo, že se zdržela. „Je pro mě hezké vědět, že se na mě těší a očekávají mě v čas, ve který obvykle chodím,“ potěšilo ji. 

Jestli jí něco během práce v domově pro seniory překvapilo, pak je to skutečnost, jak si dokáží rozumět a mít společná témata lidé, kteří mezi sebou mají tak velký věkový rozdíl. 

„Že mají nad spoustou věcí takový nadhled, umí se zasmát nebo mávnout rukou nad něčím, co ve výsledku uznáte nakonec sami, že není podstatné. Přestože jste třeba předtím měli jiný názor…,“ usmívá se. 

Mladá dívka poukazuje, že dobrovolnictví dává spoustu nových pohledů na svět. Naučilo ji více si užívat daný okamžik a nesoustředit se na nic okolo. Ona sama si víc váží každodenních maličkostí, „protože co je teď, za chvíli už být nemusí“. 

„V domově je často v očích klientů vidět taková ta čistá vděčnost. Za drobnosti. Donesené noviny, milé slovo, úsměv. Za to, že jim věnujete pár minut svého času, že se zeptáte, jak se jim daří,“ shrnuje své poznatky. 

A výhody dobrovolnictví? Anna Magdaléna vyjmenovává nová přátelství, kontakty… „Mnohdy mohu čerpat ze zkušeností seniorů, získat i jiný úhel pohledu, který mě do té doby třeba nenapadl…,“ oznamuje s dodatkem, že občas ji zamrzí, že kolem sebe nevidí víc lidí svého věku, kteří by se dobrovolnictví v nějaké jeho podobě věnovali. 

„Myslím, že jakákoli forma je přínosná pro obě strany a třeba vám to změní i žebříček do té doby uznávaných hodnot,“ upozorňuje. 
Jak jsme již zmínili, Aničku v letošním školním roce čeká maturita. O tom, kam by dál měla vést její životní cesta, má poměrně jasno. Ráda by studovala psychologii. 

„Ale jelikož je na všech fakultách, které obor psychologie nabízí, každý rok velký přetlak, tak uvidíme, jak dopadnou přijímačky...,“ uvádí s tím, že dveře má pootevřené i pro obory sociální práce, speciální pedagogiku, sociální patologii a prevenci… 

„Pokud by psychologie nevyšla na první pokus, předpokládám, že bych to zkusila zase za rok. Každopádně bych v budoucnu chtěla mít práci zaměřenou na pomoc druhým. Jaká to bude, ukáže čas,“ uzavírá svůj medailon pro JL s doplňkem, že „ráda bych se třeba za třicet let ohlédla zpět s dobrým pocitem ze sebe sama.“
 

Diskuze k článku