Advent v New Yorku byl fajn. Ale nakonec jsme rádi doma

Manželka Simona i děti Fanda a Agáta chtěly vidět vánoční strom před Rockefeller Centrem. Kevin (Sám doma) už tam byl za poslední roky několikrát a oni ještě ne. Je čas vyrazit.

Letenky objednávám na konci září přes výbornou letenkářku Petru Ježkovou (Alexandria). To pro mě není typické. Většinu našich akcí řeším na poslední chvíli, ale chtěl jsem mít jistotu. Poletíme na lehko pouze s příručními zavazadly, tak jeden přestup zvládneme levou zadní. Jsem o tom přesvědčen. Momentálně z Prahy v zimě přímý let není.

Spát jako Kevin nebudeme

Budeme bydlet jako Kevin v nejelegantnějším hotelu v New Yorku, v hotelu The Plaza. Omyl. Na Booking.com mě přesvědčili, že určitě ne a děti jsem přesvědčil já, že je to fakt finanční blbost. Vybral jsem tedy další hotely přímo na Times Square. Bohužel napřímo objednávat nešly, tak jsem byl odkázán jen na Booking. S finálním rozhodnutím jsem dlouho otálel a mezitím cenově výhodné hotely byly obsazeny. Zároveň jsme k našemu zájezdu připojili i švagrovou Danielu, tak z původní poptávky jednoho family pokoje byly rázem pokoje dva a to se ukázalo, že už je náročnější jak cenově, tak i v obsazenosti. Volím tedy cenově přijatelnou variantu hotel Hyatt Place New York City / Times Square (350 W 39th St), i když při hodnocení 7,8 trochu znejistím. Jak se později ukázalo, tak nejistota byla oprávněná. Čti dál a dozvíš se proč.

Čtyřicetihodinový přesun

Čtvrtek 8. 12. den před odletem. Balili jsme na poslední chvíli. Naštěstí v kufrech opravdu nic nemáme, tak nám to trvá půl hodinky. Odpoledne za nás Petra vyřizuje check-in a já se usmívám v kanceláři nad online informací, že dnes je letiště v Amsterdamu zavřené kvůli mlze a ledu. To ještě netuším, že mi ve večerních hodinách přijde sms zpráva přímo od letecké společnosti KLM, se kterou letíme. Tedy měli jsme letět. Zítřejší let do Amsterdamu je zrušen. První, co dělám, otvírám Google Maps a dívám se, jak to máme do Amstru daleko autem. Dvanáct hodin. Jedeme? Ne. Blbost. Když tam nic nepřistává, tak nemůže asi ani nic vzlétat. Kontaktuji Petru a hledáme řešení. To zatím není. Letecká společnost mlčí. Ráno moudřejší večera. S dávkou nejistoty uklidňujeme plačící Agátu (ona chtěla přeci letět!) a jdeme spát.

Ráno v 8:30 nasedáme do auta a jedeme směr Praha. Už cestou jsme ve spojení s Petrou a ta po deváté hodině, jakmile začnou u leteckých přepážek fungovat, zařizuje náhradní let s Lufthansou přes Frankfurt nad Mohanem. Na přestup máme hodinu, ale Němci jsou „pünktlich“, tak to přeci stihneme. Nestihneme.

Už v Praze na letišti pozorujeme, jak nám info tabule ukazuje nejprve půl hodiny zpoždění a ve finále hodinu a půl. Logicky to tedy nevychází a máme přiletět o půl hodiny později než naše letadlo z Frankfurtu do NY. Nic. Vyřešíme na místě. Cestou se ještě vzájemně uklidňujeme, že na nás letadlo do NY určitě počká. Počkalo. Ale jen relativně. Když přistáváme (mimochodem pilot na to šlápl a zrychlil cestu o patnáct minut - asi nám foukalo do ocasu), dostávám hezkou mapičku do mobilu, kde je vyobrazen náš let do NY, jak právě roluje na ranvej. Bylo to fakt o chlup.

Jdeme do speciální fronty pro zpožděné a náhradní lety. Asi to není úplně náhoda, protože na to ve Frankfurtu mají jednu velkou kancelář a zhruba třicet přepážek. Otevřené jsou tři. Stoupáme si do fronty. Počítám, že to čekání bude tak minimálně na tři hodiny. Naštěstí k nám brzy přichází jedna zaměstnankyně letiště, říkejme ji Helga, a díky Agátě (das ist unser Kind 9 Jahre alt) nás posílá k rychlejším business přepážkám. Tam jsou na nás moc milí, ale bližší let než za sedmnáct hodin druhý den ve 13:30 nám nenachází. Jako „držhubné“ nám dává alespoň hotel v centru Frankfurtu, taxi a jídlo v hotelu gratis. Hezké gesto, ale na náladě to extra nepřidává. Večerní předvánoční procházka je fajn a světýlek je všude taky plno, i když extra romantika, po dvanáctihodinovém cestování, hromadou bezdomovců a různých mezinárodních individualit, to zrovna není.

Druhý den se ráno přesunujeme rychlodráhou (S-Bahn) po snídani rovnou na letiště. Cesta trvá pouze dvacet minut. Nevadí, že tam jsme víc než tři hodiny před odletem. Prostě dneska už tam to letadlo dokopeme. Hurá. Letíme téměř včas. Let trvá asi osm hodin. Ani nám zásadně nevadí, že nemáme místo na nohy, které jsme si původně extra objednali. Přistáváme na letišti Newark v NY. Cestou ještě zvažuju, zda pojedeme metrem a nebo raději rychlejším taxíkem. Metro mi ukazuje padesát minut a taxík dvacet. Rozhoduju se pro rychlejší variantu. Ejhle. Ne vždy je vše v Googlu aktuální. Cesta taxíkem trvala bezmála dvě hodiny. Vzdálenost třicet kilometrů! Cena z avizovaných 80 USD vyrostla neznámo proč na 130 USD. Radost nám dělá pouze skutečnost, že autem po New Yorku jezdit fakt nebudeme. Jsme na hotelu. Na cestě jsme, i s přespáním ve Frankfurtu, přesně čtyřicet hodin!

V hotelu funguje cikánská taktika

Hotel nevypadá na první pohled vůbec sexy. Přeplněná recepce, všude zmatek a přetížení recepční. Nejprve na mě recepční zkouší, že jsme nepřiletěli včera, tak máme rezervaci už zrušenou. To mě nezastaví a rázně oponuji, že jsem je o této skutečnosti na Bookingu přes zprávu informoval. Nic si dál neověřuje a přiděluje nám dva pokoje. V mezičase se připojuju na internet a vidím, že platbu za hotel mám strženou dvakrát. To mě rozpaluje, vracím se k recepci a hlásím chybu. Zmatená recepční netuší a volá seniornějšího kolegu. Ten s rouškou - covid asi ještě někde řádí - mně v poklidu vysvětluje, že se stala chyba a že mi peníze během pár dnů přijdou zpět a že mi na to slovo vystaví i papír. Ten vystavil. Mám ho, ale peníze do této chvíle, kdy píšu tyhle řádky, ještě ne. V tu chvíli ještě netuším, že se na recepci během následujících třiceti minut vrátím (z osmého patra, celkem jich je šestadvacet) ještě dvakrát. Nejprve, při reklamaci, že pokoje jsou připraveny pouze pro čtyři osoby a podruhé, když máme na pokoji teplotu kolem nuly. Při sdělení, že to přijde inženýr opravit a že toho má dneska fakt hodně a že vlastně přesně neví, kdy dorazí, tak vybuchuju a rázně žádám o nový pokoj! Vzhledem k tomu, že jsem strávil na recepci už hodinu, tak jim diktuju, který pokoj je volný a který mi mají okamžitě dát! Funguje to. Vzpomněl jsem si na svou známou, která pracuje na sociálním úřadě. Za tou, když přijdou cikáni a křičí, tak jim raději hned všechno taky dá!

Všichni jsou tady! Ale užili jsme si to

Vyrážíme do ulic. Je sobota večer 10. prosince. Tenhle nápad jsme v centru NY neměli asi sami. Přeci jen obyvatelé dvacetimilionového města občas zajdou do centra a rozhodli se to udělat zrovna dnes! Total plno. Držíme se neustále všichni za ruce, abychom se neztratili. To se nám daří. Fotíme a míříme ke stromu k Rockefeller Centru. Ani tenhle nápad nemáme sami. Víc nás tu už být fakt nemohlo! Nervózní a unavení se asi po dvou hodinách vracíme na hotel. Usínáme, i když v tomhle městě ticho nikdy není.

Ráno se probouzíme brzy a se Simonou kolem sedmé hodiny vyrážíme na jogging. Já připraven v běžeckém kompletu. Žena ve vysokých botách. Ani ty ji však nezastavují a běží taky. Paráda. Vidět město, když se probouzí s poloprázdnými ulicemi je proti včerejšímu dni euforie. Fotíme a kocháme se až teď tím, co jsme viděli v tom včerejším večerním hororu.

Dál už je to klasika. A nebudu se už tolik rozepisovat. Za tři dny jsme viděli všechny důležité turistické atrakce na Manhattanu - Times Square, Hudson River, Central Park, The Plaza Hotel, 5th Avenue, Rockefeller Center, Empire State Building, metro, Little Italy, Tribeca, Brooklyn Bridge, One World Trade Center, Wall Street, Macy’s, Edge, The Shop.

Nezapomněli jsme ani předem si objednat zápas NHL mezi Rangers a Las Vegas a NBA NY Knicks vs Toronto Raptors. Dobré vidět, dobré zažít, ale jednou stačí.

New York není tak strašný - ale doma je doma

Co si budeme pamatovat z NY, že se vždy všude dostaneš, ale není předem úplně jasné za jak dlouho. Že papírem a plastem se tady nešetří a mají je úplně všude. Včetně snídaně na hotelu, který opravdu NEdoporučujeme! Že se najíst dá úplně všude, ale už z ulice vidíte, že v tomhle bufetu fakt jíst nechcete. Že bistro The Poke Bowl bude dětem chybět. Že není NY tak nebezpečný, jak se o něm vypráví a nebo na první pohled vypadá. Že bezdomovci si žijí svým životem a neotravují vás, i když občas nějaký bezdomovec má svou slabou chvilku a mlátí třeba rukou do eskalátoru a nadává. A že člověk je v tomhle lidském mraveništi jen malá kapka vody, která se může lehce kdykoliv vypařit a nikdo to ani nepozná.

Jsme rádi, že jsme si cestu do NY společně zažili a že můžeme být zase doma. Tady nejsme tak anonymní, i když to občas taky nemusí být výhra. Vážíme si o to víc prostředí, lidí a všeho kolem nás.