Článek
„Že zrovna vy o tom něco víte,“ odfrkl si po krátkém odmlčení profesor. „Neohrožený Adam Koubek, postrach všech učitelů.“
„To teda náhodou vím,“ ohradil se Adam, „zrovna vás jsem se bál hodně…“ a jako by mimochodem pípnul, „pořád se vás bojím.“
„Nepochybně,“ odvětil nedůvěřivě profesor. „Což je důvod, proč mě už devět měsíců pronásledujete.“
Adam raději upil kávy.
Při loučení se profesor téměř smířeně ujistil: „Zítra v pět?“
„Mohli bychom jít příště někam jinam?“ osmělil se Adam pod vlivem debaty.
„Proč?“ zarazil se profesor. Měl to tady rád. Bylo to blízko a vařili dobrou kávu.
Adam se ošil: „Tady dávají jen kávu…“
„Je to kavárna,“ ozřejmil mu profesor.
„Nó…“ zhoupl se Adam.
„Chodíme sem celý rok, proč chcete jinam?“ pátral profesor dál.
Adam si strčil ruce hluboko do kapes a pravil: „Když ona mi káva nechutná.“
Profesor nevěřícně vyklenul obočí, zavrtěl hlavou a pobaveně si odfrkl.
