Čím jsem starší, tím víc chápu, proč Grinch nenáviděl Vánoce

Film Grinch z roku 2000 má své kouzlo hlavně díky zábavnému hereckému výkonu Jima Carreyho. Spousta humorných scén dnes rezonuje na sociálních sítích. Třeba ta, kde si Grinch vybírá, co si vezme na sebe. Na ČSFD film žádné závratné hodnocení neobdržel. K dnešnímu datu se pohybuje na 61 %. A není se čemu divit. Peripetie příběhu jsou poměrně předvídatelné a neinovativní. Jedná se o klasický vánoční kýč zabývající se hledáním smyslu Vánoc. Já však hodlám tvrdit, že v tomto filmu musíme hledat hodnotu jinde než v příběhu a mnohem hlouběji.

Grinchova cesta se i přes jeho potenciál superhrdiny (vynalézavost a nadlidská síla) ubrala směrem superpadoucha. Mnohé nám známé příběhy (většinou vycházející z komiksových předloh) ukazují superhrdiny, kteří se i přes nepřízeň osudu a tlaky kruté společnosti rozhodli bojovat za dobro, což přidává jejich chrabrosti a pomáhá utvářet jejich kult. Grinch je naopak, dovolím si tvrdit, obdivuhodná postava právě svou autenticitou a přiznáním lidskosti, přestože mu ji Kdovíci značně upírali. Je totiž hodnověrnější, že by se kdokoliv na jeho místě otočil zády ke společnosti stejně jako Grinch.

Musíme nad tím však přemýšlet spíše v rámci doby, kdy tento film vyšel, neboť dnes se začíná trend adorace padouchů značně rozšiřovat. Příkladem je soucitný film Joker z roku 2019, který si vysloužil na ČSFD 85 %. Kolem roku 2000 nebyl Grinch vnímán jako mučedník, ale spíše jako padouch, který byl obměkčen nezištností a laskavostí malé Cindy (lze tak vyčíst ze starých recenzí na ČSFD).

Grinchovy povrchní důvody, kterým sám věří, jsou poměrně snadno odčitatelné. Nenávidí Vánoce, protože všichni hlučí, nesmyslně utrácejí peníze, hamouní, plýtvají potravinami a dávají si dárky, které potom bezmyšlenkovitě vyhazují. V dnešní době by to kde kdo označil za „woke“ názor (v tom nejaktuálnějším zředěném významu). Tehdy se to ale bralo spíš jako upomínka, kam v rámci konzumní společnosti zacházíme.

Pokud jste ale dávali při sledování filmu pozor, v probírání se Grinchovou minulostí a v jemných náznacích během filmu lze spatřit jeho opuštěnost, marné hledání sebe sama, chorobné škatulkování se (neustále si měří velikost srdce a touží ho mít nejmenší), závist (a s tím spojenou touhu prožívat to, co ostatní), rezignaci a postrádání smyslu života. Necítíme se tak náhodou někdy všichni?

Je pochopitelné, že u Grinche tyto nepříjemné pocity vyvstávají ze všeho nejvíc právě o Vánocích, a proto je nenávidí. Vidí totiž, jak jsou všichni spolu, znají jeden druhého a vědí, co mu mají nechat pod stromečkem, dřou se, aby si nazdobili dům světélky, a uplatňují svůj smysl života v zájmu o rodinu. Grinch nic z toho nemá a nedělá. Nemá s kým být (kromě pejska Maxe, kterého si ale neváží), nemá komu dávat dárky a od koho dostávat dárky, nemá pod tíhou depresí sílu nic zdobit a už vůbec ve svém životě nevidí žádný smysl.

Ať už si to připouštíme nebo ne, každý ve svém životě zažíváme alespoň jeden z Grinchových pocitů. O to smutnější je, když se jich nakupí více. Je tu ale ještě jedna věc, která je snad ze všeho nejsmutnější. S přibývajícím věkem čím dál tím více vnímáme, že Vánoce jsou jen jakýsi konstrukt. Takový čas povinného štěstí a pohody. Myslím si, že to je jádrem toho, proč tolik lidí nemůže Vánoce vystát. Mají totiž oprávněný dojem, že jejich negativní pocity jsou zcela nežádoucí a že jejich neschopnost být o Vánocích šťastní je osobní selhání.

Značně tomu napomáhají i sociální sítě, kde všichni sdílejí své spokojené chvíle u stromečku, sváteční tabule a radost z dárků. Takový pobyt nešťastného člověka mezi šťastnými (ať už jsou doopravdy, nebo se jen přetvařují) zcela pochopitelně vede k prohlubování negativity a zanechává nepříjemné vzpomínky.

Jak všichni dobře víme, špatné vzpomínky bývají silnější než ty dobré. A tak se na nás každým rokem nabalují nepříjemné zážitky, dokud nám není třeba 40 a při pomyšlení na Vánoce jsme okamžitě otrávení. Netvrdím, že nejsou i lidé, kteří Vánoce milovali, milují a milovat budou, ale jak to tak vidím ve svém okolí, zřejmě to bude spíše menšinový počet.

K úvaze o Grinchovi jsem se dostal právě proto, protože začínám prožívat obdobné pocity. Přestává mě těšit zdobení, cukroví peču už jen z povinnosti (nikoliv pro radost), otravují mě fotografie přátel na Facebooku, kde sdílí své společné chvíle při pití svařeného vína, protiví se mi výzdoba v obchoďácích a pohrdám počiny jako rozsvícení stromečku na náměstí.

Někde v nitru ale tuším, že příměr mé osoby ke Grinchovi je výstižný právě proto, protože mě sžírá opuštěnost, závist a uvědomování si vlastní malosti, zatím co všichni okolo se zdají tak spokojení.

Existuje na to nějaké řešení? Řekl bych, že krok správným směrem nastane ve chvíli, kdy si připustíme, že máme právo být nešťastní i o Vánocích a že nemá smysl péct či konat jakékoliv jiné sváteční činnosti jen proto, protože se to očekává. Zasloužíme si alespoň jeden rok nedělat vůbec nic (dokonce se i vykašlat na vánoční úklid), užívat si volna a kdo ví, třeba se nám na příští rok po vánoční atmosféře zasteskne a pečení cukroví se stane opět radostí.