Magdalena Platzová: Zdenka v Paříži
Nikdy nevíte, na které stránce se vám Paříž otevře, s kým z živých nebo mrtvých se tam potkáte. Já se v ní před několika dny setkala se svojí babičkou. Byla jsem tam na otočku, záminkou byl večírek česky hovořících „kulturních pracovníků“ na velvyslanectví v rue Charles Floquet, ve stínu Eiffelovy věže.
Do bývalého paláce kněžny de Ligne, který je služebně nejstarším sídlem československého a později českého státu v zahraničí, babička Zdenka rovněž nejednou zavítala. Bylo to v roce 1930, kdy pobývala v Paříži na sochařském stipendiu.
Čtěte také
O svých dobrodružstvích mi zanechala svědectví v podobě deníku, bohužel neúplného. Pečlivě z něj totiž vytrhala všechny listy, kde se zřejmě nacházely zmínky o jejích romantických vzplanutích. A že jich nebylo málo, zbylo ze sešitu jen torzo. „Kupka mi řekl…“ načne babička, načež dvě stránky chybí. I tak svým lehkým, poněkud koketním stylem zaznamenala zajímavé věci.
Třeba o Josefu Šímovi: „Stačí, aby řekl pole – a člověk cítí horko, žluť a chrpy, obláček modré. Stačí říci paluba, komíny a člověk má představu nejživější o skvostném sestavení světla, stínu a linií. Kupka musí pronést přednášku, než člověk pochopí surrealismus. Šíma řekne – pole – Delacroix – komíny – sadismus a těmi slovy v prosté větě řekne spravedlivě a bez autoritářství, co je surrealismus.“
Čtěte také
Dvaadvacetiletá babička se učila modelovat portréty ve Skandinávské akademii, u sochaře Charlese Despiau. Jeho hlavy byly podle ní: „Delikátní, přesné, svěží, s finesou a trpělivostí stvořené tak, že už nejsou udělané. Jsou stvořené, jako když vyroste květ.“
V Salonu des Tuileries, v té „haluzně s ideálním světlem, kde teklo skrz plachtu a chodilo se v blátě, vydlážděné sochami a vystlané obrazy,“ potkává babička snad všechny pařížské umělce a miluje je „na první pohled“. „Zdá se mi, že jsou samé tykadlo a kůže jejich obličejů a rukou se chvěje – jsou určeni svými nervy.“ Píše.
Chodila do kaváren La Coupole a La Rotonde, kde se scházeli Čechoslováci, malíři Tittlebach, Růžička, Kars (původním jménem Karpeles), Eberl, Kupka nebo Zrzavý, o němž napsala: „Je roztomilý, směšně půvabný a taky myslím, že každá ženská je po něm blázen.“
Čtěte také
Číst babiččin deník vyžaduje jistou detektivní práci. Problémem nejsou jen chybějící pasáže, ale také rukopis a komolení jmen. Někdy plynule přejde do školní francouzštiny, zřejmě aby se pocvičila. Jako v následující pasáži o první návštěvě ambasády. Od roku 1921 až do německé okupace tu byl velvyslancem Štefan Osuský, jeden ze zakladatelů Československa. Jeho paní, bývalá operní pěvkyně, vedla umělecký salón. Portrétovali ji Zrzavý, Eberl a také André Derain.
„Ráno jsem dostala depeši s pozváním k paní Osuské na pět hodin v ulici Charles Floquet. Šla jsem tedy do muzea Trocadéro, jako vždy, když nemám co dělat. Kreslila jsem hlavu z Remeše, ale byla jsem trochu unavená, a tak jsem se v jednu vrátila domů. Přežehlila jsem si šaty a trochu jsem se vyspala a napsala pohledy. Potom jsem si vzala taxi. Vstoupila jsem do haly, kde nikdo nebyl.
Čtěte také
Za chvíli se objevil nějaký pán, tak jsem se ho zeptala, kdo mne ohlásí u madame. Zavolal na Jeana, který dole spal. Ten pán byl ministr Osuský. Pak jsem byla ohlášena a madame mne velice roztomile přijala. Byla tam ještě paní Reizerová, skladatelka, a paní Mezerová, malířka. Za okamžik přišla ještě paní Gabriela Preissová a slečna Sísová, která vypadá jako muž, s hlubokým hlasem a brýlemi. Paní Osuská je ta nejšarmantnější bytost, jakou jsem kdy viděla.“
Také já jsem se před večeří na ambasádě vydala na Trocadéro. Shlédla jsem výstavu obrazů Nicolase de Staël, o níž se, podle davu návštěvníků soudě, bude konverzovat na nejednom pařížském předvánočním večírku. A pak jsem se, ovšem bez žehlení šatů a odpoledního šlofíka, vydala na ambasádu. Jean tentokrát chyběl. Zato pan velvyslanec s chotí mne přijali jistě neméně roztomile, než paní Osuská babičku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
