Martin Sidorják focení (tenisu) i po čtyřiceti letech miluje aneb Co jsem dělal o prázdninách

Cink, cink. Na WhatsAppu naskočí zpráva: soubor osmi fotek – orel mořský, orel se samicí, celá rodinka pohromadě, samec s rybou v pařátech a ještě další orel – konkurent a vzájemné škádlení na hladině.

Je deset dopoledne a Martin Sidorják posílá pozdrav z jižních Čech. Ve tři ráno vyjel směr Třeboňsko, v osm měl nafoceno. „Hrozně mě to baví,“ usmívá se možná nejlepší sportovní fotograf v zemi, který si od tenisu, lyží a plavání rád odskočí do přírody. Ale když se ho zeptáte, co dělal v létě, odpoví, že fotil tenis.

A ta příroda a jihočeské rybníky?
Díky bratrovi k ní mám vztah odmalička a jižní Čechy jsem si azamiloval při pobytu na kmarádově chalupě; kdysi nás pozval a já k Třeboňsku přičichl tak, že tam jezdím každé léto. Fotím rybníky, ptáky, krajinu… Když vychází slunce a člověk při tom poslouchá, jak se příroda probouzí a může to fotit, je to úžasný relax.

Jinak ale v létě fotíte převážně jinde a něco úplně jiného. I letos?
Můj program se už roky nemění. Léto s tenisem začíná už na jaře – koncem května na Roland Garros – a pokračuje ve Wimbledonu. Někdy si odskočím na plavání nebo stihnu dovolenou a na konci léta fotím na US Open. Vlastně fotím v létě i Australian Open, i když je to léto u protinožců a u nás je tuhá zima. (usmívá se)

Pro Roland Garros máte slabost, je to tak?
Každý rok se tam těším. Nejen na tenis, ale i na některé rituály, bez kterých se neobejdu. Ranní káva cestou na kurty je výborný doping. Když je teplo, rád chvíli posedím v kavárně a dýchám pařížský vzduch; to je věc, kterou miluju. A když si ji ráno nedopřeju, mám většinou smůlu, protože pracovní den na Roland Garros je jeden velký blázinec, ve kterém už na kafe nebývá čas.

Hodně zápasů…
Nejen hodně zápasů, taky hodně kurtů, lidí a velké vzdálenosti; vždyť mezi dvorcem číslo 19 a kurtem Simonne-Mathieu je to dobrých sedm set metrů! S patnácti kily zátěže je to docela mazec, zvlášť když už mi není dvacet. (směje se)

Ale nikdy si nestěžujete.
Nemůžu, Paříž je pro mě srdcovka; byl jsem tam snad třicetkrát a byl to můj úplně první grandslam. Tam jsem poprvé přičichl k velkému tenisu a potkal kolegy-legendy: Boba Martina, Paula Zimmera, Raye Gubillia…

Celý článek najdete v prosincovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!