Plzeňské divadlo nastudovalo novou verzi veleslavného muzikálu Jesus Christ Superstar a v režii uměleckého šéfa muzikálového souboru DJKT Lumíra Olšovského se jedná o velmi ambiciózní dílo. Zároveň také trochu kontroverzní, protože divák, kterému nebude po chuti zvolený koncept, může šmahem zavrhnout celé dílo. To by ale byla velká škoda.

Olšovský zvolil pro svého Ježíše blíže neurčenou industriální a digitální dobu. Členitá céna Davea Bensona evokuje postapokalyptický svět, v němž neplatí běžná společenská pravidla a zákony jsou vynucovány silou. Je to výklad, který se hodí do krutých dob starověku, stejně jako do současnosti. Již při vstupu do sálu si může divák všimnout obrazovek, na nichž se střídají různá nacionalistická hesla adorující Řím. Není potřeba konkrétní aktualizace, aby to člověku připomnělo hesla nynější ruské propagandy, nebo spíše obecně jakéhokoliv totalitního režimu. Možná to byla jen má představa, ale grafické zpodobnění římského znaku (velké R v půlkruhu z listoví) mi okamžitě evokovalo Z v kruhu, které používá okupační armáda na Ukrajině.

Abych snad někoho nevyděsil, plzeňský Jesus není nějakou politickou agitkou, ale mezi témata, která akcentuje patří i všeobecná ztráta morálky, zhrubnutí společnosti, tendence k vládě silné ruky. Tedy témata bytostně politická. Nijak ovšem nepřekrývají základní příběh o lásce a odpuštění.

Milovníky tohoto díla Andrewa Lloyda Webbera možná překvapí nové hudební nastudování, pod nímž je podepsán Dalibor Bárta. Zní totiž hodně syrově, žádné hlazení po duši, drsný rockový zvuk. Skvělé rozhodnutí, které podporuje celkovou koncepci inscenace. Nevýhodou je, že toto řešení dělá už tak velmi obtížné pěvecké party ještě těžšími, takže je znát, že představitelé hlavních rolí Pavel Klimenda a Dušan Kraus s těmi nejobtížnějšími pasážemi někdy dost bojují. Většinou jim to ale nakonec vyjde, menší nepřesnosti člověk zkousne.

Klimendův Ježíš je v novém nastudování influencer s tabletem v ruce, který se snaží naživo i online hlásat své učení. Zpočátku je nadšený, že ho lidé následují, ale postupně je stále víc zděšený, že davy jeho učení překroutily k obrazu svému. Není to žádný revolucionář, trápí ho přemíra násilí a útlaku všude kolem, opuštěn všemi ale nenachází sílu proti němu bojovat.

Kraus hraje Jidáše jako sebevědomého týpka s elektronickou cigaretou, který si jako první uvědomí důsledky rozmachu Ježíšova učení a nebezpečí spočívajícího v překroucení původně ušlechtilých myšlenek. Není to Jidáš zrazující pro peníze, ale pro přesvědčení, že tím zabrání horším následkům.

Role Maří Magdalény je první velkou sólovou příležitostí pro Natálii Dvořákovou a rozhodně v ní nezklamala. Především pěvecky zvládla náročný part bravurně. Krásně sytým hlasem nadchne také Pavel Klečka v úloze Piláta Pontského. Kaifáš je v podání Jana Frause starcem na vozíku, ostatně celá židovská rada působí dojmem loutkové vlády, kterou ovládají Římané. Skvělým výstupem se prezentuje Pavel Režný v roli krále Heroda, kterého tvůrci pojali nikoliv jako komickou figurku, ale coby nebezpečného muže stylizovaného do podoby vůdce nějakého pouličního gangu.

Ne všechny scény vyzní v novém pojetí dokonale, třeba Jidášova smrt mi přišla podivně bezemotivní. Ale jinak je Olšovského koncepce nadmíru zajímavá a stojí za to ji navštívit. Tohle je ten správný Ježíš pro 21. století.