Svědectví Romů a Sintů. Unikátní databáze zachycuje autentické příběhy a vzpomínky na události druhé světové války

„Když jsem se začala romskými dějinami před osmi lety zabývat, tak jsem byla vlastně šokována, že celosvětově neexistuje místo, kde by byla shromážděna svědectví Romů a Sintů na válku, přestože to je naprosto klíčový pramen pro výzkum jakékoliv genocidy,“ uvedla v reportáži České televize o spuštění databáze iniciátorka a vedoucí projektu Kateřina Čapková.

Databáze, která v současné chvíli obsahuje zhruba 130 svědectví a do konce příštího roku by jich mělo být celkem přes dvě stovky, umožňuje vyhledávání nejen podle jména, ale například také podle typu válečné zkušenosti (internace, účast na ozbrojeném odboji nebo třeba ukrývání). Podrobně pracuje i s geografickými údaji – její nedílnou součástí jsou interaktivní mapy, které umožňují zobrazit třeba individuální trajektorii konkrétního člověka, jehož nacistická mašinérie posunovala někdy i po několika koncentračních táborech, nebo jednotlivá místa odboje či událostí, o kterých se pamětníci zmiňují.

„Databáze je určena všem, jak badatelům, učitelům, žákům a studentům, tak i těm, kteří se o romskou historii zajímají třeba jen laicky. A samozřejmě pro romské rodiny, jichž se tato historie přímo týká, a dalším Romům žijícím v Česku a na Slovensku,“ přibližuje spoluautorka databáze Renata Berkyová.

Cesta do pekla

Do bytu rodiny paní Boženy Pflegerové, které tehdy bylo jedenadvacet let, vtrhlo nad ránem 5. srpna roku 1942 gestapo, civilisti a čeští kriminalisté z Michle. Rodina si mohla sbalit jen to nejnutnější a byla odvezena na policejní stanici do Michle. Tam je nahnali do sklepa, kde už byly zavřené další rodiny. Tvrdili jim, že pojedou na polní a lesnické práce a pak se zase vrátí domů.

Druhý den ráno všechny rodiny v antonech odvezli na Smíchovské nádraží a vlakem dopravili do Mirovic u Písku. „Ve vlaku panovala uvolněná nálada, hrálo se na harmoniku – stále jsme si mysleli, že jedeme na práci. Z Mirovic nás na vozech odvezli přes sousední vesnici Lety až k bráně tábora, kde nás přivítal sám ředitel Janovský: ‚Tak jste zde, a odsud jediná vaše cesta bude do pekla. Jiné cesty pro vaši rasu nemám,‘“ vypráví paní Pflegerová ve svém svědectví.

Své zážitky z Let se později rozhodla sepsat – na konci 80. let tak vznikl unikátní rukopis, ve kterém velmi detailně popisuje životní podmínky v táboře. Rukopis s názvem Návrat nežádoucí daroval její syn Jan Hauer Muzeu romské kultury a stane se součástí budovaného památníku v Letech u Písku. Část jejího textu je publikována v knize …to jsou těžké vzpomínky (Horváthová, Jana a kol. 1. svazek. Vzpomínky Romů a Sintů na život před válkou a v protektorátu. Brno: Větrné mlýny, Muzeum romské kultury, 2021).

„Zpracováváme abstrakty z již zachycených svědectví v tištěných zdrojích. V současné fázi ještě pracujeme na svědectvích, která jsou v knihách, co už vyšly, případně které budou teprve vydané. Zároveň už ale probíhají rešerše novin a časopisů, ve kterých se svědectví také individuálně objevují,“ říká Renata Berkyová. S kolegyněmi a kolegy po nich pátrá třeba v romistických časopisech nebo archivních novinách, které vydával Svaz Cikánů-Romů nebo Svaz protifašistických bojovníků. Na webu databáze pro zájemce připravili i přehled použitých a dalších zdrojů s odkazy spolu s informacemi o tom, jakou metodologii při sběru a zpracování svědectví editoři v daném zdroji použili.

Všechna svědectví, která zahrnuje, splňují tři klíčové podmínky badatelů: jde o svědectví Romů a Sintů z českých zemí nebo Slovenska, o svědectví osob, které válku samy zažily, a o svědectví, která byla již zveřejněna tiskem.

Hodný člověk

V letském táboře se paní Božena Pflegerová po čase setkala s dalšími příbuznými, kteří byli přivezeni později.

„Všem strojkem ostříhali dohola hlavy, ženy pak směly nosit šátek, ale při nástupech ho musely odkládat. Zároveň všechny ženy, muži i děti museli projít desinfekcí a odvšivováním. Na tento proces dohlížel pan Havrda z Vinohradské nemocnice, dle Pflegerové hodný člověk. Měl rád jejího syna a z Prahy jí tajně přivážel balíčky s cukrem, máslem, česnekem nebo cigaretami od jejích příbuzných. Tyto věci si uschovávala do slamníku, ale někdo ji udal a skončila i s měsíční dcerou na samotce, kde dcera po dvou měsících zemřela,“ zachycuje další osud paní Pflegerové databáze.

Její svědectví patří k těm, u kterých není k dispozici fotografie, některé jiné příběhy si ale spojit s konkrétní tváří možné je.

„Fotografie, které máme díky spolupráci s Muzeem romské kultury v Brně, pocházejí z rodinných alb. Internetu jinak dominují fotografie z koncentračních táborů, které si pořizovali četníci. Často jsou na nich lidé ve velice dehonestujících podmínkách, mnohdy bez šatů. Takové obrázky bychom chtěli nahradit právě rodinnými fotografiemi, které dodávají důstojnost,“ vysvětluje Kateřina Čapková.

Fotografie v databázi pocházejí z doby před válkou, někdy i po válce. „Chceme i vizuálně ukázat, jak byla romská komunita diverzifikovaná, že naše představy o Romech jsou často nejen stereotypní, ale i dehonestující,“ říká Čapková.

Za příslib jídla

Paní Božena Pflegerová vzpomíná hned na několik četníků. Někteří byli krutí – například Hejduk, který rád bil pohledné ženy.

„Surový byl i kápo z řad vězňů Tomáš Ištván, který si přízeň strážných získával bitím žen a starých mužů. V táboře byl i se svou dcerou Karlou. Pflegerová byla svědkyní toho, jak umlátil palicí vězně Růžičku zvaného Skála. Za příslib jídla si od něj vzal zlaté prsteny, které měl starý pán schované. Jídlo mu ale neobstaral, a když se Skála slíbeného dožadoval, ubil ho k smrti,“ uvádí databáze.

Božena Pflegerová byla přidělena na marodku, kde pomáhala s ošetřováním nemocných. Díky tomu byla spolu se svým synem a dalšími vězenkyněmi, které pracovaly pro zaměstnance tábora, očkována proti tyfu a úplavici. Když v táboře naplno propukla epidemie tyfu, přikázal velitel Janovský paní Pflegerové starat se 24 hodin denně o dozorce Hejduka, který se také nakazil. „S ohledem na dvouletého syna se jí podařilo usmlouvat, že bude o Hejduka pečovat jen ve dne. Starala se o něj po dobu tří týdnů,“ přibližuje databáze.

Transporty

Doktor Beck, kterému paní Pflegerová pomáhala na marodce, jí možná zachránil život – ošetřil jí zraněnou nohu. Během tyfové epidemie umírali v táboře vězni každý den. Mrtvá těla byla zahrabávána do jámy v lese.

„Pflegerová vzpomíná na dva transporty do Osvětimi vypravené z Let. Před prvním vyzvali ženy, aby se přihlásily ty, které chtějí ven na práci; budou prý mít mj. možnost posílat dětem balíčky na přilepšenou. Přihlásilo se jich asi 90 a z nich jich 80 vybrali, ale místo na práci jely rovnou do Osvětimi,“ zachycuje vzpomínky paní Pflegerové databáze.

Do Osvětimi také odvezli všechny, kdo prošli selekcí doktorů Kuchaře a Mareše. „Pflegerová měla štěstí a i se synem v Letech zůstala. Vedení tábora převzal po zlodějském veliteli Janovském [Štěpán] Blahynka, vrchní strážmistr ze [zrušeného tábora v] Hodonínku, člověk přísný, ale spravedlivý. Dohlížel na to, aby dostávali všichni své příděly jídla, zajistil náležitou lékařskou péči a podobně. Nakonec jim byly v kanceláři vydány jejich doklady a byli propuštěni, jen několik vězňů zůstalo, aby celý tábor spálili,“ uzavírá se trýznivá životní kapitola paní Pflegerové.

Mnozí další takové štěstí neměli. Několik romských vězňů propuštěných z koncentračního tábora v Letech bylo zařazeno v pozdějším transportu, v říjnu 1943, vypravovaném do vyhlazovacího tábora v Osvětimi.

Nejdůležitější hlas

Od zveřejnění databáze se jejím autorům sešlo nemálo pozitivních ohlasů. „Zájem je veliký, i ze zahraničí, máme nabídky na spolupráce, s odborníky i romskými aktivisty, kteří by chtěli něco podobného udělat ve svých zemích,“ říká Kateřina Čapková. Ohlas na sebe nenechal čekat ani v médiích – o unikátním počinu dokonce napsal i deník New York Times.

Pozitivní odezvy má projekt i od rodinných příslušníků těch, jejichž svědectví databáze obsahuje. „Není jich zatím mnoho, ale ty, které máme, jsou velmi pozitivní. Dokonce nám někteří příbuzní sami nabízejí fotografie, které bychom mohli ke svědectvím zveřejnit. Obdrželi jsme takto kupříkladu svatební fotografii Zdeňka Daniela, otce Zdeňka Daniela mladšího, známého architekta a malíře. Těší nás to a velice si toho vážíme,“ doplňuje Renata Berkyová. Databáze je podle ní i prostředek, jak zachovat hlas Romů, který dlouhá léta zanikal – a i když se o holokaustu Romů později začalo mluvit, nezazníval hlas lidí, kterých se to nejvíce týkalo.

„Považuji databázi za jakousi platformu, která široké veřejnosti zprostředkovává hlas přeživších pamětníků a dává najevo, že o tento hlas stojíme. Kromě vzpomínek, svědectví a autentických zkušeností Romů je to i možnost pro příbuzné, kde třeba začít hledat, pokud si chtějí zachovat část rodinné historie,“ přibližuje Renata Berkyová.

Seznámit příbuzné přeživších, jejichž svědectví databáze zachycuje, s jejím plánovaným vznikem a podobou považovali autorky a autoři projektu za důležité už od počátku. „K takovým lidem patřil i pan Čeněk Růžička, který nás opustil vloni v prosinci. Za sebe musím říct, že jsem velice ráda, že jsme s ním o tom stihli mluvit a že nám to posvětil. Stejně tak jsem ráda, že jsem o tom mohla mluvit s panem Rudolfem Murkou,“ uzavírá Renata Berkyová.

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Předplatné si můžete objednat na webu časopisu.