Ilustrace Marie Lukáčová
Gynekologie Rybkova v Brně byla již několikátou ordinací, na kterou Klára minulý rok doputovala po nepříjemných zkušenostech s přístupem lékařů. Odjakživa měla silnou menstruaci, během které prožívala velké bolesti. Ty ale lékaři přehlíželi s tím, že „se to po dětech spraví“. Když Klára svému poslednímu gynekologovi sdělila, že děti nechce a ani v budoucnu je neplánuje, začal ji přemlouvat, že „teda aspoň jedno by mít měla“. Na gynekologii Rybkova se objednala po přečtení poměrně pozitivních recenzí. Nijak pozorně si však neprohlížela webové stránky, na nichž je mezi doporučenými odkazy uveden také projekt ultrakonzervativního Hnutí pro život „Nesoudíme. Pomáháme“.
Během úvodní prohlídky se Klára gynekoložce opět svěřila s neúnosnými menstruačními bolestmi, načež se dozvěděla už známé „to se po dětech spraví“. Když lékařce řekla, že plánuje podstoupení sterilizace, v očekávání, že dostane bližší a objektivně podané informace o tom, jak zákrok probíhá a jaká jsou jeho rizika, dočkala se od gynekoložky jen odsouzení. Nejprve začala lékařka tvrdit, že takový zákrok není ani legální a že jí to „připadá hrozné“. Poté, co ji Klára ujistila, že je sterilizace legální už bezmála dvacet let, začala gynekoložka namítat, že toho rozhodnutí bude jako žena litovat, především až si najde partnera, který bude chtít děti, ale ona už mu je nebude moci dopřát.
Jak nám Klára pověděla, sterilizaci nakonec podstoupila. Během zákroku jí zároveň objevili endometriózu (nezhoubné onemocnění, při kterém se děložní sliznice vyskytuje mimo děložní dutinu a které se často projevuje silnými bolestmi během menstruace nebo penetrace). Žádného z gynekologů přitom nenapadlo jí provést potřebné vyšetření, které by příčinu jejích dlouhotrvajících bolestí odhalilo. Rozhodně to nenapadlo ani jednu z gynekoložek působících v soukromé ordinaci Rybkova, kterým jsme chtěly ohledně Klářiny zkušenosti, stejně jako ohledně odkazu na „Nesoudíme. Pomáháme“, položit několik otázek, ale byly jsme odmítnuty.
Někteří queer a trans lidé, s nimiž jsme hovořily, se podle svých slov kvůli špatné pověsti českých gynekologů a gynekoložek návštěvám v jejich ordinacích raději vyhýbají.
Endometriózou trpěla také další z našich respondentek Markéta, která bolesti spojené s nemocí prožívala až čtrnáct dnů v měsíci. K tomu ji bolela záda a opakovaně trpěla záněty močového měchýře. Jeden ze čtyř později odhalených nádorů o velikosti limety totiž prorůstal skrze močový měchýř, druhý úponem držícím dělohu. I ona vystřídala mnoho gynekologů, žádný se však jejími problémy pořádně nezabýval. Od posledního se například dozvěděla, že by měla pít více vody a taky se víc najíst, protože je prý jasné, že když je takhle hubená, bude taky přecitlivělá.
Díky svému úsilí a neodbytnosti se nakonec Markéta dozvěděla diagnózu na endometriózu a podařilo se jí získat termín na operaci v pražském Ústavu pro péči o matku a dítě. Pooperační období strávené na klinice pro ni bylo náročné, protože během zákroku ztratila hodně krve. Z ústavu byla propuštěna ve stavu, kdy se podle svých slov ještě nedokázala sama zvednout z postele a prožívala bolesti. Lékař nicméně jí i dalším pacientkám sdělil, že by se měly šest neděl léčit a pak se hned začít pokoušet o dítě, protože jsou teď prý „čisté“. Gravidita coby doporučená pooperační léčba je uvedena také v Markétině lékařské zprávě. Když se vyptávala na jiné možné formy léčby, protože dítě neplánovala, byla jí nabídnuta hormonální antikoncepce, která ale opětovnému růstu endometriózy spolehlivě nezabraňuje. „My jsme chirurgie, nikoliv prevence, slečno,“ dodal lékař.
Kdo určuje, na co máme právo?
O strukturálních příčinách nesnází, s nimiž se setkaly naše respondentky, jsme mluvily s profesorem Michalem Zikánem, přednostou gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice Bulovka a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Ten spatřuje v české gynekologii hned dva problémy – místy chybí odbornost, což může být způsobeno nedostatečným systémem reakreditace a celoživotního vzdělávání, a zároveň gynekologové a gynekoložky podle něj často neumějí s lidmi citlivě komunikovat. „Jestli chcete být doktor, to je, jako kdybyste měla být psychoterapeut. Myslím si, že studenti medicíny mají být v citlivé komunikaci cvičení, což se dnes neděje, nebo se to děje málo. Studenti jsou vrženi do praxe a až tam se učí s lidmi mluvit. Často se učí podle toho, jak to dělají jejich nadřízení. A když nejsou nadřízení empatičtí, oni jen těžko budou lepší,“ vysvětlil Zikán. Přednosta gynekologicko-porodnické kliniky následně doplnil, že lékař by měl ženu vždy otevřeně informovat o možnostech diagnózy či léčby. Povinností doktorů a doktorek je pak plně respektovat rozhodnutí pacientů, a to i tehdy, když s ním osobně nesouzní.
Podobně vnímá stav české gynekologie a porodnictví viceprezidentka Unie porodních asistentek Veronika Hažlinská. Skutečnost, že ženám bývá mnohými lékaři neempaticky oznamováno, co mají a nemají dělat, spojuje s patriarchálním uspořádáním společnosti, které se nutně promítá i do odborné sféry. „Není to tak, že by lékař ženě v dobré víře řekl, že do 35 let je objektivně nejlepší šance mít děti, a ona si to v klidu promyslela, bez blbých řečí a nátlaku. K ženám se přistupuje velmi direktivně. Problém je v tom, že potom nevědí, na co vlastně mají právo. Například je u nás možnost, že pokud nějaký lékař nechce provádět interrupce, nemusí. Musí ale ženě říct: Tohle je proti mému přesvědčení, nicméně plně respektuji vaši volbu, a proto vás pošlu za svou kolegyní,“ okomentovala praktiky českých lékařů Hažlinská. Pacientky podle ní mají kvůli podobnému zacházení většinou pocit, že na některé věci ani nemají právo, případně že jsou odkázány na libovůli ošetřujících lékařů, kteří jim musí vypsat žádanku. V mnoha situacích je přitom možné obrátit se přímo na nemocnici, klidně i bez doporučení od vyšetřujícího gynekologa.
Queer na gynekologii
Nerespektující přístup lékařů pak nejvíce dopadá na ty, kdo ve společnosti čelí diskriminaci, například kvůli zdravotnímu postižení, sexuální orientaci či genderové identitě. Náš*naše další repondent*ka, nebinární Eli, během své menstruace trpěl*a nejen nesnesitelnými bolestmi, ale také genderovou dysforií. Dlouhou dobu užíval*a hormonální antikoncepci, která měla nicméně negativní dopad na jeho*její fyziologický vývoj. Nitroděložní tělísko, které mělo bolesti ztlumit, mu*jí způsobovalo cysty a záněty. Eli byl*a již přes deset roků rozhodnutý*á, že nechce děti, a tak se rozhodl*a, že by rád*a podstoupil*a sterilizaci, a to nejlépe hysterektomii. Ačkoliv k němu*ní byl zdravotní personál podle jeho*jejích slov vesměs příjemný, primář mu*jí sdělil, že je moc mladý*á na to, aby věděl*a, co chce, a že si to prý určitě rozmyslí. Trans problematiku pak tento lékař podle Eli evidentně považoval za bizarnost a osobní volbu specifické komunity. Především o ní ale z gynekologického hlediska nad rámec takzvaných sex reassignment operací (operativní změny pohlaví) nic nevěděl.
„Primář si neustále protiřečil, když mi tvrdil, že to vůbec není o jeho názoru, že přece nejde o něj, ale o ‚slečnu‘. Jedním dechem mi řekl, že lékař je od toho, aby poradil, a rozhodnutí je na pacientovi, a zároveň, že tohle rozhodnutí udělat nemůžu, protože nevím, co chci, a on nechce být za rok žalován, až si to rozmyslím. Když jsem poukazoval*a na tyto logické chyby, tak mi řekl, že to házím na něj a že jemu na tom přece nezáleží, protože je to moje děloha. Je to zjevně moje děloha jen do chvíle, kdy řeknu, že ji nechci,“ popsal*a svůj nepříjemný zážitek Eli.
Někteří queer a především trans lidé, s nimiž jsme hovořily, se podle svých slov kvůli špatné pověsti českých gynekologů a gynekoložek návštěvám v jejich ordinacích raději vyhýbají, pokud tedy nemusí řešit nějaký akutní problém. Mnoho z nich totiž automaticky počítá s tím, že by byli vystaveni nedůstojnému zacházení, a ačkoliv jsou si vědomi, že je prevence důležitá, prohlídku raději vynechají. S queerfobií a transfobií se ostatně vydatně setkávají i mimo prostředí gynekologie, kde jsou v ještě zranitelnější pozici.
Měla byste se stydět, slečno…
Queerfobii, stejně jako snahy o omezování reprodukčních svobod, do veřejného prostoru vnášejí nejčastěji antigenderové organizace, jimž jsme se věnovaly v rámci série Mezi Bohem a ultrapravicí. Debatu však neurčují jen ultrakonzervativní aktivisté, ale i politici a často také lékaři. Ti jakožto „experti“ mohou jednoduše ovlivňovat naše vnímání určitých témat, ačkoli bývají jejich postoje mnohdy určené spíš neochotou sledovat nejnovější vývoj, neschopností pracovat s informacemi a případně ideologií, nikoliv medicínským poznáním. Když na odborných gynekologických konferencích pravidelně vystupuje Hnutí pro život, není divu, že mnozí z lékařů, kteří se jich účastní, vnímají interrupce jako nutně tragickou událost. Někteří pak ženám dokonce vyčítají, že si při penetraci nedaly dostatečný pozor a že jsou kvůli nim nuceni dělat něco, co jim není příjemné.
„Bylo to nejhorší rozhodování v mém životě, ten týden před tím jsem se hroutila a byla jsem psychicky úplně na dně. Lékař mě přijal, okamžitě mi přikázal, ať se svleču a posadím na gynekologické křeslo. Zatímco jsem tam v téhle nepříjemné pozici ležela, vyptal se mě na osobní údaje a začal mi hnusným tónem vyprávět, co jsem to za člověka, jestli ve svém věku nevím, jak funguje antikoncepce, a ať se stydím. Detaily jeho promluvy si nepamatuju, dost jsem se je v následujících týdnech snažila vytěsnit, ale to strašné ponížení jen tak nezapomenu. Zhroutila jsem se, začala jsem brečet a teprve poté mě začal vyšetřovat, dal mi pilulku a pustil mě domů úplně rozloženou, neschopnou se vyptat na detaily procesu, na to, co mám čekat a co dělat,“ popisuje Agáta svou zkušenost s jednou z českých krajských nemocnic, do které si přišla pro takzvanou potratovou pilulku.
Se zostuzováním souvisejícím s interrupcí se setkala i čerstvě plnoletá Barbora. Té personál v nemocnici vyčítal, že si za svou situaci může sama, protože nebyla zodpovědná, a také komentoval, „proč to musí řešit u takhle mladý holky“. V nemocnici zároveň zpochybňovali její věk a nechtěli jí věřit, že není třeba zavolat rodiče. „Ptali se mě, proč nepoužívám ochranu, a když jsem jim řekla, že ta ochrana prostě není stoprocentní a selhala, tak mi nevěřili,“ vypráví Barbora.
HPŽ zachraňuje západní civilizaci
Zatímco některým lidem je ze strany gynekologů a ultrakonzervativců přikazováno děti rodit, jiným to chtějí české antigenderové spolky zase zakázat. Když Hnutí pro život hlásá, že má „každé dítě dostat šanci“, často už nedoplňuje, že to platí jen pro děti počaté a vychované podle jeho obrazu. V poslední dekádě se totiž v mnoha evropských zemích mění to, co je většinová společnost ochotna považovat za rodinu. Kromě postupné legalizace manželství pro všechny s sebou tento posun nese také vývoj v oblasti reprodukčních technologií včetně asistované reprodukce nebo surogátního (náhradního) mateřství. Čeští i světoví konzervativci tento progres rámují jako specifickou formu eugeniky, která údajně společně s přílivem uprchlíků a migrantů ze zemí globálního jihu způsobí úpadek západní civilizace.
Surogace je proces, během něhož surogátní pracovnice odnosí a porodí dítě jiným lidem, často takovým, kteří mít děti sami nemohou. Náhradní mateřství tedy využívají především queer páry či lidé, kterým se z jakýchkoliv důvodů s graviditou nedaří. Tato praxe zatím není v českém zákoně patřičně ukotvena, což sice znamená, že je náhradní mateřství možné, nicméně žádná strana nemá právem zaručené jakékoli jistoty. Také proto se dá jednoduše využít narativ, že surogace vede k „obchodu s dětmi“.
Hnutí pro život, ale i Aliance pro rodinu o surogátních pracovnicích hovoří v souvislosti s „degenerací ženství“. Právník Hnutí pro život Jakub Kříž ve svém pojednání o náhradním mateřství například píše, že „dítě je také připraveno o své morální právo být plodem lásky svých rodičů“. Nutno dodat, že Hnutí pro život zároveň hlásá, že ženy by měly odnosit a porodit i plody počaté při znásilnění. O těch se jako o plodech lásky dá hovořit asi jen stěží.
Jak jsme psaly v dřívějších textech naší série, antigenderové hnutí je jako chameleon, který se dokáže měnit v závislosti na prostředí, ve kterém se zrovna nachází. Ačkoliv se jeho cíle nemění, rétorické strategie a prezentované narativy šikovně uzpůsobuje náladě v dané společnosti či komunitě. Hnutí pro život se tak nezdráhá ani apropriace feministického nebo levicového jazyka – třeba právě v případě náhradního mateřství. „Celý byznys je ve většině případů postaven na vykořisťování právě těch žen, které pocházejí z chudších zemí nebo nejsou dostatečně finančně zajištěny,“ píše Kříž. Důležité je však podotknout, že levicová kritika náhradního mateřství na rozdíl od Kříže nenavrhuje zákaz surogace ani opresivní dohled státu nad náhradními matkami. Místo toho apeluje na nápravu globálních nerovností mezi jednotlivými zeměmi, vypořádání se s rasismem, který prostupuje světovým pracovním trhem a ocenění placené i neplacené reproduktivní práce, mezi kterou patří i surogace. Zmíněné strukturální problémy totiž usnadňují surogátnímu byznysu náhradní matky vykořisťovat a znemožňovat jim o sobě autonomně rozhodovat. Proto se levicové feministky zasazují především o zlepšení jejich právní i materiální situace.
(Ne)etické Hnutí pro život
Hnutí pro život dlouhodobě bojuje také proti asistované reprodukci. Tu vnímá jako eticky problematickou zejména kvůli usmrceným plodům. „(Mimotělní oplodnění) nepřežije zhruba 90 % uměle oplodněných embryí, která skončí ve výlevce. Obavy vyvolává i skutečnost, že takzvaného darování spermií se účastní opakovaně malé množství mužů, díky čemuž mohou mít děti počaté ‚ve zkumavce‘ často až desítky nevlastních sourozenců a hrozí incest,“ píše Hnutí pro život na svých stránkách. Na facebooku potom doplňuje, že „klinicky jsou zachyceny také psychické dopady na vztahy párů, které asistovanou reprodukci podstoupily, tělesná a mentální postižení dětí počatých v procesu IVF, které jsou pak odloženy v dětských domovech, a v poslední době výrazný nárůst psychických problémů dětí počatých v rámci IVF“.
Profesor Zikán z pražské Bulovky, kterého jsme ptaly také na český a světový vývoj v oblasti reprodukčních technologií, nám potvrdil, že v rámci asistované reprodukce existují důležité etické otázky. Rozhodně to však neznamená, že by umělé oplodnění (IVF) bylo jako praxe celkově zavrženíhodné. „Mnoha párům, co opravdu touží po dítěti, asistovaná reprodukce umožní to dítě mít… Je to jednoduše nástroj, který pomáhá lidem, ačkoli vždycky musíme pečlivě soudit, kde jsou jeho etické limity. Proto jsou ostatně nastavené zákonné předpisy, aby se zabránilo eticky problematickým praktikám třeba v podobě selekce, tedy výběru pohlaví nebo genetických úprav,“ vysvětlil Zikán. Dodal přitom, že neplodnost na páry, které se pokoušejí o dítě, nepochybně dopadá, nicméně samotná technika IVF rozhodně není příčinou partnerských potíží, jak tvrdí Hnutí pro život.
Páry, které by si přály biologické dítě, mají podle Hnutí pro život využít jiné možnosti než ty, které nabízí současná medicína. Doporučuje jim například praktiky konzervativní gynekoložky Ludmily Lázníčkové, ředitelky Centra naděje a pomoci v Brně (CENAP). Metody Lázníčkové sestávají především z potravinových doplňků, ale i specifických vyšetření a takzvané symptotermální metody. Naopak se „z etických a morálních důvodů“ nedoporučuje třeba spermiogram.
Jedné z lekcí CENAPu jsme se při přípravě naší série před půl rokem účastnily. Kurz měl být zaměřený na „proměnu dívky v ženu“, takže jsme se bavily z velké části právě o reprodukci a sexualitě. Lektorka nám mimo jiné tvrdila, že spermie může obeplout kondom nebo že sex ničí romantické vztahy.
Směrem k reprodukční spravedlnosti?
V patriarchální české společnosti, v níž mají představitelé antigenderu pohodlný přístup k zákonodárcům stejně jako k lékařům, je s ženami často jednáno jako s inkubátory národní porodnosti. Ať už skrze implicitní náznaky, hrubé a objektivizující zacházení, komentování životních rozhodnutí či zesměšňování, jsou ženy tlačeny do role rodiček, nehledě na jejich plány, priority nebo možnosti.
Kromě útlaku žen a queer lidí ale nakonec nebezpečí antigenderu spočívá především v jeho reakcionářské povaze. Hnutí pro život i Aliance pro rodinu nám totiž dlouhodobě znemožňují posunout se v tématech interrupcí, porodnictví, zdravotní péče či vztahových uspořádání a způsobů, jak vychovávat dítě.
Současný rámec reprodukčních práv, který dominuje nejen českým diskuzím o interrupcích, celou problematiku limituje na individuální volbu (a také individuální odpovědnost) ženy, zda dítě porodí či neporodí. Antigender se pak staví do pozice ochránců žen i mladých rodin a pod rouškou charity údajně řeší také potenciální socioekonomickou tíseň během mateřství. Ačkoliv je heslo spojené s konceptem reprodukčních práv „Moje tělo, moje volba“ pravdivé a chytlavé (a pro mnohé z nás bohužel stále nedosažitelné), na antigender zkrátka nestačí. Proto mnohé feministické akademičky navrhují posun ke komplexnějšímu spojení „reprodukční spravedlnost“. To s sebou nese otázky jako: V jakých materiálních podmínkách lidé vychovávající děti žijí? Mají všechny ženy a queer lidé přístup ke kvalitní zdravotní péči? Jaký typ rasového a třídního útlaku s sebou omezování umělého přerušení těhotenství zpravidla nese? V jakém stavu se nachází institucionální péče o děti? Jak je ve společnosti přistupováno k těm, kdo pečují? A mohou si skutečně všichni dovolit zaplatit interrupci?
Abychom se přesvědčili, jak nezbytné je se těmito otázkami neustále zabývat, stačí nahlédnout do sousedního Polska, kde byl antigender ještě do nedávna silně propojen s vládou a kde kvůli rozsudku tamního Ústavního soudu z roku 2020, který téměř zakázal provádění interrupcí, zemřelo několik žen. Zda budou antigenderisté v pronikání mezi politiky, akademiky a gynekology nadále úspěšní také v Česku, do velké míry záleží na nás samotných.
Magdalena Dušková je členka redakce Alarmu, Eliška Koldová spolupracovnice redakce.
Text vznikl ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.
