Skupina Fish Flesh Field and Henry Dollar právě vydala u nakladatelství Guerilla Records desku Zběhlý satyr, na které jsou výhradně texty básníka, prozaika, performera, výtvarníka a legendy českého undergroundu Milana Kozelky (1948 - 2014). Ty pocházejí z Kozelkovy sbírky Koně se zapřahají do hracích automatů (Votobia, 1999). Více si o tom můžete přečíst zde. Uvedené texty jsou právě ty, které skupina FFFHD vybrala na svoji novou desku.
(Foto Milana Kozelky z roku 2013: Dominik Želinský)
Intercity
Silvii
V hlavě mi drnčí noční vlaky,
mozek je jako luk a šíp,
co nikdo nechce, já chci taky,
vrabec zakokrhal a chcíp.
V nočních vlacích tisíc hlav,
s výrazy tváří věčných štvanců,
jak zfetovaná stébla trav
s podlitinami od kopanců.
Do očí bijí světla měst,
úzkost se tiší cigaretou,
co věta, to nastražená lest,
hard-core se páří s operetou.
Husserl byl psovodem v Kongu
Šel jsem po řece, od ústí k prameni,
šel jsem dlouho, nejmíň sto let,
pařezy chrlily magická znamení,
v písečných závějích štěbetal led.
Hřiby krákaly a javory tančily,
řeka se splašila pod vlivem drog,
mouchy se sťaly, pak spolu válčily,
v žížalých lebkách se vařil grog.
Přišel jsem k prameni, hlídal ho pes,
zazíval, strhla se sněhová bouře,
řeka spí v obilí, zešílel les,
přelil se do ticha černého kouře.
Tajné mapy minových polí
Fronta se vlní přes pět kontinentů
jsem poslední šašek v nekonečné řadě,
je vedro, fasády chrlí cifry alimentů,
tekutý asfalt něžně stoupá k bradě.
Vidím své potomky, chroustají bombóny,
zatínají pěsti, nastavují dlaně,
fešáci lisují konferenční šablony,
mám dekadentní vkus, seru jim na ně.
Asfalt se přelil přes temeno hlavy,
je zrnitě hustý, dýchá se mi skvěle,
melodicky hučí fernetové splavy,
blbové si vzájemně lezou do prdele.
Ignoruju pravidla, zvrhle měním styl,
rozpouštím se v břečce na dně kádě,
víc nejsem než jsem, kdybych opět byl,
byl bych němým paskvilem v nekonečné řadě.
Marian Palla vystřízlivěl a zámek byl plný mongolských performerů
Dny hojnosti měly přijít a nepřišly,
molům se daří v pivní pěně,
vychrtlý hezoun přemýšlí,
jak zalichotit cizí ženě.
Sběračce vajglů narost knír,
krtek je větší nežli prase,
špek prohrál válku nastal mír,
korkový jilm se zlomil v pase.
Dobrý chlap má vždycky pech,
tvrdě ho drtí síla zvyku,
děravý kondom, pod hlavou plech,
usíná s chloupkem na jazyku.
Korupce je diskotékový trend
Troubily fanfáry a vlály prapory,
černá mše začala, mágové věští,
klady se obratem změnily v zápory,
bubny jsou v tranzu, klaxóny vřeští.
Ve skalách pokřtili černého kocoura,
dali mu z plezíru skandální jméno,
oči mu vypíchli, ať do zdi nabourá,
snesli mu pod rypák tuřín a seno.
Kocour byl vyvrhel, nepřítel lidu,
špinavý pária, nestál na ničí straně,
byl terčem sviňáren, dřel svrab a bídu,
nevolil do vlády, neplatil daně.
Kocour se podobal živoucí mrtvole,
plížil se při zdech, kličkoval tmou,
na míru ušitá bastardí dvojrole,
já jsem byl kocourem, kocour byl mnou.
Ze tmy se ozývá studený smích
Tak a dost, odcházím jinam,
Dlouhou cestu musím jít,
Mstivými slovy hlavy stínám,
Nemám nic, nic nechci mít.
Nevím, kam dojdu, co tam bude,
Možná to samé, co je tady,
Mračna sršňů, ta jsou všude,
Vzdušné zámky, růžové sady.
Jdu dlouho, ani nevím jak,
Vyčpěla paměť, čas nespočtu,
Možná mi dávno ujel vlak,
nebo jsem lichý do počtu.
Ať je to jak chce, půjdu dál,
Lepší být psem, který štěká a vrčí,
Než kdybych jako falus stál
A čekal kam mne strčí.
Sny potulných čarodějů
Stromy chrlí žhavé vůně,
tma se vzňala, vyschly oči,
mozek trne v žabím lůně,
vůně řídnou, tma se točí
Do tepen se zatly zuby,
krev se mísí s němou řečí,
mrtvému se kouří z huby,
stromy trnou, řeč je křečí.
Křeč je řečí, řídnou stromy,
mrtvý ožil, střádá sliny,
zdi jsou vratké, hoří domy,
tma prorůstá vyschlé klíny.
Do okna zírá stádo sobů
Vedu tě za ruku do ráje,
ráj není, odřekli ho,
táhnu tě opilou do stáje,
krávy bučí, vykuř mi ho.
Nechám tě napospas volům,
nebraň se, nemáš šanci,
zasedni k prázdným stolům,
namydli parkety k tanci.
Už víš, proč jsem to udělal?,
aby se nerozednil den,
pekelnou hru jsem s tebou hrál,
nejsi skutečná, jsi sen.
Rakve jsou kánoe bankovních rytířů
Svrbí mne zobák, tak klovu do kůry,
dívám se v transu na tanec motýlí,
vyklápím do sebe dvě deci tinktůry,
nedýchám bez dehtu, neslyším bez brýlí.
Cesty se svažují do prázdných dlaní,
vážou mne ke kůlu, házejí kamení,
hezouni skandují, jsou střízlivě slaní,
krev vane z klecí, nevrže, nepění.
Dali mi na hlavu, jelení parohy,
přes noc mne žehlili pod koly aut,
potom mne od stropu svěsili za nohy,
stal jsem se pozvánkou na muší raut.
Cesty se svažují do prázdných dlaní,
vážou mne ke kůlu, házejí kamení,
hezouni skandují, jsou střízlivě slaní,
krev vane z klecí, nevrže, nepění.
Opravdu nejsi těhotná?
Napjatě sleduju tři tváře v zrcadle,
jsou cizí, ani jedna není moje,
okoralé rty, seschlá kůže, líce propadlé,
plyšový nos, dvoje ústa, oči troje
Já to nejsem, kdo je to tedy?,
každá tvář má jinou barvu,
jsem nervní, ptám se naposledy,
do jedné z nich to pěstí narvu.
Odpověď žádná, trápím se zbytečně,
jsem sebevrah, není čas na lelky,
rána pěstí dopadla trojsečně,
zabil jsem tři různé Kozelky.
Želvy píší tibetským feministům
Jsem celý z mlhy, neprůhledný,
vítr mne po pláních rozfouká,
ze čtyř stínů jsem ten sedmý,
mráz o mne pruty otlouká.
Ve větvích trčí ptačí budky,
jsou opuštěné, je v nich klid,
k průsvitné pleti přilnou důtky,
krev crčí přes membrány sít.
Křečci vyjí ve smradlavých tůních,
kopyta vran jim zjizvila paměť,
mrazivě syčí v odtajněných vůních,
letmými tiky kódují závěť.
Praskání bičů, pochod v kruhu,
roubíky, pouta, pásky přes oči,
aristokrat obskakuje sluhu,
tchoř oslavuje krysí výročí.
