Jak se české soudnictví vyrovnává s komunistickou minulostí: Tváří v tvář morálním důsledkům postoje „Dělal jsem jen svou práci“

11. 12. 2023 / Muriel Blaive

 

Zaměřím se zde zejména na jeden případ, který se v poslední době v Česku dostal na titulní stránky novin, a to na soudce Roberta Fremra, který byl úspěšně prověřen, poté zvolen Senátem ČR a měl být prezidentem Pavlem jmenován soudcem Ústavního soudu. Ještě před jeho jmenováním se však objevily nové informace o jeho působení jako soudce od roku 1982, které vyvolaly skandál. Tato kauza je vysoce společensky závažná, protože soudce Fremr byl v minulosti místopředsedou Nejvyššího soudu v Praze a trestním soudcem mezinárodního renomé, dříve místopředsedou Mezinárodního trestního soudu v Haagu.

„Skandál“ spočívá v tom, že v roce 1988 odsoudil tři mladé muže. Jednoho z nich, který se jmenoval Alexander Eret, odsoudil na 6,5 roku za vandalismus a další trestné činy, ačkoli případ byl zinscenován StB způsobem, který zjevně porušoval lidská práva. Soudce Fremr to nejprve popíral, nakonec to uznal, omluvil se a vyslovil sebekritiku. Vyšlo také najevo, že v letech 1983-1985 odsoudil v nepřítomnosti 172 osob k trestům odnětí svobody za „zločin“ opuštění republiky. Soudce Fremr byl mimochodem posledním soudcem, který v komunistickém Československu odsoudil pachatele k trestu smrti, než se po roce 1989 stal veřejně odpůrcem trestu smrti. Byl také členem KSČ. Členem se stal vlastně ve velmi nepříznivé době v říjnu 1989 a ze strany vystoupil hned o několik týdnů později, v důsledku událostí 17. listopadu 1989.

Komunistické členství soudců

Jak vysvětluje ceska-justice.cz, „bývalé členství v KSČ nebylo po roce 1989 překážkou pro výkon funkce soudce. Většina soudců si své funkce v novém režimu skutečně udržela. Pouze prošli tzv. renominací a nyní jsou celoživotně jmenováni prezidentem.“ Senátorka Kordová-Marvanová uvádí, že soudy a ministerstvo spravedlnosti tyto renominace po roce 1989 připravily a předložily parlamentu ke schválení, ale uvedly jen málo podrobností, takže „Žádné divoké vyhazování, ale hladké překlopení většiny soudců, kteří chtěli v justici zůstat.“ V roce 1989 byla zhruba polovina soudců v KSČ a v roce 2005 byla ještě čtvrtina bývalých členů KSČ.

Prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová v prosinci 2018 uvedla, že skutečnost, že po roce 1989 pokračovalo v soudnictví velké množství soudců, nepomohla zemi vyrovnávat se s minulostí. K malému pochopení se přihlásila i aktivistka Neela Winkelmannová z Platformy evropské paměti a svědomí: ne bezdůvodně uvedla, že vstup do KSČ byl dobrovolným rozhodnutím těch, kteří chtěli udělat kariéru: „Členem strany bylo 51 % soudců, 49 % nebylo. Bylo tedy možné být soudcem a nebýt komunistou.“ Teprve v roce 2011 byl zveřejněn seznam soudců, kteří byli členy KSČ, což je jistě lepší než nikdy, ale stále to bylo plných 22 let po pádu režimu. Otázka je ovšem typická pro všechny tranzitivní režimy: jaké jiné řešení měli představitelé po roce 1989 k dispozici? Jak může nový režim udržet fungující justiční systém, byť jen proto, aby mohl soudit zločiny z minulosti, bez soudců, respektive s pouhými 49 % soudců?

Bylo jednání komunistických soudců zákonné?

Další otázka se týká mezinárodních smluv o lidských právech, které Československo podepsalo. Kritická expertiza, kterou na objednávku prezidenta Pavla sestavil Ústav pro studium totalitních režimů, tvrdí, že obhajoba soudce Fremra, založená na tom, že jednal v rámci tehdy platných zákonů a jako soudce nemohl učinit jinak, fakticky zesměšňuje mezinárodní pakt o lidských právech podepsaný Československem, který vstoupil v platnost v roce 1976.

Soudce Fremr v tom ale samozřejmě není sám. Současný předseda Ústavního soudu Josef Baxa působil před rokem 1989 jako soudce okresního soudu Plzeň-město. V rámci sporu o Fremra zdůraznil, že veřejná debata o fungování předlistopadové justice je cenná, ale přchází pozdě. V devadesátých letech se podle něj měla sama justice důsledněji vypořádat s vlastní minulostí. Soudce Baxa nyní varoval před černobílým viděním minulosti, které považuje za nespravedlivé. Nevzpomínal si, že by sám odsuzoval emigranty, ale nemohl vyloučit, že se tak také stalo, a takový případ se pak může kdykoli znovu vynořit. I on by se tedy nacházel v situaci srovnatelné se situací soudce Fremra, řekl.

Zajímavé zamyšlení nad minulostí nabídl také bývalý soudce Evropského soudu pro lidská práva Aleš Pejchal. Zčistajasna podle něj nyní vedeme „ústavněprávní diskusi“ o tom, kdo má a nemá morální právo být ústavním soudcem. Ale před rokem 1989 se v Československu také vraždilo, loupilo, sexuálně zneužívalo, znásilňovalo, kradlo a podvádělo. On jako tehdejší obhájce obhajoval několik vrahů, nespočet zlodějů a dokonce i několik sexuálních násilníků. Kdyby každý právník před rokem 1989 chtěl být slušným člověkem, jak je to dnes v rámci této „diskuse“ o ústavním právu zarámováno, a odmítl by působit jako trestní soudce, prokurátor nebo vyšetřovatel SNB, kdo by pak chránil společnost, ptá se – nikoliv bezdůvodně.

Soudce Pejchal hájil jako advokát i ty, kteří opustili republiku, tzv. emigranty, podle § 109 trestního zákona. Nebylo to „snadné, natož příjemné“, protože se svými „klienty“, kteří se nacházeli v zahraničí, nemohl ani komunikovat. Mohl si pouze přečíst spis, který StB připravila, pod dohledem, ve své kanceláři. Ale jako každý trestní soudce, prokurátor nebo advokát mohl těžko odmítnout účast na takovém trestním řízení, tvrdí nyní: „Anebo jsme se i všichni advokáti měli prohlásit za slušné lidi a přestat advokacii tehdy vykonávat? Zatleskali by nám dnešní ‚bojovníci za lidská práva‘ a my bychom byli morálními vítězi?“

Soudce Pejchal uvedl několik zajímavých příkladů, které je z morálního hlediska obtížné hodnotit, pokud uvažujeme o odpovědnosti soudce z dnešního pohledu. Zde je jeden z příkladů:

Před rokem 1989 trestní zákon rozlišoval trestný čin krádeže a trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Odlišení bylo prosté, sice stejná skutková podstata, leč za krádež výdobytků socialismu (státní či družstevní vlastnictví) byla daleko přísnější trestní sazba. Modelový příklad. Dva pachatelé ukradnou ve stejnou chvíli každý jedno jízdní kolo stojící vedle sebe. Jsou odhaleni a postaveni před soud. Jeden z nich má „štěstí“ ukradl kolo patřící Frantovi, druhý „smůlu“, neboť kolo patřilo státní poště a jezdil na něm místní pošťák. Ten druhý dostane vyšší trest. Milí diskutující, zcela výjimečně objevíte trestního soudce působícího před rokem 1989, jenž čirou náhodou nikdy nesoudil kauzy podle § 109 trestního zákona, ale pomalu každý den měl na stole „rozkrádačky“ ze socialistického vlastnictví a dával za to přísnější tresty než za krádeže. Porušoval článek sedmý Všeobecné deklarace lidských práv OSN anebo ne? Byly to téměř každodenní politické procesy anebo ne?

Předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy rovněž uvedl, že předlistopadové rozsudky za „opuštění republiky“ nelze „hodnotit jako osobní či profesní selhání soudců.“ Podle něj bylo zproštění emigrantů viny prakticky nemožné, a to ani s odkazem na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který vstoupil v platnost v roce 1976, protože soudci neměli právní možnost jej zohlednit. Tvrdit, že tomu tak bylo, je pouze „projekcí polistopadových principů na předlistopadové poměry.“ Podle něj totiž současná ústava stanoví, že mezinárodní smlouvy jsou součástí právního řádu a jsou pro soudce závazné, ale před listopadem tomu tak ale nebylo. Tehdy byli soudci při výkonu své funkce vázáni pouze právním řádem socialistického státu. „To, co bylo obsahem mezinárodní smlouvy, se mohlo stát součástí právního řádu pouze za předpokladu, že by obsah mezinárodní smlouvy byl transformován do vnitřního zákonodárství“, vysvětlil soudce Angyalossy. Takže i kdyby socialistická ústava mezinárodní smlouvě odporovala, soudce rozhodující před listopadem 1989 neměl možnost jejich aplikaci obejít.

Bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová také namítla, že z dnešního pohledu nelze soudit soudce, kteří se podíleli na kauzách z doby před rokem 1989: „svědčí to o tom, že většina lidí neví, jak tuto situaci po revoluci řešil zákon“, uvedla. Eliška Wagnerová, bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu, zdůraznila, že soudci měli povinnost takové případy odsoudit. Případ Fremr považovala za „trošičku bouře ve sklenici vody“ a výtky tohoto typu měly být vzneseny v 90. letech, nikoliv nyní. „Ten zákon byl špatný, ale lidé, kteří k tomu měli výhrady jaksi morální, se prostě nestávali obvykle trestními soudci.“ Soudce Fremr podle ní nic neskrýval, to je „všeobecné známá věc“, „patřilo to tehdy k době a tomu se nevyhynul žádný trestní soudce.“

Nikdo z těchto soudců ovšem vážně nezpochybnil, kromě zákonnosti jednání soudců před rokem 1989, legitimní či morální stránku tohoto jednání, i když to "patřilo k době".

Případ Alexandra Ereta

Co se tedy stalo v případu Eret? V roce 1988 poslal soudce Fremr mladého Ereta na 6,5 roku do vězení za vandalismus. Eret měl dva „spolupachatele“, kteří byli rovněž odsouzeni. Vandalismus spočíval v poškození několika hrobů padlých sovětských vojáků na Olšanských hřbitovech, ačkoli Eret tvrdí, že u toho nebyl. Chlapcům bylo také vytýkáno, že si sovětské vojáky fotili a pokládali kameny na železniční tratě v naději, že vykolejí vlaky, ačkoli Eret tvrdí, že šlo pouze o štěrk a on jen sledoval, jak to jeho kamarádi dělají, zatímco seděl v trávě. Důležitější je, že StB převzala vyšetřování z rukou VB a rozhodla se případ „využít k proaktivním a profylaktickým opatřením v problematice ochrany mládeže“, tj. udělat z obyčejného „vandalismu“, hodnoceného už tak z pokřiveného pohledu komunistického režimu, ještě zpolitizovanější zločin sabotáže a politického záměru. Udělovala tak exemplární tresty jinak spíše neškodným mladíkům, což byla praxe běžná i ve východním Německu, jak ukázal Thomas Lindenberger.

Podle Ereta si ho StB vytipovala proto, že na rozdíl od svých přátel měl otce a babičku německé národnosti a sám ji měl, a proto byl obviněn z fašismu, což odmítá. Jeho otec v roce 1979 emigroval do Rakouska a on ho tam často navštěvoval a vozil domů západoněmecké vojenské artefakty, které byly použity jako „důkaz“ jeho podpory nacismu.

Každodenní represe ve vězení

Většina Eretových výslechů probíhala bez přítomnosti obhájce, včetně jeho „doznání“, v němž mimo jiné tvrdil, že „nebyl na mne činěn nátlak vyšetřovateli“, že „chce byt slušný vůči svým vyšetřovatelům“, a později, že je „rád, že není přítomen jeho advokát“, což jsou jistě dostatečně podezřelá prohlášení, aby dokládala, že obvinění byla z velké části vykonstruovaná. Eret nedávno v rozhovoru pro Respekt vysvětlil: „Nátlak na mé doznání byl komplexní, součástí toho byli právě i někteří spoluvězni, jsem přesvědčen o tom, že spolupracovali se Státní bezpečností. Vyvíjeli na mě psychický teror, říkali, že když nebudu s StB spolupracovat, skončím v lágru, kde mě zamordují. A taky mě mlátili, fackovali, musel jsem sedět pod ledovou vodou, šlapali po mě, pálili mě cigaretami na pažích, znásilňovali kartáčkem na zuby. Bylo to strašné. Ten nejaktivnější spoluvězeň Karel Hanzlíček mi vyhrožoval, že mě zabije, jestli to estébákům nepodepíšu,“ popsal.

Eret pak dále říká: „Abych se dostal z vazby do blázince, řekl jsem podle návodu spoluvězňů, že jsem znásilnil svou vlastní mladší sestru. Byl to hrozný tlak. Spoluvězni na cele mi vysvětlili, že když Státní bezpečnosti doznám údajné sexuální delikty, budu mít šanci dostat se z vězení do blázince, že je to tam všechno lepší, já to vnímal jako vysvobození.”

Alexander Eret šel ještě dál a sám zpětně analyzoval každodenní represe, jimž byl ve vězení vystaven a které byly v mnohém srovnatelné s obětmi stalinských monstrprocesů, jako byli Artur London, Eugen Löbl, Alexander Weissberg nebo George Hodos, což dokazuje, že StB si své zhoubné know-how získané za stalinismu uchovávala až do roku 1989. Eret je mimořádně výmluvný, což činí jeho svědectví velmi cenným jak z lidského, tak z historického hlediska. Když se ho Monika Le Fay zeptala, zda by mohl popsat proces, při němž se přiznal k věcem, které neudělal, odpověděl:

Těžko to pochopí někdo, kdo to sám nezažil. Beznaděj, zoufalství, izolace od zbytku světa, každodenní nátlak ze všech stran, psychicky i fyzicky, snaha se z toho za každou cenu „nějak“ vyprostit. Zároveň zdánlivě lákavé nabídky přemístění z vazby na psychiatrickou léčbu, vidina osvobození, pak zase nátlak a mučení, 24 hodin denně na jedné cele s mukly v rolích vyšetřovatelů. A faktor čas. Když tohle trvá několik měsíců, ztratí člověk, který není tak tvrdý, aby tomu déle vzdoroval, sílu se bránit, zblázní se a je najednou ochoten věřit komukoliv cokoliv. Stane se panákem, kterým je manipulováno a který už nemá vlastní vůli. Celý tvůj život se smrskne na jednu celu a pár muklů, svět venku už neexistuje. Pak přijde šílenství, chce se ti už jenom usnout a už se nikdy neprobudit. Pokusíš se o sebevraždu, protože jseš na dně a nenacházíš už jiný únik. Pak zase sliby, vidina zachránění, pak výhrůžky, že když to nepodepíšeš, záchrana nikdy nepřijde. Končí to tím, že začneš jako kus masa bez vůle podepisovat cokoliv, za co ti někdo slíbí vysvobození, nebo aspoň dočasnou úlevu. A když jim to nestačí a chtějí stále víc, začneš si vymýšlet, cokoliv, co chtějí slyšet, po čem baží, aby si vytvořili přesně tu zrůdu, jakou potřebují.

Eret zmínil, že u soudu opakovaně soudci Fremrovi řekl, že výpovědi o pokládání štěrku na koleje, fašismu a znásilnění nejsou pravdivé, že byly z něj vynuceny a vymyšleny, ale soudce Fremr „vycházel z protokolů StB“ a „označil za účelovou změnu výpovědi.“ Eretova matka byla také odsouzena na 1,5 roku s podmínkou, protože Eret se „přiznal“ ke znásilnění vlastní sestry.

Postkomunistické Československo schvaluje komunistické represe

Tento případ Eret je o to zajímavější, že rozsudek soudce Fremra v procesu s Eretem potvrdilo postkomunistické, nyní demokratické Československo. Petr Uhl jménem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) požádal v roce 1990 prezidenta Havla o udělení milosti Alexandru Eretovi, což Havel odmítl. V témže roce byl Eret z vězení převezen na sexuologické oddělení bohnické nemocnice, odkud uprchl do Rakouska (kde ho československé úřady pak nechaly na pokoji.)

V roce 1992 se Eretovým případem zabýval rehabilitační soud. Rozsudek byl potvrzen s jednou úpravou: obvinění ze „záškodnictví“ bylo změněno na „obecné ohrožení“, takže mu byl trest snížen. „Městský soud vycházel z estébáckých protokolů, bral je jako důkazy, řešil to formálně a zamítl to“, řekl Eret. A zde uvádí velmi zajímavou myšlenku: „Justice prostě nemá zájem nějakým způsobem revidovat rozhodnutí soudce, který už tenkrát v devadesátých letech byl u Nejvyššího soudu, a nějakým způsobem ho diskreditovat. Vidím za tím hlavně nezájem a falešnou solidaritu české justice, to bylo bohužel typické pro tu dobu.“ Eret se po sametové revoluci snažil na svůj případ upozornit média, ale většinou se setkal s nezájmem.

Jak ukazuje tento případ, vzhledem k tomu, že dnešní Česko je nástupnickým státem komunistického Československa, je značně rozporuplné, když současně tvrdí, že se rozchází s komunistickou minulostí, a zároveň si ponechává své bývalé komunistické soudce a potvrzuje jejich rozsudky.

Co je to etické chování?

Může brilantní kariéra po roce 1989 omluvit sporné chování před rokem 1989? Aktivistický server Hlídací pes stanovuje mantinely této morální otázky poměrně přímočaře: „Ta rakovině podobná nechuť představitelů české justice přiznat svoji nemravnou účast na prosazování zvůle komunistického režimu bolí o to více, že mnozí se v dalším životě zaslouženě dopracovali respektu.“ Soudce Fremr se domnívá, že jeho morální integrita byla po roce 1989 skutečně obnovena. Tvrdil to tak: „… svým rozhodováním na všech stupních naší soudní soustavy v dalších 34 letech a reprezentací naší země v mezinárodních tribunálech jsem misku vah nejen při hodnocení své odbornosti, ale i mé morální integrity, převážil jednoznačně na svou stranu.“

Zde je otázka nahodilosti prvořadá a ráda bych připomněla i případ policisty Vladimíra Dzura, který rovněž zastával prestižní funkce v mezinárodních organizacích. Dzuro byl od roku 1983 příslušníkem SNB (vyšetřovatelem vražd), po roce 1989 byl přijat Interpolem a stal se vyšetřovatelem Mezinárodního trestního tribunálu pro zločiny spáchané v bývalé Jugoslávii. Poté pokračoval v kariéře v OSN.

Měla jsem čest s ním v květnu 2023 natáčet rozhovor a on sám mi řekl, jaké měl štěstí, že 17. listopadu 1989 byl v pohotovosti, ale nebyl povolán do služby, aby potlačil demonstraci na Národní třídě – nebo ještě hůř: co kdyby se režim rozhodl pokračovat v represivním kurzu? Co by dělal Vladimír Dzuro, kdyby dostal takový rozkaz? Sám říká, že to neví. Je pouhou náhodou, že se tak nestalo, a mohl po roce 1989 svobodně pokračovat v bezúhonné kariéře a stát se jedním z nejprestižnějších českých mezinárodních úředníků. A pokud mohu soudit, je to milý a sympatický člověk. Ale stejně jako ostatní soudci, kteří svědčili na obranu soudce Fremra, se mohl ocitnout ve Fremrově pozici, v níž by musel „plnit své povinnosti.“ A víme, jak obtížné je v diktatuře neuposlechnout rozkaz nebo zpochybnit autoritu.

Závěr: vynášet soudy je obtížné, vyjadřovat empatii nikoli

S ohledem na tento kontext je obtížné vynášet nad kýmkoli jakýkoli soud. Bývalá ombudsmanka Anna Šabatová byla členkou panelu, který prověřoval Fremrovu kandidaturu a doporučil ji prezidentu Pavlovi v létě 2023, tedy v době, kdy tyto informace o jeho minulosti ještě nebyly známy. Veřejně poděkovala soudci Fremrovi za to, že se v době, kdy se skandál rozvinul, vzdal své kandidatury, a zachránil tak prezidenta před trapnou volbou – tím spíše trapnou, že se jedná o prezidenta, který má sám „komunistickou minulost“ a byl také loajálním státním úředníkem československého komunistického státu. Ať by se rozhodl jakkoli, byl by kritizován.

Osobní odpovědnost je totiž jedinou etickou volbou, kterou lze dnes uplatnit. Soudce Fremr jednal správné, když uznal, že „nedůvěra části společnosti v něj ohrozila důvěryhodnost Ústavního soudu.“ Odpovědné chování je jistě to, které je po roce 1989 žádáno téměř stejně jako před rokem 1989, a to bez ohledu na zákonnost jakéhokoli jednání. Jak to opět nediplomaticky, ale výstižně vyjádřil Hlídací pes, případ Fremr vynesl do popředí „špatné svědomí, nemravnou nedůslednost a pokrytectví polistopadové politiky i velké většiny české společnosti.“

Fremrův případ snad poslouží k otevření nové kapitoly v české politice vyrovnávání se s minulostí. I když je obtížné, ba téměř nemožné, určit skutečnou míru viny „pachatelů“, nic by nemělo bránit českému státu a společnosti vyjádřit empatii a poskytnout obětem odškodnění. Hlídací pes požadoval to, co málokteré české médium, pokud vůbec nějaké: „V případu Olšanské hřbitovy se stát dopustil na Alexandru Eretovi a jeho matce zločinu. Oba ještě žijí. Český stát proto dnes musí co nejrychleji nejenom zjistit skutečnost a alespoň symbolicky nastolit spravedlnost, ale musí vyjádřit oficiální cestou omluvu a nabídnout odškodnění. Po dokončení zkoumání Ústavu pro studium totalitních režimů by se toho měl ujmout jménem České republiky prezident Petr Pavel. Nic menšího nebude stačit.“