0Čas pokročil. Dny jsou stále kratší a kratší a noci delší. Stíny jsou tmavé a nezbývá nám, než rozsvítit v nich druhou svíčku na adventním věnci, abychom je zahnali. Vánoce jsou zase o kousek blíž a domov voní cukrovím a perníčky. Jana Jurmanová nám už podruhé vypráví o tom, jak prožívá čas adventní se svými syny.

„Mamí, vstávej, je ráno! Jasně, že je ráno, když už vidím na cestu z postele! Je ráno, vstávej! Nasnídáme se a budeme péct perníčky! Jo a dobrý den!“ hlaholí kluci dvojhlasně ložnicí rodičů o půl sedmé ráno.

Takové porci nadšení se nedá odolat. Ale očekává se, že budu trochu brblat, tak nesmím zklamat.

„Hajdaláci, ani v sobotu nenecháte člověka dospat! Ani čert vás nechtěl, jak to s vámi mám vydržet já! A Lucka vás taky nepobere, ona sbírala jen holky, co na svatou Lucii předly nebo draly peří. Lucie noci upije a dne nepřidá, povídá se. Vy mi taky nepřidáte, myslím na zdraví. No co už s váma. Šup pod peřinu!“

Z každé strany mne krásně hřeje jeden potomek a jeden až dva plyšáci. V součtu začíná v té posteli být trochu těsno. A to je to nejlepší ještě před námi.

„Mami, vyprávěj nám pohádku!“ začíná tradičně Koníček.

„A o čem?“ odpovídám podle zvyku.

„O perníkové chaloupce,“ povídá Koníček.

„Ale bez toho – Osobo, neviděla jste tudy jít děti?“ vymiňuje si Vrtulka.

„A pečenou ježibabu taky ne,“ dodává rychle Koníček. „Neboj, to vymyslíš.“

No, tak začínám improvizovat.

„Byla jednou jedna perníkářka a ta se rozhodla, že si v hlubokém lese postaví perníkovou chalupu.“

„Chaloupku, ne chalupu!“ protestují dvojčata.

„Chalupu, ne chaloupku. Dost velkou na to, aby v ní mohla bydlet i s mužem a dětmi. Tak nechala kluky tatínkovi na krku a šla do lesa, postavila si tam pec, pekla perníkové cihly a lepila je dohromady sněhem z bílků, okna udělala z cucacích špalků a střechu potáhla marcipánem. A když měla hotovo, sedla si za stůl a funěla, protože byla děsně sedřená.

Vtom na chaloupku zaklepal datel. On tedy nezaklepal, on si sedl na komín a začal z něho vyklovávat mandle a ono to znělo, jako když klepe.

A perníkářka mu řekla: ‚Datle jeden, okamžitě nechej toho mlsání, vždyť se ti zkazí a vypadají všechny zuby!‘

A datel jí odpověděl: ,To platí pro lidi, já zuby nemám!´

‚A jsi si jistý, že ti neupadne zobák, když nemáš zuby?‘ zeptala se perníkářka.

Datel se zamyslel a radši odletěl vybírat kůrovce.

Sotva byl pryč, zašustily v kuchyni myši.

‚Vás tu taky nechci,‘ poprosila perníkářka, ‚běžte si na zrní na pole a chaloupku nechte tak.‘

‚Tohle je lepší než zrní,‘ odpověděly myši. ‚A nemáš tu kočku.‘

‚Mňaaaauuu!‘ zamňoukala perníkářka a myši se radši klidily.

Jenže jen co zmizely pod prahem, nalezli do chaloupky mravenci.

‚Mňam, perník, ten si odvlečeme do mraveniště!‘ začali pištět.

‚Ať vás to ani nenapadne,‘ zalomila rukama perníkářka.

‚Tak máme lepší nápad. Přestěhujeme mraveniště do chaloupky.‘

No co měla chuděra perníkářka dělat. Taktak že stačila zachránit holý život a perníkový komín.

S tím komínem pod paží šla po rynku a lidi ji zastavovali a ptali se: ‚Osobo, vy nesete komín? A perníkový? A celou chaloupku byste neměla?‘

‚Měla jsem, než mi ji sežrali mravenci,‘ odpovídala jim perníkářka, ‚nevíte, proč jsem skočila na ten hloupý nápad se stavěním chaloupky z perníku v lese?‘

‚Ale my nemyslíme chaloupku na bydlení, my myslíme úplně malinkou, takovou, co se dá doma postavit na stůl.‘

A tak perníkářka zadělala chaloupkové těsto a pekla chaloupkové perníky a lepila je k sobě bílkem a výměnou za jednu tu chaloupku si nechala od třetího prasátka postavit dům z cihel, co měl na střeše zvonec, a ten odzvonil pohádky konec.

A my musíme vstávat, jestli chceme stihnout perníky anebo cukroví. Tak alou a všichni!“ šťouchám do otce rodiny, kterého se mi povedlo uspat líp než nemluvně.

Koníček a Vrtulka, pečlivě zaobalení do zástěr, drží s maximálním zaujetím mosazný hmoždíř a paličkou v něm tlučou koření. Kuchyní se šíří vůně skořice, hřebíčku, badyánu, nového koření, pepře, kakaa…

To mi dalo práce, nějak je zaměstnat, aby byli k užitku a mouka nelítala po celé kuchyni. Než to natlučou, budu mít těsto zhruba prohnětené, a pak zamícháme to natlučené koření.

Hlavně tam musím osobně vrazit vajíčka. Loni mne napadlo, že by to mohli kluci zvládnout sami. Což o to, vejce rozbili snadno, ale dostat ho pak ze stolu do mísy bylo horší. A to vybírání skořápek taky radši nebudu moc rozpatlávat. Letos už vejce do mísy rozklepnou i bez „šlupek“, ale oddělit bílek od žloutku je pořád nadlidský úkol.

Takže koření utlučeno, žloutky v tom, mohou dostat vařečky a míchat. Míchají a pochvalují si: „To jsi ráda, že nás máš! Kdybys nás neměla, tak to těsto ještě nemáš!“

Zamlčuji před nimi pravdu, totiž, že bez nich bych buď vůbec perníky nepekla anebo už bych to měla dávno vyválené, vykrájené a na plechách, a pochvaluji si, jaké mám pomocníky.

„Ještě vyberte nějaké pěkné vykrajovačky a můžeme válet,“ povídám a přistrkuji k nim krabici s plechovými vykrajovátky. „Určitě srdíčka, ne? A hvězdičky komety, a co dál?“

„Stromečky!“

„Rybičky!“

„Kuřata neber, to je velikonoční! Radši prasátka, máma říkala, že prý na Štědrý den běhají po domě!“ poučuje Vrtulka Koníčka.

„Nekecej, máma by si přece tak špinavé zvíře do bytu nepustila!“ oponuje Koníček při vzpomínce na divočáky, nadšené, že konečně napršelo a je se v čem rochnit.

„Vrtulka myslí zlaté prasátko, dobře si to pamatuje z té básničky o Štědrém večeru. Ale je tam napsáno – tomu, kdo se postí. Vydržíte se postit?“

„To jako nejíst?“ ověřují si kluci, jestli to chápou správně. „Vůbec nic nejíst celý den?“

„Každý podle svého svědomí, kluci. Vaše prababička k snídani snědla plátek vánočky a zapila ho studeným kafem od včerejška, a pak už nic až do večeře. Říkala, že aspoň občas se nemá myslet jenom na jídlo, ale i na důležitější věci. Jenže nedat vám nic k jídlu, budete myslet jen na jednu věc – a Vánoce to nebudou. Takže: co třeba nejíst na Štědrý den čokoládu?“ navrhuji.

„A bude k obědu kaše? S křížalami? A s medem?“ ujišťují se kluci. „Taková se obejde i bez čokolády. Tak my to zkusíme.“

„Prima. To nám určitě proběhne obývákem nějaké zlaté prasátko“ Takže nesmím zapomenout vzít z práce to pozlacené zrcátko, co umí fajnová prasátka posílat na druhý konec posluchárny. Když lidové zvyky, tak důkladně.

„Ještě nějaké vykrajovačky se hodí k Vánocům?“

„Náklaďáky!“ zajásají oba?

„Co je na náklaďácích vánočního?“ oklepu se při vidině červených kamiónů z jedné importované reklamy.

„To je cisterna, co veze vánoční kapry, mami,“ odpovídá mi Koníček. „My do nich s Vrtulkou vykrojíme toho kapra, abyste to poznali i vy dospělí, jo?“

„Tak jo, kapra položíme vedle a upečeme taky,“ přikyvuju, protože se mi tak nějak ulevilo. „A neříká se jo, ale ano, jo?“

Pokládám na vál kousky těsta o velikosti půlky tenisáku. Nějaké pokusy naučit kluky, aby kladli při vykrajování jednu formičku vedle druhé, se doteď minuly úspěchem, tak radši postupně a po kouscích.

Na plechách přibývá hvězdiček, srdíček, cisteren a jiných tvarů. Do některých vrtá Vrtulka zaujatě malou děrovačkou dírky – on takový perníkový řetěz skvěle provoní byt, a kromě toho, kluci se aspoň naučí vázat uzly a mašle.

Je čas zapnout troubu a vybalit děti ze zástěr.

„Tak Vám moc děkuju,“ loučím se s pomocníčky.

„Není zač, maminko.Loni jsi nám přece říkala, že perníkářství bývalo chlapské řemeslo, tak se to budeme muset naučit, abychom to mohli dělat sami. Ty si pak budeš jenom tak sedět a koukat, jak nám to jde.A my budeme péct perníky, a ty si zatím v pohodě uděláš vanilkové rohlíčky a myslivecké knoflíky a hříbky. To jsi ráda, že nás máš, viď?“

(Pokračování povídky se dočtete zase ve čtvrtek 12. prosince)

Autor: Jana Jurmanová

Povídka Kladenských listů: Svíčka první – o veverkách, Barborce, Mikuláši a těšení

Řekněte, kdy jste se naposledy v tom předvánočním shonu na okamžik zastavili? Kdy jste si naposledy našli chvilku na povídání s dětmi, na to, udělat jim těšení na Vánoce o kousek kratší? Že už je to dávno? Tak si pojďte přečíst, jak na to. Jana Jurmanová vám bude během čtyř adventních čtvrtků přinášet kousek vánoční pohody. Zapalme první adventní svíčku a podívejme se, co říct dětem o Mikuláši a Barborce a taky o tom, co jsou to lupavky. více