Jan Lejčko: Čtyři desítky let s medicínou a rockovou muzikou
Vedoucí lékař Centra léčby bolesti přibližuje, jaké metody nabízí moderní medicína lidem, které trápí chronická nebo akutní bolest.
Lékař Jan Lejčko. Foto: Milan Říský
Jan Lejčko už čtyři desítky let ve svém životě propojuje medicínu a muziku. Jako čerstvý absolvent Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni se svými kolegy – lékaři – založil původně folk-rockovou kapelu Hibaj, v níž dodnes hraje na kytaru. A celou svou profesní kariéru je členem týmu lékařů Fakultní nemocnice (FN) Plzeň. Stál u založení Centra léčby bolesti, které vede. Přinášíme další díl rozhovorů s významnými plzeňskými lékaři, které vycházejí v Radničních listech.
Před čtyřiceti lety vznikla kapela Hibaj…
Měl jsem tehdy čerstvě po studiu medicíny a zakládal jsem ji spolu s kolegy lékaři Ivanem Novákem a Bořkem Melicharem, který přivedl optika Jirku Tesaře. Název Hibaj je složen z našich jmen – Honza, Ivan, Bořek a Jirka. Zjistili jsme, že toho s našimi ‚mečícími‘ hlasy moc nenazpíváme, tak jsme jako zpěváka přibrali Pavla Strejce, který se už od 60. let minulého století pohyboval mezi plzeňskými bigbíťáky. A měl k medicíně vlastně také blízko, protože učil na plzeňské lékařské fakultě angličtinu.
Kde se u mladých lékařů vzala láska k bigbítu?
U mě to začalo už na gymplu. Měl jsem strašně rád Beatles, Rolling Stones, Led Zeppelin… Už tehdy jsem hrál na kytaru, ale neměli jsme technické možnosti, takže jsme měli jen country-folkovou skupinu. Až později na medicíně, kdy jsem si pořídil elektrickou kytaru, jsme se spolužákem Zdeňkem Andělem založili bigbítovou kapelu Kyvadlo, s níž jsme objížděli plzeňské zábavy. A po medicíně to byl Hibaj, s nímž jsem dodnes.
Bylo těžké skloubit medicínu s muzikou?
Na jednu stranu to těžké nebylo – chtěli jsme hrát, a tak jsme byli motivovaní. Na druhou stranu jsme ale měli málo času. Tehdy byly přesčasy u lékařů brutální. Měl jsem měsíčně dvě stě tři sta hodin přesčasů, takže čas se hledal jen na úkor rodiny. Musela být doma tolerance. Hráli jste často? To ani tak ne, ale dost jsme zkoušeli. Naše první pravidelná scéna byla v Divadle pod lampou, v 80. letech jsme hrávali také v Oku vedle menzy v Kollárově ulici i Dominiku v Dominikánské ulici.
Chodili na vás vaši kolegové ze zdravotnického prostředí?
Hodně naši kolegové z nemocnice, ale Pavel Strejc, který si v roce 1991 založil soukromou školu angličtiny, přitáhl mnoho svých žáků.
Jaký repertoár jste měli?
V počátcích výhradně svůj autorský. Koncem 80. let jsme začali hrát převzaté skladby, protože se nám některé věci strašně líbily. A tak se postupně nabalovaly písničky třeba od Simona a Garfunkela, Dire Straits, Cream….
Když kapela vznikla, tak vlastně byla lékařská a generační. To se ale za těch čtyřicet let změnilo…
Ze zakladatelské generace jsem tam zůstal sám a z doktorů taky. Postupně ji zakládající členové opouštěli, někdo se chtěl víc věnovat medicíně. Byli jsme svého času téměř ve fázi rozpadu. Nabrali jsme však rychle Míru Schlesingera – vynikajícího baskytaristu. Občas s námi zpíval a taky bubnoval Bohouš Josef. Pak za bicí přišel Tonda Zimmel. V 90. letech s námi začali také hrát saxofonista Pavel Hrubý a flétnista Marek Špelina, tím se kapela stala pestřejší. Hrají s námi dodnes. V roce 2001 tragicky zemřel Pavel Strejc, na pár let ho nahradil Honza Holík, syn jednoho znašich původních spolupracovníků. Honza vystudoval DAMU a začal se naplno věnovat herectví. Za mikrofon si po jeho odchodu stoupl Marek Hupač. V současné době se za bubny střídá Tony Zimmel s Lukášem Švehlou, na basu hraje Milda Schlesinger, Pavel Hrubý na saxofony, Marek Špelina na flétnu, Honza Sedláček na klávesy a na kytaru Honza Bořík. Občas s námi hostuje na perkuse Pavel Plánka. Ivan Novák ukončil pravidelnou účast a vystupuje jako host. Mí spoluhráči jsou sice mladší než já a nebyli u založení kapely, ale komunikačně mezi námi není žádný problém. Rozumíme si samozřejmě i jako muzikanti. Jsme sice cover band, ale snažíme se písničky zahrát po svém. Myslím si, že to lidi baví. Chodí na nás i mladší generace, která ty staré pecky nezná, vidím však, že se jim evidentně líbí, protože to je prostě skvělá hudba.
Dá se říci, že muzika je u mnoha lékařů jejich koníčkem?
To určitě dá. Třeba v kapele Replay hraje primář ORL kliniky FN Plzeň Vladan Hrabě. A v téhle kapele jsou i další doktoři. My si jako hosta na oslavu naší čtyřicítky pozvali Bílou nemoc, což je pražská kapela složená také z lékařů, jejím lídrem je Zdeněk Hříbal, vedoucí dětské sonografie v pražském Motole.
Když se koná nějaká lékařská konference, tak je večer o zábavu postaráno…
Jasně. Nedávno jsme hráli pro Českou transplantační společnost, to bývají dobré mejdany, pak v Ostravě pro naši algeziologickou společnost.
Takže od muziky k medicíně. Vedete Centrum léčby bolesti ve Fakultní nemocnici Plzeň. Věnujete se tedy lékařskému oboru, jemuž se říká algeziologie. Kdo jsou vaši pacienti? Mnoho lidí má bolest spojenou s onkologickým onemocněním v posledním stadiu…
Ano, věnujeme se i těmto pacientům, ale pozor – mnoho pacientů s onkologickým onemocněním neumírá, naopak často žijí hodně dlouho, ale mohou si s sebou nést chronickou bolest. A protože je v naší fakultní nemocnici velká onkologická klinika, tak se samozřejmě věnujeme i jejím pacientům, máme pro ně léčebné metody. Větší část našich pacientů však tvoří lidé s chronickou nenádorovou bolestí a také pacienti se špatně ovlivnitelnou akutní bolestí.
Kdy se objevuje akutní bolest?
Třeba u akutního pásového oparu, ten bolí jako čert, nebo u akutního ischiasu, který nejde zvládnout klidovým režimem a běžnými léky. Pro tyto pacienty máme připravené takzvané intervenční techniky.
Když tedy léčíte i akutní bolesti, znamená to, že u vás není dlouhá čekací doba?
Když někdo přijde s mimořádnou akutní bolestí nebo je to pacient s nádorovou bolestí, tak je bereme hned. Pro pacienty s chronickou bolestí však čekací doba je, mají však možnost svůj stav s námi konzultovat. Naši pacienti s chronickou bolestí už většinou byli léčeni ortopedy, neurology či chirurgy nebo za sebou mají historii nějakých operací s dlouhodobou pooperační bolestí, což bývá docela často. U řady pacientů může být bolest nejdůležitějším faktorem jejich zdravotního stavu. Zbavit se chronické bolesti lze jen naprosto výjimečně. Není vyléčitelná, je však léčitelná. U mnoha pacientů se díky léčbě zlepší kvalita jejich života.
Jak jste vybaveni?
Každý den jsou pro pacienty otevřeny tři ordinace, máme dále denní stacionář s osmi lůžky, máme zázemí pro již zmiňovanou intervenční algeziologii – tedy zákrokový sál, kde jsou potřebné přístroje jako rentgen, ultrazvuk, radiofrekvence… Ročně jen našimi ambulancemi projde osm a půl tisíce pacientů.
A jaké jsou metody léčby bolesti? Už tady padl výraz intervenční metoda, co to je? U léčby bolesti si většina lidí představí spíše užívání nějakého léku…
Farmakoterapie je určitě důležitá, ale máme i postupy, které nepoužívají jen léky, třeba radiofrekvenční techniky. Jedna z lékařek například dělá i akupunkturu, což je uznávaná alternativní metoda. Ne všechny alternativní metody mají dobrý kredit, ale akupunktura ho má. A u intervenčních metod je léčba spojena se zavedením jehel do určitých oblastí těla pomocí rentgenu nebo sonografu. Naše pracoviště je zároveň také takzvaným neuromodulačním centrem, takže používáme i metody, jako je míšní stimulace nebo periferní nervová stimulace – což jsou nelékové metody, kdy se pacientům voperuje generátor na stimulaci a pacienti mohou sami pomocí iphonu ovládat intenzitu bolesti. Pacientům také implantujeme dávkovače, jejichž pomocí je aplikován zejména morfin přímo do mozkomíšního moku. Čili máme spektrum metod, které používáme podle potřeb pacienta.
Staráte se i o pacienty, kteří leží na lůžkách v jiných odděleních fakultní nemocnice?
Ano. A jak už bylo řečeno, věnujeme se pacientům onkologické kliniky, a nejen jim, ale i jiných oddělení. Děláme konziliární vyšetření a navrhujeme léčbu bolesti během hospitalizace. Máme tým akutní bolesti, který má na starosti koordinaci pooperačních bolestí.
Jaká je historie podobných center léčby bolesti?
Obor algeziologie se ve světě začal formovat v 50. letech minulého století. Byl ale hodně minoritní. Až na přelomu 80. a 90. let se rozvinul do samostatné lékařské disciplíny. Naše centrum vzniklo v roce 1990. Není to ale tak, že by člověk dokončil medicínu a šel hned dělat algeziologii. Věnují se jí většinou až lékaři s dlouhodobou zkušeností, kteří už prošli jinými lékařskými obory – například internou, neurologií, anesteziologií…
Vy sám jste původní lékařskou profesí právě anesteziolog a u zrodu centra léčby bolesti jste od samého začátku.
Právě z řad anesteziologů se algeziologové hodně rekrutují. V určitém okamžiku se rozhodnou, že už nechtějí dělat jen anesteziologii, ale chtějí mít své pacienty, a tak se rozhodnou pro algeziologii. Tak to bylo i u mě.
MUDr. Jan Lejčko
• Absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni.
• Do Fakultní nemocnice Plzeň nastoupil roku 1981 jako anesteziolog.
• Roku 1983 stál u zrodu kapely Hibaj. Ta oslavila své 40. narozeniny ve čtvrtek 2. listopadu v Buena Vista Clubu za účasti bývalých hráčů a spřátelených muzikantů.
• Od roku 1998 vede Centrum léčby bolesti, které je součástí Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny (KARIM) ve FN Plzeň.
• Je místopředsedou výboru Společnosti pro studium a léčbu bolesti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, odborným garantem pacientské organizace projektu Nechci bolest.
• Věnuje se vzdělávání lékařů a zdravotníků v oboru algeziologie (léčba bolesti).
Text: Hana Josefová
