Zpráva

- text publikován v celém znění bez úprav -

Úvodem tohoto závěrečného shrnutí bychom rádi poděkovali vedení Národního divadla moravskoslezského za odpověď na náš otevřený dopis týkající se zrušení projektu Hornické vdovy. Také bychom se rádi explicitně obrátili ke všem divákům, hornickým rodinám a pozůstalým s tím, že nikdy nebylo naším záměrem hornictví či hornické vdovy dehonestovat nebo zlehčovat něčí ztrátu a bolest.

Mrzí nás, že zmíněná odpověď se z větší části zaměřuje na důvody, pro které byl projekt zrušen, nikoli na popsané systémové problémy, jejichž tematizace byla hlavním cílem zveřejnění celé kauzy. Umělecká vize a její hodnocení je otázkou velmi složitou a nelze ji diskutovat na základě pouhých dílčích aspektů vytržených z kontextu. Důrazně však odmítáme nařčení z necitlivosti a nepochopení předlohy i zesměšňování uvedených scénických prostředků, voicebandu či vizuálních metafor.

Již dříve jsme deklarovali, že rozhodnutí o zrušení projektu respektujeme, ačkoli s uvedenými důvody nesouhlasíme, ale nemíníme se uchýlit k obhajování kvality předložené koncepce a k dalším dohadům, jak se názor na ni vyvíjel. Mimo jiné také proto, že po zveřejnění našeho otevřeného dopisu, konkrétně 4. prosince, smazal dramaturg, pan Norbert Závodský, velkou část svých zpráv ve dvou společných chatech na toto téma, jeho postoje tudíž nelze citovat ani doložit.

Celá záležitost je pro nás především příkladem z praxe, na kterém lze demonstrovat, že v českém divadelním prostředí existují problémy, které si zaslouží širší debatu, argumentaci a sdílení potřeb institucí i externích spolupracovnic a spolupracovníků, abychom se mohli pokusit nalézt systémové řešení, jak se v obdobných situacích chovat k co největší spokojenosti a s maximální minimalizací škod na obou stranách. Omezíme se tedy na doplnění informací k těmto otázkám:

Komunikace:
Umělecký šéf divadla, pan Vojtěch Štěpánek, tvrdí, že: “umělecký šéf deleguje na režiséra zadání, režisér pak se svým týmem navrhují koncepci zadavateli na explikační poradě.” S tím snad lze souhlasit, pokud jde o komunikaci na úrovni podoby projektu. Náš podnět ovšem směřoval především k tomu, že tři z nás nebyli oficiálně informováni o zrušení projektu, pro který byli divadlem – nikoli Terezou Říhovou – najati. Autor/ka, scénograf/ka, kostýmní výtvarník/ice či skladatel/ka aj. jsou suverénní a individuální tvůrci a tvůrkyně, oslovení pro práci zpravidla na přání režiséra, avšak najati danou institucí, a dle toho by s nimi mělo být jednáno. Režisér není povinen být prostředníkem mezi divadlem a zbytkem týmu v pracovně-právních otázkách. Stejně tak jsou všichni výše zmínění autory obou otevřených dopisů a Národní divadlo moravskoslezské se ve své odpovědi nemělo obracet na Terezu Říhovou a “její tým”.

Jelikož pan Štěpánek odmítá naše tvrzení, že “ze strany divadla nebyly v otázce režijně-dramaturgické koncepce specifikovány žádné požadavky, podmínky či omezení, nebyla uvedena žádná konkrétní představa, kterou by inscenační tým měl naplnit,” potvrzujeme, že dramaturg nás informoval o tom, proč chce divadlo titul uvést a že se jedná o citlivé téma. Cítíme však rozpor mezi svobodou, jak silnou látku citlivě, ale zároveň divadelně a vícevrstevnatě pojmout, a vyjádřením ředitele divadla, pana Jiřího Nekvasila, který mluví o “posouvání předlohy tam, kde být nemůže a nemá.”

Finální verze scénáře byla odeslána panu Závodskému a panu Štěpánkovi 27. června s tímto komentářem autorky: “Samozřejmostí jsou jakékoli další úpravy možné v návaznosti na vývoj procesu zkoušení. (…) Prosím tímto ještě pana Štěpánka o vyjádření, zda je ze strany divadla tato finální verze akceptována.” Jestliže, jak pan Štěpánek zmiňuje, měl on i dramaturg k dílu ještě řadu výhrad, není jasné, proč na uvedený e-mail Sabině Machačové ani jeden z nich nikdy neodpověděl.

Režisérka a výtvarnice na připomínky vznesené během explikace reagovaly s tím, že jsou ochotny některé věci zjednodušit, ale nikoli zásadně změnit celý výtvarný koncept, který podle nás splňoval do té doby sdělená omezení a rozpočet a který nepovažujeme za náročnou scénografii. Pan Nekvasil mluví o interní schůzce po explikaci a zamítnutí projektu, což bohužel nemůžeme potvrdit. Z naší strany pokračovala příprava i příležitostná komunikace s dílnami divadla až do dne, kdy bylo zrušení oznámeno Tereze Říhové.

Smlouvy a kompenzace:
Pan Štěpánek tvrdí, že “v případě Hornických vdov byly všechny připomínky vznesené umělci do smluv zaneseny,” avšak opomíjí skutečnost, že režisérka obdržela divadlem podepsanou smlouvu, jejíž znění s ní nebylo předem konzultováno, a před zrušením projektu nestihla své připomínky ke smlouvě projednat. Opomíjí také, že smlouva s Matějem Štruncem nebyla uzavřena, což je v rozporu i s tvrzením, že výše honorářů byly stanoveny na základě požadavků umělců. K podpisu smlouvy nemohlo být přistoupeno, protože s Matějem Štruncem nikdo navzdory jeho opakovaným urgencím o výši honoráře nekomunikoval.

Za zásadní považujeme otázku pana Štěpánka, zda by se našel zadavatel, který by si do smlouvy dal ujednání, že zaplatí umělci určité procento z odměny i v případě, že realizace ani nezačne a koncept bude odmítnut ještě před začátkem jeho výroby. To je jedno z klíčových témat. Kdy přesně totiž v procesu přípravy divadelní inscenace začíná tzv. plnění? Jistě u každého člena týmu různě a u řady členů týmu mnoho měsíců před první čtenou zkouškou. Psaní scénáře či proces vzniku režijně-dramaturgické, výtvarné i hudební koncepce jsou jednoznačně součástí onoho plnění. Jestliže to pan správní ředitel nevyhodnotil jako prokazatelné náklady spojené s přípravou projektu, netroufáme si odhadnout, co by tedy v takovéto situaci bylo možné za prokazatelné náklady uznat. Možná by pro budoucí praxi nebylo špatné odlišovat ve smlouvách fázi přípravnou a fázi realizační a pro každou z fází stanovit adekvátní odměnu.

Pan Štěpánek se také ptá, zda by zadavatel měl dávat do smluv ujednání, že má nárok na kompenzaci ze strany tvůrce/kyně v případě, že koncept nebude přijatý a realizovaný. Ano, i divadlo na sebe bere rizika a zrušení projektu je rozhodně nepříjemné pro obě strany. Právě proto je důležité nastavovat oboustranně smysluplné podmínky. V divadlech však nevytváříme léty prověřené výrobky standardních vlastností, mnoho věcí se ověřuje, objevuje a mění až v samotném procesu zkoušení. Pokud inscenátoři nedostanou možnost nápad vyzkoušet, dostáváme se k subjektivnímu rozporu v pojetí líbivosti, nikoli k prověření funkčnosti.

Děkujeme všem členům a členkám divadelní obce, kteří v reakci na tuto kauzu sdíleli své zkušenosti nebo se rozhodli podniknout kompetentní edukativní kroky, a věříme, že popsaná zkušenost bude nápomocná při kultivaci českého divadelního prostředí. Vítáme jakékoli další vyjádření Národního divadla moravskoslezského, nadále již ale nebudeme publikovat otevřené odpovědi tohoto typu.

Tereza Říhová, režisérka
Sabina Machačová, autorka dramatizace
Lucie Žilák Labajová, scénografka a kostýmní výtvarnice
Matěj Štrunc, hudební skladatel

6. prosince 2023, Praha

Dodatek osobní povahy od Lucie Žilák Labajové:
Osudy hornických vdov se mě osobně velmi dotýkají kvůli naší vlastní rodinné historii. Ohrazuji se tedy vůči tvrzení, že naše pojetí a koncepce byly vůči tomuto námětu a pozůstalým jakkoli neempatické. Jedná se pouze o jiné umělecké priority a odlišný pohled na režijní a výtvarnou práci.

-----
Reakce ředitele NDM Jiřího Nekvasila a šéfa činohry NDM Vojtěcha Štěpánka na otevřený dopis režisérky Terezy Říhové. (4.12.2023)

Otevřený dopis režisérky Terezy Říhové a jejího týmu k nerealizované inscenaci Hornické vdovy. (1.12.2023)