Ano, tím románem je Satyricon, s doplňujícím názvem Zbytky latinského románu, a také autor měl jméno delší, byl zván Petronius Arbiter (zemřel 66 n. l.), přízvisko měl podle toho, že byl jakýmsi arbitrem pro císaře Nerona – což jej ovšem neuchránilo před trestem smrti, tedy, nařízenou sebevraždou. Přesně v duchu Havlíčkova "Nechoď, Vašku, s pány na led..."

Ale zpět k Satyriconu a jeho proslulosti, zmiňme alespoň jednu souvislost. Když jeden z členů The Beatles, snad to byl John Lennon, vzpomínal na veselé časy po koncertech, vyjádřil to lakonicky: "Bylo to jako v Satyriconu". A my si nyní, i díky novému a objevnému překladu Petra Šourka, můžeme udělat lepší obrázek, co měl tak asi na mysli.

Kniha, přesněji řečeno, to, co se z ní dochovalo, tedy nesouvislé fragmenty, ke všemu plné chyb přepisovačů, takže dochází ke skokům v ději, mezerám, přičemž o celé její historii píše zajímavě i vtipně Šourek v předmluvě, popisuje potulování se tří výlupků, libujících si spíše v mladých chlapcích než dívkách, řeckým městem na jihu Itálie, a jak se píše na obalu, "Satyricon nás vtáhne do děje mezi uprchlé otroky, křupanské zbohatlíky, užvaněné řečníky, umanuté básníky, rafinované svůdce a zamilované prostituty. Chlípné kněžky vás zasvětí do věcí, že se nestačíte divit."

A má tento nakladatelský text víc než pravdu. I když, jak čteme v knize, ani chlípné kněžky nedokázaly napravit "kletbu Priapovu": "‘Co je?’ zeptala se: ‘Tobě se nelíbí moje líbání? Páchne mi z vyschlé pusy nebo se potím v podpaží? Ne? To se tolik bojíš Gitona?’ Zrudl jsem až za ušima. Nadobro mě opustily poslední zbytky sil. "Pokoušela se mi ho postavit, ale byl to zjevně pokus o zmrtvýchvstání."

Jak vidíme, text se jednak nevyhýbá užívání hovorového jazyka, nevyhýbá se ani erotice, a to ve všech jejích formách. A někdy je to dosti vtipné, jako vyprávění o svedeném mladíkovi, přičemž jeho svůdci měla všechna ta rozkoš záhy zhořknout a obrátit se proti němu: "Tím jsme se usmířili a já jsem rád využil jeho nabídky. Ukojený jsem usnul. Jemu ale jedno opakování nestačilo. Byl už ve věku, kdy se mu milování začínalo líbit. Vzbudil mě, a jak jsem byl rozespalý, dorážel na mě: ‘Fakt už nechceš?’Evidentně to už dávno nebral úkorně. Dostal, co chtěl – se spoustou vzdechů a akrobacie – měl dost a já jsem se zmožen opět radostně odebral do říše snů. Ale ani ne za hodinu do mě začal zase šťouchat: ‘Nerozdáme si to ještě jednou?’" Mimochodem, kdoví, zdali se touto historkou neinspiroval Bocaccio ve svém Dekameronu, tam je ovšem svůdcem mnich a svedenou mladá panna.

Velkou část torza Satyriconu zaujímá popis hostiny u Trimalchiona, mimořádně nabubřelého zbohatlíka, o to však hloupějšího – hostina vskutku opulentní, vše zde totiž překonává jakoukoli fantazii a slouží Petroniovi k výsměchu hlouposti této "elity". Vkládá Trimalchiovi do úst takovéto věty: "‘Je to jen na vás, jak vám bude tohle víno chutnat. Každej další pohár chutná lepší. A ryba musí plavat. Snad jste si nemysleli, že bych vám předhodil to, co vidíte na víku toho tácu. To neznáte svého Odyssea. Tady jde v první řadě vo to, že i u jídla musí mít člověk všeobecný humanitární vzdělání’".  A nebo také: "Důležitý je mít něco v palici, zbytek jsou kecy. A ať si říká kdo chce co chce, hlavní je umět dobře nakoupit a šikovně prodat. To je moje parketa." Jeho výsměch je jaksi nadčasový, stačí si jen představit některé současné domácí zbohatlíky... Nadčasové jsou i Petroniovy věty z úvodu knihy: "A co je na tom nejhloupější: nikomu se v dospělosti nechce přiznat, že se v mládí nenaučil dělat věci dobře, a tak je dělá špatně dál, až do stáří." Čteme zde i takovéto postřehy: "Podle mě mladí lidé ve školách leda hloupnou, protože neslyší a nevidí nic z běžné denní praxe, ale jen samé námořní lupiče v okovech..."

Byl zmíněn nový překlad. Z celé knihy je vidět, že byl skutečně třeba, stačí jen porovnat větu ze starého, "jakkoli odvážného" překladu Karla Hrdiny z roku 1923, a Šourkova, a vidíme, že jazykově zastaral. Takže, původní: "Třísnil mě hnusnými polibky," nově tato pasáž zní takto: "Nakonec se na mě vrhnul a hrozně mě poslintal."

Výkladů Petroniovy satiry je mnoho, jak uvádí ve svém doslovu Martin Putna, jedním z nich je interpretace Trimalchionovy hostiny jakožto parodie Platónova Symposia, možná. Jisté je, jak také píše, že je zde zesměšněno téměř vše: tragédie, její velké city a velká gesta, pedagogika, až za hrob věrná manželská láska, stoická filosofie... Nicméně, ať už je to jak chce, čte se to báječně!

Josef Rauvolf