Místo tenisových raket recyklace PVC. V Belgii dávají plastu nový život

Kdysi se ve vlámském městečku Diksmuide vyráběly tenisové rakety Snauwaert, s nimiž hrály i takové hvězdy jako Jan Kodeš, Miloslav Mečíř či Tomáš Šmíd. Pozemek, který se zapsal do sportovní historie, už slouží zcela jinému účelu. Recyklují se tu vysloužilé okenní a dveřní profily z PVC.

Firma Deceuninck patří k jejich největším světovým výrobcům a během posledních pěti let investovala do rozšíření zdejší linky 25 milionů eur, tedy zhruba 600 milionů korun. Investice umožnila zpětinásobit recyklační kapacitu na 40 tisíc tun ročně – to je zhruba jedna pětina veškerého PVC, které skupina při výrobě oken spotřebuje.

„Všechno začíná sběrem starých okenních rámů. Nemůžeme jít na Amazon.com a objednat si 40 tisíc tun,“ říká Emile Coene z továrny v Diksmuide. Firma využívá několik cest, jak je získat. Ze sběrných míst v Belgii, kde se rámy odevzdávají zdarma, nebo z kontejnerů a obřích sběrných pytlů. Ty představují nejjednodušší způsob, jak se zbavit starých oken. Nevyžaduje se u nich třídění, ale je to za drobný poplatek.

Coene říká, že továrna je vcelku strategicky umístěna. V okruhu zhruba tří stovek kilometrů – to je vzdálenost, kdy se svoz ekonomicky vyplácí – žije velké množství obyvatel. Spolu s celou Belgií jsou v něm metropole jako Paříž, Amsterdam, Londýn a celé Porúří. V Diksmuide ovšem neberou k recyklaci všechno. „Musíme si být jisti, že už kvalita PVC na vstupu je dostatečně dobrá. Důvod je, že staré profily zpracováváme jen mechanicky, a nikoliv chemicky. V průběhu recyklace odstraníme všechno, co není z PVC. Ale jeho složení nijak neměníme,“ vysvětluje Coene.

Recyklace PVC vyžaduje o 90 procent méně energie než výroba nových materiálů, tedy panenského PVC.

Recyklace ve čtyřech krocích

Hromada starých plastových profilů kousek od vjezdu do areálu recyklační linky na první pohled vypadá jako nevzhledná skládka. Odpad sem přiváží v průměru 10 nákladních aut denně. Samotná recyklace tu běží ve čtyřech krocích, každým krokem se materiál o něco zmenší a vyčistí. Nejprve přichází na řadu velký drtič.

Kolik PVC se v Evropě recyklovalo (v tis. tun)

Zvětšit přes celé okno

„Potřebujeme uvolnit kontaminaci. Rám obsahuje těsnění, dřevo, izolaci, kovové části. Všechno je s oknem spojeno, nelze ho mechanicky a automaticky rozebrat. Pomocí magnetu pak odstraníme kov,“ říká Coene.

V dalším kroku se odstraňují ještě případné zbytky kovů, minerální písek či těsnění. Dál už jdou částečky o velikosti 12 až 15 milimetrů. V tu chvíli ještě PVC obsahuje zhruba pět procent nežádoucích látek, hlavně odolnou nerezovou ocel, zbytky těsnění a dřeva. Následuje vodivá elektrostatická separace a další třídění.

„Na konci této linky máme PVC s čistotou 99,9 procenta. Ale ani to by pro výrobu nových oken nestačilo. V poslední fázi nastupuje granulace, při níž PVC roztavíme a protlačíme ho přes jemný filtr. Nečistoty se při relativně nízkých teplotách netaví a tímto krokem se zbavíme všech zbývajících příměsí,“ popisuje Coene. Aby byl materiál způsobilý k dalšímu použití, v průběhu celé recyklace se promývá a suší.

V továrně pracuje celkem 100 lidí, proces je ale z velké části automatizovaný. V Diksmuide tak za jednu směnu zrecyklují zhruba 35 tun PVC, výtěžnost se pohybuje kolem 90 procent. Ze 100 kilogramů starých okenních rámů vznikne 70 kilogramů vysoce kvalitního recyklátu. Z 10 kilogramů méně kvalitního PVC lze ještě vytvořit například trubky či palubky a dalších 10 kilogramů tvoří zbytky kovů, železa či hliníku – i to se dá nějak zpracovat a vrátit do oběhu.

„Zbývajících 10 procent v tuto chvíli recyklovat nemůžeme, ale pracujeme na tom, abychom to dokázali i s touto částí, je to těch nejtěžších 10 procent,“ říká Coene.

Díky recyklaci ve vlastní režii má Deceuninck jistotu dlouhodobého přísunu kvalitního recyklovaného PVC. Firma se pro zvyšování vlastní recyklační kapacity rozhodla v souladu s cílem snižovat ekologickou zátěž – stará plastová okna se méně hromadí na skládkách. A pochopitelně jde také o snižování uhlíkové stopy. Ve skupině vědí, že pokrytí všech dostupných střech na výrobních provozech fotovoltaickými panely jim zajistí nejvýše 15 procent potřeby elektřiny, a proto se snaží jít cestou snižování spotřeby elektřiny.

„Recyklace PVC vyžaduje o 90 procent méně energie než výroba nových materiálů, tedy panenského PVC. Vzniká tak méně emisí oxidu uhličitého než při výrobě z primární suroviny. Jinými slovy, čím více recyklovaného materiálu jsme schopni použít v našich výrobcích, tím méně primárního materiálu musíme získat,“ říká manažerka udržitelnosti skupiny Céline De Waele. V některých produktových řadách využívá firma recyklovaný materiál dokonce ze 100 procent, do dalších se přidává z 15 až 30 procent.

Plastové okenní rámy je nejprve třeba rozdrtit. Díky tomu se od okenního profilu oddělí materiály jako těsnění, dřevo, izolace či kov.

Foto: Martin Petříček

Bez ztráty kvality vydrží až 350 let

Polyvinylchlorid, což je název skrytý za zkratkou PVC, je třetím nejpoužívanějším plastem na světě, hned po polyetylenu a polypropylenu. Ročně se ho vyrobí zhruba 50 milionů tun. Je neobnovitelný, protože se vyrábí z ropy. Jeho recyklace zatím není legislativně povinná, existují pouze dobrovolná sdružení výrobců a zpracovatelů.

Například evropský PVC průmysl se v iniciativě VinylPlus zavázal, že v roce 2030 se bude recyklovat milion tun PVC ročně. Loni to bylo přes 813 tisíc tun, což je přibližně 27 procent z celkového odpadu z PVC vytvořeného v průběhu roku v zemích evropské sedmadvacítky, Norsku, Švýcarsku a Velké Británii.

Na konci recyklace je granulát PVC, který lze využít úplně stejným způsobem pro výrobu oken jako granulát z panenského materiálu.

Foto: Martin Petříček

Beze ztráty kvality je možné PVC recyklovat osm‑ až desetkrát. U plastových oken se obvykle uvádí životnost kolem 35 let, podle toho by recyklace mohla výdrž jednou vytvořeného materiálu prodloužit až na 350 let. Recyklát navíc neztrácí žádné originální vlastnosti, naopak díky opakovanému zpracování dosahuje lepší pevnosti ve sváru než prvomateriál.

Zatímco v některých státech EU je dokonce předepsán podíl recyklovaných materiálů až do výše 20 procent, jinde normy nedovolují využít stoprocentní recyklát pro okenní profily.

V Česku donedávna nemohly být z recyklátu pohledové plochy okenních profilů, od loňska jsou vlastní odřezky profilů, zmetky z výroby nebo profily, které neopustily výrobní závod, označovány termínem „regenerát“ a jsou brány jako panenský materiál.

Svážet stará okna z českých domů do zhruba tisíc kilometrů vzdáleného Diksmuide by nedávalo ekonomický ani ekologický smysl. Problematické by to bylo i z hlediska české legislativy, v níž částečně zůstává zmatek. Nejen stará okna, ale také odřezky z výroby jsou považovány za odpad, nakládat s nimi mohou pouze firmy, které k tomu mají oprávnění. Rozjíždí se tu alespoň pilotní projekt na recyklaci plastových oken Rewindow. Ve srovnání s belgickým závodem je však všechno v začátcích.

V Diksmuide jsou ohledně budoucnosti optimističtí. „Chování spo­tře­bitelů vůči recyklaci se za posledních pět let hodně změnilo. V minulosti zákazníci žádali, abychom profily s recyklovaným obsahem bělili, ať není vidět, že je tam recyklovaný obsah. Dnes naopak chtějí, abychom ho zvýraznili. Ať je to šedé, ne bílé,“ říká Coene.