„Krásných čtyřicet kilometrů utrpení,“ usmívala se osmadvacetiletá dcera české matky a skotského otce. „Musím říct, že jsem tam jela s tím, že bych olympijský limit chtěla splnit. Ale že se mi podaří až takový čas? Hodně mě to překvapilo.“
Povězte, co všechno se za tím skrývá?
Šlo o závod, na který jsem ve své kariéře čekala. Sešlo se prostě všechno. Perfektní příprava, žádné zdravotní komplikace, mentálně jsem se naladila. Také vyšlo počasí a Valencie je jednou z nejrychlejší tratí na světě.
Co dál?
Zároveň byl závod suprově obsazený a pořád jsem kolem sebe někoho měla. A v neposlední řadě se projevilo, že jsme se v předchozích maratonech spíš učili a hledali chyby.
Stewartová vydřela rekord i olympiádu: Posledních dvě stě metrů jsem zvracela |
Na co jste přišli?
Po mistrovství světa v Budapešti jsme předělali tréninkový plán. Věděla jsem, že ve Valencii mám jedinečnou šanci se dostat na olympiádu. Bylo to buď, anebo. Víc jsme dbali na regeneraci, objemově jsme sice naběhali míň, ale zato kvalitněji. A je jasné, že když se vám daří na tréninku, jde i sebevědomí trošku nahoru.
Měla jste také superboty, kteří mnozí považují za hlavní příčinu boření vytrvalostních rekordů v poslední době?
Ano, běžela jsem v botách Puma Fast-R Nitro 2. Jejich výhoda je, že jsou velmi dobře odtlumené, dopadáte do měkčího, čímž šetříte energii. Zjednodušeně bych řekla, že jsou skákací. Což je asi i důvod, proč je svět najednou rychlejší.
Dřív takové nebyly?
Dřív se běhalo spíš v minimalistických botách. Čím nižší podrážka, tím lepší. Teď nastala změna, tvrdé nárazy jsou pryč. Možná to pro mě bylo i takové placebo. Věděla jsem, že poběžím v něčem dobrém až luxusním, což mi dodalo sebevědomí.
V Budapešti jste je neměla, tehdy totiž ještě nebyly schválené od Světové atletiky. Jak dlouho jste v nich trénovala?
Dostala jsem je už v létě, takže jsem v nich něco odtrénovala. Ale třeba konkrétní pár, ve kterém jsem běžela ve Valencii, jsem měla jen na jednom tréninku. Jak jsou boty karbonové, nemají dlouhou životnost. A jít do závodu v prošlapaných by nebylo dobré.
Jak jste závod zvládla z pohledu stravování, což je při maratonech vždycky pořádný oříšek?
Je pravda, že to je velký háček. Hlavně teda ze začátku, když jsem se na maratony začala připravovat. Musela jsem se naučit jíst ve velkém, mít velký energetický příjem, primárně sacharidy. Musíte se jimi předzásobit, protože kdyby vám došly v průběhu závodu, je to špatně.
Jak to probíhá?
Dva týdny před závodem jsem se je snažila navyšovat, den před startem jsem měla už primárně jen pomalé cukry. A třeba jsem si dala dvě večeře.
Stewartová zářila ve Valencii. Pokořila český maratonský rekord, splnila i limit |
Co konkrétně ve vašem jídelníčku nesmělo chybět?
Šlo hlavně o rýži, těstoviny. Bílkovin jsem měla málo, primární byly právě sacharidy. Zkrátka šlo skoro jen o přílohy.
Kdy jste si na trati řekla: Tak a je to, o limit mě už nic nepřipraví?
Asi až tři sta metrů před cílem. Posledních deset kilometrů jsem se cítila fakt špatně, byla jsem přesvědčená, že ho nedám. Byla jsem dezorientovaná a nevěděla, na jaký čas běžím.
Musel být skvělý pocit, když i přes všechny potíže limit nakonec padl.
Určitě. Velká odplata, zadostiučinění za to, co se mi nepovedlo před třemi roky před olympiádou v Tokiu. O to víc jsem se chtěla do Paříže dostat. Kvalifikovat se v maratonu není jednoduché. Pokusů máte málo, a jak jsem říkala, v jeden moment se vám musí všechno sejít.
