Latinská Amerika je bohatá na úžasně bizarní tradice a folklor, které vznikly syntezí pradávných zvyků prehispanických kultur a životního stylu spojeného s křesťanstvím evropských kolonizátorů. Santa Muerte je tohoto synkretismu úžasným příkladem. Toto náboženství je stejně svérázné, barevné, teatrálně přehnané, ale zároveň svým způsobem překvapivě hluboké jako životní styl a mentalita Mexičanů samých.
Král Chávez a Bílá dívka
Jak se, proboha, drogový baron stane knězem? ptáte se. V případě Santa Muerte jím může být kdokoli, kdo se jím cítí být a je v místní komunitě věřících dostatečnou autoritou na to, aby ho na této pozici byla ochotna akceptovat. Takže Chávez, který má celé El Queso pod palcem, by byl na tuto funkci poměrně logickým adeptem, i kdyby si před pár lety neotevřel modlitebnu Santa Muerte u sebe doma.
Uctívání Santa Muerte neboli Svaté smrtky je relativně moderní mexické náboženství, jehož vyznavači, jak jeho název napovídá, uctívají smrt. I když spousta z nich k tomu má mnohem prozaičtější důvody, všeobecně je vnímána jako to, co vládne koloběhům přírody a má moc nad našimi životy. Stoupenci tohoto náboženství jí říkají La Niña Blanca (Bílá dívka) nebo jednoduše La Niña, La Flaca (Hubená) nebo La Santísima (Ta nejsvětější) a v santuarios jako v tom, které má doma Chávez, se scházejí ke společným modlitbám a různým rituálům.
Kořeny
V Mexiku se smrt uctívala odjakživa. Aztékové měli, podobně jako starověcí Řekové, podsvětní říši Mictlan, které vládl bůh Mictlantecuhtli. Jeho mayský protějšek Ah Puch, který panoval Xibalbě, byl stejně jako Mictlantecuhtli zobrazován jako kostlivec a v panteonech obou kultur měl tento bůh smrti důležité postavení a byl uctíván bohatými obětinami. Podobně jako mnohé jiné mesoamerické kultury indiánské kmeny na území Mexika též uctívaly své bohy lidskými oběťmi, sbíraly lebky poražených nepřátel a všeobecně měla smrt v jejich každodenním životě silnou přítomnost. Její kult pak přežil španělskou kolonizaci a smísil se s křesťanstvím, se kterým se ani dnešní víra ve „Svatou smrt“ vzájemně nevylučuje. Většina vyznavačů Santa Muerte zároveň věří i v křesťanského Boha a uznává Ježíše Krista. Samotný název tohoto náboženství byl dokonce od křesťanské církve svým způsobem vypůjčen, neboť santa muerte se dá přeložit též jako poslední pomazání neboli smrt v míru s Bohem a jeho přikázáními.
Myslím, že nemusím dodávat, že křesťanská církev sympatie vůči stoupencům santismu nesdílí, už od dob španělské inkvizice s tímto alternativním náboženstvím nechce mít nic společného a jeho označování smrtky jako svaté je jí silně proti srsti.
Vždy jeden krok za vámi
To, jak mají i současní Mexičané k smrti blízko, je vidět na spoustě aspektů jejich života. Od bujarých oslav Día de los Muertos po to, jak jsou posedlí morbidností do té míry, že zde existují noviny zaměřené výhradně na černou kroniku, které mívají na prvních stránkách obrovské fotografie mrtvol tak názorné, že by jejich publikaci v Evropě asi ani ten nejbulvárnější plátek nepovažoval za etickou. Mexičané říkají, že smrt vám neustále stojí za zády (konkrétně za levým ramenem), a svým způsobem se tomu nedivím. Mexiko téměř každý rok zažije hodně silné zemětřesení, při kterém se špatně postavené budovy hroutí jako domečky z karet. Kromě vysokého indexu násilných trestných činů též vede v celosvětových statistikách obezity, cukrovky a kardiovaskulárních chorob. Kromě neuvěřitelné korupce je tu málo regulací, takže jsou tu běžné nehody všeho druhu zapříčiněné tím, že je většina věcí špatně udělaná a zorganizovaná. Příslovečnou třešničkou na vrcholku hory způsobů, jak v Mexiku předčasně zemřít, je zdravotnictví v dezolátním stavu, k jehož „veřejnému“ sektoru má přístup pouze hodně malá část populace. Není tedy divu, že se Mexičané cítí, jako že jim smrtka neustále doslova dýchá za krk.
Patronka zapomenutých
Santa Muerte pak údajně vznikla v 60. letech ve státě Hidalgo, odkud to měla jen skok do právě se monstrózně rozrůstajícího města Mexika. To bylo už tehdy nejen sídlem státních institucí a vzdělanosti, ale oplývalo i řadou barrios bravos – favelám podobných čtvrtí, kterým vládly drogové kartely a gangy oddávající se různým pochybným a značně ilegálním způsobům obživy. Právě v těchto čtvrtích se Santa Muerte uchytila mezi překupníky, prostitutkami, zloději a ostatními existencemi, které se v nich pohybovaly. Přišlo jim, že Bůh na ně zapomněl, že jejich modlitby neslyší, nebo přinejmenším neposlouchá, a smrt je to jediné, s čím mohou v podmínkách, ve kterých žijí, počítat. A tak obrátili své prosby a modlitby k ní. La niña blanca pro ně byla realističtější verzí Panny Marie, neb kromě toho, že je taktéž považována za ženský protějšek Boha či Ježíše Krista, v pózách a zdobných oděvech, v nichž bývá zobrazována, se podobnost Madoně nedá popřít.
Od zlodějů po strážce zákona
Ještě před pár lety byla Santa Muerte spojována výhradně s nejnižšími formami života těch nejhlubších hlubin nejhorších čtvrtí Mexika, ale její kult se od té doby rozrostl do donedávna těžko představitelných rozměrů. Její veřejné oltáře a santuaria, kde se její uctívači scházejí ke společným modlitbám, dnes najdete v každém větším městě a její přívrženci už dávno nejsou jen kriminální živly, ale najdete mezi nimi i spoustu bezúhonných lidí ze všech vrstev společnosti. Od taxikářů a prodavaček přes úředníky a učitele až po manažery velkých firem, herce či politiky. La niña blanca je pak hodně oblíbená mezi lidmi, kteří vykonávají různá riskantní povolání. Zajímavou zvláštností je, že kromě kriminálníků a narcos je mezi nimi též silně zastoupena i zcela opačná strana zákona a její kult je hodně silný v řadách mexické policie.
Něco si přej
„Dlouho jsem nemohl najít práci,“ konstatuje dvacetičtyřletý Roberto, „pak mě jeden kámoš pozval do santuaria a tam mi řekli, že když se pomodlím k ní,“ ukáže kostnatým prstem na metr vysokou sochu smrtky oblečenou v pestrých šatech, „tak že mi pomůže.“ Roberto se dramaticky odmlčí, ale já už tuším, jaký happy end tahle historka bude mít. „A pomohla! Teď dělám taxikáře a koukej, jak se mi daří. Už jsem si koupil vlastní auto.“ S úsměvem od ucha k uchu zagestikuluje směrem k oknu, za kterým stojí tsuru, který sice vypadá, jako že si ho Roberto nejspíš koupil na vrakovišti, ale chápu, že v hlubinách El Quesa, kde je normální práci těžké najít, je i takováhle kára šancí na slušnu obživu.
Spousta ostatních uctívačů „Svaté smrti“ má podobné historky o tom, jak jim La Niña pomohla najít práci, otěhotnět, zbohatnout, přestat pít či fetovat, uzdravit se z nemoci nebo najít partnera. Důležitou součástí tohoto náboženství je totiž fakt, že se lidé ke smrtce modlí a žádají ji o laskavosti. Její různě velké sochy, které mívají doma na oltářích, jsou pak často zbarvené podle toho, v jaké oblasti věřící pomoc potřebuje. Červená je na lásku, žlutá na peníze, oranžová na práci, zelená na problémy s právem a spravedlností, černá ochraňuje před špatnými energiemi a bílá přináší klid a mír. Don Pedro, který má v městečku Coatepec, ve státě Veracruz, se smrtkami obchod, to má ale posichrované. S lišáckým výrazem mi na oltáři za obchodem ukazuje tu jeho, která je duhová, takže funguje na všechno.
Dušičkový průvod
V obchodě Dona Pedra stojí řady různě velkých a různě barevných soch smrtek, mezi jejichž štíhlými hlavami se tu a tam dá zahlédnout i Panna Maria, Buddha, Ježíš na kříži nebo Malverde – patron drogových překupníků… Těch zrovna v Coatepecu, ospalém městečku uprostřed kávových plantáží, asi zrovna moc nebude. Přívrženců Santa Muerte je tu ale překvapivě hodně a každý listopad, kolem Dušiček, se kterými je La Niña pochopitelně spjata, tu dokonce pořádají průvod k velkému kolektivnímu oltáři, který za tímto účelem vztyčí v centru města a kam si věřící mohou se svými smrtkami vyrazit.
V listopadu loňského roku se jich tam sešlo celkem hodně. Jejich majitelé je na tuto speciálně pro ně pořádanou veselici obléknou a ozdobí růženci a šňůrami korálků a na oltář jim, podobně jako na dušičkový oltář pro zemřelé, naservírují obětiny od kadidla po sladkosti a pálenku. Podobné akce jako v Coatepecu se poslední dobou díky narůstající popularitě tohoto náboženství začínají pořádat i na mnoha dalších místech po celém Mexiku.
Sladkosti, kořalka a marihuana
„La Flaca má ráda cañu,“ konstatuje s vědoucím výrazem potetovaný Joel, zatímco svou půl metru vysokou sochu smrtky důkladně polévá z plastové láhve pálenkou z cukrové třtiny. „Taky má ráda trávu,“ zašklebí se na mě ještě potetovanější Paco, zatímco zručně motá tlusté cigáro marihuany, které si za okamžik zapálí, aby kouř z něj nafoukal na svou smrtku, která stojí na chodníku vedle té Joelovy. Obě jsou oděné v kýčovité šaty, které hrají všemi barvami, na hlavách mají paruky a jsou tu dnes, před Chávezovým santuariem, stejně jako desítky dalších, aby se zúčastnily kolektivního posvěcení.
Polévání smrtek pálenkou či vykuřování jak kadidlem a tabákem, tak jointy epických rozměrů patří mezi nejoblíbenější způsoby jejich uctívání, takže ulici před Chávezovym domem začíná plnit kouř a odér alkoholu. Na narychlo vytvořených oltářích přímo na chodníku se kolem smrtek začínají vršit i další obětiny, mezi kterými jsou hlavně sladkosti a růžence nebo korálky, které jim věřící věšejí kolem krku.
Jak Joel, tak Paco mají strašidelně vypadajícími tetováními pokrytou většinu částí těla, která je zpod oblečení vidět. Většina z nich jsou právě smrtky, protože nechat si Santísimu vytetovat, obzvlášť poté, co pro ně udělala nějaký zázrak, je mezi jejími vyznavači hodně obvyklé, a to nejen mezi těmi z nižších vrstev společnosti. Těch je ale dnes před santuariem v El Quesu většina a obrovské, ne zrovna expertně provedené smrtky tu zdobí různé části těla kdekomu.
Zázraky a léčba uhranutí
Stejně jako během mše mám od Cháveze nakázáno sedět úplně vzadu, nerušit a nefotit. Santuariem, ze kterého po bohoslužbě (nebo smrtkoslužbě?) už většina věřících odešla a shromáždila se kolem smrtek venku na chodníku, se táhne těžká vůně kadidla a Mario, el brujo neboli šaman, zapálí před největší sochou na oltáři, která je minimálně stejně vysoká jako on, svazek suchých listů šalvěje. Jedna z věřících přivedla svého osmiletého syna, který utrpěl espanto – „nemoc“ způsobenou vyděšením, zpravidla něčím paranormálním. Její syn Ángel opravdu nevypadá moc dobře a Mario na něm právě za monotónního brblání modliteb provádí rituál curación, který ho má vyléčit.
Neoddělitelnou součástí kultu Santa Muerte je totiž okultismus a každé santuario má alespoň jednoho šamana, který provádí různé kousky, jako čištění aury, vykládání tarotů či amarres – kouzla, která vám mají pomoci dosáhnout něčeho konkrétního, po čem toužíte.
Tak před patnácti lety bych si při pohledu na scénu, která se právě odehrává přede mnou, řekla, že se tu všichni totálně zbláznili, ale Mexiko mě za dobu, co zde žiji, stihlo nakazit svým mysticismem, takže jen tiše sleduji Mariovo počínání a přijde mi svým způsobem úžasné, že si zde lidé zachovali víru v takovéhle věci a smysl pro tajemno a nadpřirozeno. Když Mario skončil s Ángelem, ještě provedl curación na jednom chlapíkovi, kterého prý někdo uřkl a přinášelo mu to strašnou smůlu. Když i jeho důkladně vykouřil dýmem z bylin a zaříkáváním uřknutí zlomil, jeho pacient vypadal, stejně jako osmiletý Ángel, o mnoho spokojeněji a všichni jsme se přidali k davu věřících přes santuariem.
Něco na památku
„Tak co, jak se ti mše líbila?“ zahlaholí na mě venku Chávez. Musím upřímně říct, že mě nezklamala, a kromě toho mám velkou radost z toho, že jsem už takovou dobu ve čtvrti, jako je El Queso, a ještě pořád mě nikdo neunesl ani nepřepadl, takže spokojenost na všech frontách. Davem kolem nás vládne živý hovor a proplétají se jím hrající si děti. Doma v Xalapě bydlím hned vedle křesťanského kostela a kromě toho, že jsou jeho nedělní návštěvníci značně méně potetovaní a celá ulice před ním nebývá politá pálenkou a zakouřená marihuanou, to tam před ním po bohoslužbě vypadá dost podobně. Spokojená kongregace věřících, kteří se se svými rodinami přišli pomodlit, po boku svých sousedů. „Hele, tady máš něco na památku,“ vtiskne mi Chávez se spikleneckým mrknutím do ruky cosi zabaleného v pomačkaném kousku novin. Z tvaru balíčku není pochyb, že je v něm stejná socha smrtky jako ty, co stojí na chodníku všude kolem nás.
Ta moje je modro-žlutá. Modrá má přinášet zdar v kreativní a intelektuální činnosti a žlutá má přitahovat peníze. Nevím, jestli to měl být nějaký Chávezův vtípek na rozloučenou, že jestli budu psát o takovýchhle tématech, tak budu potřebovat nadpřirozenou pomoc, abych se tím uživila, ale smrtku jsem si doma postavila na stůl, a i když marihuanou ji zrovna nezásobím, tak bych řekla, že aspoň trošku určitě funguje.
Kam za ní
Pokud vás La Santísima zaujala a rádi byste se s ní při své příští cestě do Mexika osobně seznámili, tak rozhodně doporučuji navštívit její veřejný oltář před domem Doni Quety v Tepitu, v Ciudad de Méxicu. Tepito má stále ještě pověst mokré čtvrti, a i když vám samozřejmě neradím vydat se ho jít detailně prozkoumat s draze vypadajícím foťákem kolem krku, minimálně část, kde se oltář nachází, je poměrně bezpečná (a to nejen z pohledu někoho, kdo se dobrovolně druží s týpky, jako je Chávez). Tento veřejný oltář je hodně blízko stanice metra Tepito a je poměrně snadné ho najít. První den každého měsíce se k němu sejdou poutníci nejen z celé střední části Mexika – samozřejmě se svými smrtkami – a je to podívaná, kterou doporučuji každému, kdo na svých cestách rád navštěvuje zvláštní akce, na kterých bude zaručeně jediným turistou.
Mše Svaté smrtky
Vlastně se moc neliší od té křesťanské, kterou La Santísima tak nějak adoptovala. Kdyby její svatostánky nevypadaly ve srovnání s okázalými interiéry kostelů značně nízkorozpočtověji a kdyby kolem vás místo pestrobarevných smrtek zavalených obětinami stály sochy svatých, připadali byste si jako na jakékoli křesťanské mši. Bývají ve stejnou hodinu a i úkony, které na nich kněz a věřící provádí, jsou si hodně podobné. Jen místo toho, aby za vás orodoval Ježíš, Marie a všichni svatí, zde modlitby směřují k Bílé dívce. Jejich nejzajímavějším elementem je alesession brujos, akce šamanů, kteří od vás odeženou špatné energie, vyléčí espanto a udělají amarres, která bývá po ní.
