Letošní Melodramfest uzavřela Fibichova Smrt Hippodamie

Fibichova Hippodamie je dílem vrcholné romantiky. Vznikla v létech 1888–1891. Cyklus tří celovečerních scénických melodramů je oprávněně označován jako unikátní tvůrčí počin Jaroslava Vrchlického a Zdeňka Fibicha. Právě na tomto veledíle je dnes snadno identifikovatelný soudobý přístup k romantice, která se tímto řadí k dalším slohům historickým. Tento přístup lze nazvat analytický. Všimněme si, jak citlivě jsou sledovány interpretační rozdíly v provedení slavných komorních skladeb, jaké emoce například rozpoutalo nové nastudování Prodané nevěsty na Národním divadle, i jak se proměnil akusticko-obsahový potenciál koncertního provedení scénického melodramu. Zjištěné informace dotvářejí portfolio, které dnes vystihuje romantický hudební sloh. Konkrétněji vyjádřeno – co lze s romantickým dílem dnes ještě udělat, aby nevyvanulo jeho poselství. Na základě bezpočtu příkladů je zřetelné, že jsou velká romantická díla velmi pružná.

Smrt Hippodamie uzavřela několikaletý projekt koncertních provedení celého Fibichova triptychu Hippodamie s předcházejícími částmi Námluvy Pelopovy a Smír Tantalův. Realizovala jej s herci pražských i mimopražských divadel Severočeská filharmonie Teplice za řízení Jiřího Petrdlíka a režijního nastudování Věry Šustíkové. Byly tedy připraveny tři večery, které sice rezignovaly na divadelní rozměr díla, ale naopak neukryly instrumentální těleso do propasti orchestřiště, a nechaly jej obnažit daleko výrazněji všechny kompoziční parametry hudby Zdeňka Fibicha. Večery nechaly též plně rozeznít texty Jaroslava Vrchlického a posluchač, více než „divák“, měl možnost si vychutnat jejich archaičnost spolu s jejich „hudebností“, tedy společně s vlastností textu přimykající se především k Fibichově hudbě. Herci byli v koncertních nastudováních rozmístěni před orchestrem a jejich hlas byl posílen mikroporty. Představa, že melodram může dělat každý, byť z televizních seriálů populární herec, v průběhu celého projektu „Hippodamie“ brala za své, a jednotlivé večery ukázaly, jak málo činoherců se s Vrchlického dramatickou mluvou skutečně mentálně potkává. Přes dramaturgické, finanční i umělecké limity dospěl realizační tandem režisérky Věry Šustíkové a Jiřího Petrdlíka k pozoruhodnému výsledku, který na časové ploše několika let vystihl krásu Fibichovy Hippodamie bez podpory divadelní realizace. Nevyvanul základní obsah díla, jež byl v koncertní realizaci ještě více akcentován jazykovými prostředky. Jako silně emancipovaná se vyprofilovala hudební složka. Fibichova kompoziční práce i zde nabízí pozoruhodnou symfonickou koncentrovanost. I přes „pouhé“ partnerství k dramatickému ději vykazuje disciplínu nejen v omezeném motivickém plánu, ale jde až do tonálního sevření celku. Například v závěrečné části Smrt Hippodamie se zcela zřetelně vykrystalizovalo těžiště pohybující se kolem centra „B“.

Smrt Hippodamie je posledním dílem Fibichovy a Vrchlického melodramatické trilogie. Antické téma o lásce a nenávisti dvou čelních představitelů rozdílných kultur v tomto díle vrcholí. Jejich osudová vina se přenáší na jejich potomky. Kletbu Oinomaa, která pronásledovala celý život Hippodamii a Pelopa nahrazuje v závěru kletba Hippodamie, jež bude pronásledovat celý Pelopův rod. Po hudební stránce se zde rekapitulují všechny základní příznačné motivy užité v trilogii, ať už provázejí vzpomínky protagonistů či upozorňují na opakování dějů a vztahů v další generaci. Koncertní úprava zohlednila nedivadelní prostředí, a vypustila tak meziaktní hudební vložky kvůli přestavbě kulis. Přináší i něco nového. Poprvé je zde užito revidovaného textu kritické edice Vrchlického libreta, které je psáno v pětistopém blankversu a užívá historismy. Právě kvůli nim se v dřívějších nastudováních Národního divadla prováděly změny textu jejich výměnou za novotvary, ovšem na úkor stavby verše. Poslední nastudování tak vychází z čisté Fibichovy partitury a vrací verš do původní podoby. 

Pevný základ pro interpretaci díla vytvořila Severočeská filharmonie Teplice, která pod vedením Jiřího Petrdlíka nabyla velkých zkušeností v koordinaci hereckých promluv a hudby. Je to zcela jiná práce než studovat běžný instrumentální program. Orchestr tedy velmi citlivě a pružně reagoval na dirigentovo gesto, a tak vytvořil s herci nebývale sladěné partnerství. V mnoha mezihrách se pak zaskvěl jeho zvuk ve své jednotě i barvě. A to i přes to, že Koncertní sál Pražské konzervatoře je akusticky určen více komorní než orchestrální hudbě. Je však svým krátkým dozvukem vhodný pro mluvené slovo, což velmi vyhovovalo jednotlivým hercům. Jejich hlasy byly zesíleny mikroporty, proto se nikde neztrácely pod orchestrálním zvukem – stále musíme mít na paměti, že Zdeněk Fibich počítal s umístěním doprovodného aparátu v orchestřišti. Těžiště příběhu nese Hippodamie a Pelops. V podání Dity Hořínkové a Petra Stacha vznikl adekvátní vztah, jež se vyvíjel v duchu Fibichových obsahových hranic. Ocenil jsem výrazové zpřesnění postavy Hippodamie Ditou Hořínkovou, ze kterého v závěru celé trilogie vysvítá, že se stala především obětí tragického osudu. Negativní dopad této postavy je tímto téměř vyrušen. Popsaný režijní záměr Věry Šustíkové pokládám za výrazný pozitivní vklad do provedení.

Večer dále ozdobili svými hereckými výkony Zbigniew Kalina, jehož kousavý tón Pelopova syna Chrysippa i jeho grimasy v první části večera dlouho udržím v paměti, stejně nezapomenutelný bude pro mě i slepý sluha Myrtilos Filipa Sychry, který dává základnímu ději významné podtexty. Velkým příslibem českému melodramu je herečka Tereza Engelová ztvárnivší Airopu, favoritku Pelopových synů. Její projev byl výrazově pestrý a ve všem profesionální. Je také již laureátkou Mezinárodní soutěže Zdeňka Fibicha v interpretaci koncertního melodramu z roku 2022.

Stejně, jako se vydařil závěrečný večer Melodramfestu, můžeme pozitivně hodnotit i proběhlý ročník. Obsahoval koncert pro děti a mládež, kompoziční soutěž, novinkový pořad i velké orchestrální dílo. Mohl se uskutečnit jen za obětavé práce realizačního týmu i za podpory mnoha státních i nestátních institucí. Budeme se těšit, že tak silné impulzy pro život melodramu budou trvat i nadále.