Americká sága – 4. díl, New Orleans, Crescent Train, Washington a Acela

5.12.2023 8:00 Mgr. Jiří Mazal

Americká sága – 4. díl, New Orleans, Crescent Train, Washington a Acela

V závěrečném dílu se uzavře naše putování po USA. Předtím ještě navštívíme New Orleans, svezeme se rychlíkem Crescent přes celé východní pobřeží, abychom dojeli do hlavního města Washingtonu plného monumentální architektury, a na závěr vyzkoušíme prémiový produkt Amtraku, vysokorychlostní vlak Acela.

V předchozím díle jsme dojeli do New Orleans a po menších peripetiích se ubytovali v malém hotelu s vše říkajícím názvem New Orleans Guest House. Ráno se konečně vyřídilo zaplacení, kdy si recepční platební kartu k mému zděšení ofotila na kopírce, a jelikož snídaně nebyla v ceně, nezbývalo než vyrazit do ulic. Hostům sice byla k dispozici termoska s kávou, ale má prosba, zdali by mi neuvařili čaj, který mám vlastní, byla zamítnuta s tím, že si ho mám ohřát v mikrovlnce…

New Orleans je město vyhlášené svou kulturou a stalo se téměř synonymem jazzu. Za svou pohodovou atmosféru si vysloužilo přezdívku „Big Easy“ (bezstarostné město), ač se potýká s celou řadou problémů. Město je na americké poměry velice staré, založené jako obchodní stanice již roku 1718 francouzskými kolonisty. Pojmenovali ho po své domovině, francouzském městě Orléans. Ač město roku 1760 získali Španělé, francouzský vliv se tu udržel až dodnes. Není asi moc měst na světě, kde by v ulicích visely vlajky s francouzskými královskými liliemi. Francouzi zůstali i za španělské nadvlády vlivnou vrstvou a za napoleonských dob přešla oblast opět pod nadvládu Francie. Ale jen a chvíli, neboť Napoleonova dobrodružství byla příliš nákladná, a tak Louisianu i s řadou dalších francouzských území Američanům prodal.


New Orleans, Francouzská čtvrť, 18.10.2023 © Jiří Mazal

V New Orleans se vytvořil unikátní mix francouzské, španělské a africké kultury, neboť zde žilo mnoho svobodných otroků, což se dnes odráží ve svérázné kreolské kultuře a jazyce. Najdete-li po městě cedule v nějakém zcela nesrozumitelném jazyce, tak vězte, že je to právě kreolština. V nedávné minulosti měl na město velmi neblahý dopad hurikán Katrina v roce 2005, který zaplavil rozsáhlé oblasti města, a to zejména ty nejchudší, ležící nízko u řeky. Město není na americké poměry nijak velké. Udává se 343 tis. obyvatel (aglomerace 1,3 mil.), ale počet setrvale klesá, což se urychlilo zejména po hurikánu. Afroameričané tvoří celých 60 %.

Beze sporu nejkrásnější a nejzajímavější neworleanskou čtvrtí je Francouzská čtvrť, nejstarší část města. Je tvořena na USA zcela netypickou španělskou koloniální architekturou s karibskými vlivy, kterou charakterizují nádherné filigránsky zpracované litinové balkony na zdobných dřevěných či cihlových budovách, které se nepodobají ničemu v Evropě. Centrálním bodem je Jackson Square s katedrálou, několika muzei a tržnicí s jídelními stánky. Hudební charakter města podtrhují četné hudební produkce a na ulici vystupují i celé kapely, hrající veselé jazzové skladby.

Francouzská čtvrť je pochopitelně hlavně turistickou atrakcí, asi jako když v Praze zajdete na Staromák (zde ovšem bez kýčovitých obchodů), většina obyvatel však žije jinde.  New Orleans má i své panorama mrakodrapů, soustředěných v Central Business District, a na druhou stranu existují i čtvrti chudinské, kam se po setmění nedoporučuje chodit. Jakousi dělící ulici představuje Rampart Street, oddělující Francouzskou čtvrť od Tremé a Mid-City.


New Orleans, Canal Street, série tramvají 2000 z přelomu 20-21. stol, 18.10.2023 © Jiří Mazal

Zaměřme se na zdejší veřejnou dopravu, která je velmi levná – denní jízdenka stojí pouhé 3 USD (jmenuje se, jak jinak, Jazzy Pass). Tramvaje tu zažily své znovuoživení po letech rušení. Od roku 1964 zůstala jen jediná historická linka St. Charles, která zůstala pod číslem 12 dodnes. Spojuje Carondelet St (u Canal St) po St Charles Ave ve čtvrti Garden District kolem Audubon Parku do části Carrolton. Do roku 1958 mimochodem platila rasová segregace (oddělení bílých a černých), poté zůstalo označení pouze na jednotlivých sedadlech s tím, že se dalo libovolně měnit dle vytížení vozidla. To bylo nakonec soudem zrušeno.

Roku 1988 byla postavena Riverfront line, dnešní číslo 49 mezi nádražím Union Passenger Terminal a French Market, částečně vedená podél břehu Mississippi. Jednalo se o první nově postavenou trať v New Orleans od roku 1926. Roku 2004 proběhla rekonstrukce Canal Line, uzavřené roku 1964. Dnes zde jezdí dvě linky, které se ke konci rozdvojují: Linka č. 47 Canal – Cemeteries a linka č. 48 Canal – City park/Museum. Po zastávku Carrollton Av vedou společně. Poslední rozšíření roku 2016 se týkalo prodloužení od Canal Street podél Rampart Street a St. Claude Avenue. Tato trať však není momentálně v provozu a na jejích nových zastřešených zastávkách spatříte pouze spící bezdomovce.


New Orleans, Carondelet St., tramvaj č. 948 z r. 1923-4, 18.10.2023 © Jiří Mazal

Používá se pro nás nezvyklý rozchod 1588 mm (tzv. Pensylvánský rozchod) a vrchní napájení 600 V ss. V provozu slouží repliky historických tramvají vyrobených v letech 1997-2003 dopravním podnikem New Orleans Regional Transit Authority v počtu 31 kusů. Jsou uzpůsobeny současným potřebám, takže mají v prostředních dveřích plošiny pro vozíčkáře a jsou vybaveny klimatizací. Na historické lince č. 12 pak slouží originální tramvaje z 20. let v počtu 35 ks amerických výrobců. Tramvaje slouží jak místním, tak pro potěchu turistů, i když je jasné, že na celkových přepravních výkonech města se podílí jen malou částí. Interval není úplně častý a nástup vozíčkáře způsobuje zdržení v řádu několika minut – je nutno otevřít prostřední dveře (které jsou jinak nepřístupné), elektricky sklopit plošinu, upevnit vozíčkáře, zase ho na plošině vyzvednout…

Konečná linky 47 Cemeteries je zakončena, jak název napovídá, u rozsáhlého hřbitovního komplexu. V USA jsou hroby poněkud odbytou záležitostí, většinou stačí jednoduchý náhrobek a běžně se užívá jen kámen zapuštěný do země. Ne však v New Orleans. Pod španělským (či spíše mexickým) vlivem je tu v oblibě monumentální funerální architektura, takže hřbitovy připomínají malá města s domky, které představují hrobky. O četné památníky také není nouze. Hřbitovy jsem žel našel zavřené, zamykaly své brány už v 16 hod., tak jsem se aspoň pokochal přes plot.


New Orleans z Mississippi, posun vlaku podél břehu, 18.10.2023 © Jiří Mazal

Ještě než opustíme New Orleans, svezeme se po ikonické řece Mississippi. Parník Creole Queen (Kreolská královna) v historizující podobě (novostavba z roku 1983) je poháněn kolesem vzadu, pohon samotný je diesel-elektrický. Pojme až 1000 cestujících. Řeka se zdá docela malá, na to, že už ústí do moře, ale je to zdání způsobené tím, že se rozlévá do řady různých jezer a kanálů. Vždyť New Orleans je téměř obestoupeno vodou. Sotva vyplujeme, spatřím nákladní vlak, který se pomalu prodírá podél řeky přímo u Francouzské čtvrti. Koleje jsem měl přitom za tramvajové. Jízdu provází neustálé houkání, aby byly včas rozehnány davy turistů. Po pravdě, jinak jízda lodí moc zajímavá není, plujeme kolem různých přístavních zařízení za doprovodu docela zajímavého vyprávění o minulosti a současnosti New Orleans, až nás vysadí v místě zvaném Chalmette. To se do dějin dostalo díky bitvě z roku 1815, kdy se zde střetlo americké a britské vojsko, což skončilo vítězstvím Američanů. Na místě dnes najdete vilu tehdejšího majitele plantáží z koloniálních dob, která se stala dočasným štábem armády, návštěvní centrum, památník, dělostřeleckou techniku, a také hřbitov.

Následující den mě čeká cesta do Washingtonu rychlíkem č. 20 Crescent, který jede až do New Yorku. Mám tak před sebou 28,5 h ve vlaku, ale pouze jednu noc – vyjíždíme totiž z New Orleans už ráno v 9:15, abychom ve Washingtonu byli následující den v brzkém odpoledni. Ráno si ještě v nádražním Subway kupuji bagetu, přičemž obsluze skoro vůbec nerozumím, co mi říká. V Americe jsou zkrátka velké i sendviče. Prodavačka vezme obří bagetu, do ní vloží nahusto šunku ve dvou vrstvách, aby přidala ještě další dvě vrstvy trvanlivého salámu, a k tomu nějakou zeleninu. Přijde mi zábavné, jak někteří mají u nás Subway za bůhvíjaký luxus, zatímco tady to připomíná úroveň vietnamského stánku.


Birmingham, Al, vůz č. 69007 Viewliner II Baggage-Dormitory Car, 19.10.2023 © Jiří Mazal

Náš vlak je složen z jednopodlažních vozů typu Amfleet a Viewliner, přičemž mám štěstí na jediného zástupce typu Viewliner II, oficiálně zvaného Baggage-Dormitory Car. Zatímco polovina vozu má zavazadlový oddíl, ve druhé polovině je 9 oddílů typu Roomette s kapacitou 18 cestujících. Ač jsou zvenčí vizuálně sladěné s Viewliner I, uvnitř se dosti odlišují. Zásadní změnou je skutečnost, že WC již nejsou přímo v kupé, ale umístěné v chodbičce. Cestující mají k dispozici 2 WC a sprchu. Bohužel v našem voze je jedno WC po celou dobu uzamčeno a to druhé si velmi oblíbili pasažéři vedlejšího vozu, kterým se nechtělo používat své vlastní v oddíle. Brzy podle toho vypadalo a stevard se s úklidem nijak neobtěžoval.

Dodavatelem Viewliner II je španělský CAF (vyrobeno lokálně v USA). V roce 2010 bylo objednáno 130 vozů – 55 zavazadlových, 25 jídelních, 25 spacích a 25 kombinovaných zavazadlovo-spacích. Objednávka byla později změněna na 70 zavazadlových a naopak pouze 10 kombinovaných. Svézt se s nimi v reálném provozu tudíž není úplně snadné. Dodávka probíhala se zpožděním až do roku 2021. Můj Roomette působil o poznání moderněji než jeho předchůdce a díky vypuštění WC v něm také bylo více prostoru. Beztak široká a pohodlná sedačka Viewlineru I je tak ještě větší. Zklamáním byl naopak jídelní vůz. Nepřipravoval čerstvá jídla, ale pouze polotovary z mikrovlnky. I tak jídlo hodnotím velice dobré a chutnalo lépe, než vypadalo. Jelikož v jídelním voze není příliš místa k sedění, stevard mi rovnou navrhl, že veškeré jídlo bude nosit přímo do kupé. Jen jsem si objednal z jídelního lístku a vše bylo přineseno.


Ukázka jídel, 19.10.2023 © Jiří Mazal

Jídelní vůz a vozy k sedění pocházely z rodiny Amfleet II, charakteristické zaoblenou bočnicí. Vagon tak spíše připomíná jakýsi sud. Stejně jako předchozí typ Amfleet I je vyrobila americká firma Budd Company v 80. letech v počtu 150 kusů. Vzhledem k jejich stáří se intenzivně řeší náhrada. Od roku 2027 by je měly vytlačit soupravy „Airo“ od Siemensu.

Projedeme téměř celý východ USA přes řadu států – začneme v subtropické Louisianě přes Mississippi, Alabamu, Georgii, Jižní a Severní Karolínu a Virginii. Již opuštění New Orleans je zajímavé, projíždíme kolem jezera Pontchartrain. Sídla podél trati na mě působí chudobným dojmem – dřevěné barabizny, mobilheimy a karavany jsou zcela běžné. Delší zastávku máme v Birminghamu (ovšem v Alabamě a ne v Anglii), kde alespoň zvěčním soupravu. Jinak mi ani k focení nepřipadá nic zajímavého a spíše se už dostavuje únava po téměř dvou týdnech cestování. V půlmilionové Atlantě (s aglomerací 5 mil. obyvatel), hospodářském centru amerického jihovýchodu, zastavujeme uprostřed hluboké noci.

Ve vlaku mě zdraví paní pokročilého důchodového věku – pamatuji si ji už z vlaku z Los Angeles, kdy jsem jí pomáhal při přestupu v San Antoniu s kufry. Ptá se mě, odkud jsem, a vyjmenuje mi všechny naše sousedy, jen Slovensko se jí nevybavilo. Cestuje se svým manželem podobnou trasu jako já – jsou z Chicaga a jedou kolečko Chicago – Seattle – Los Angeles – New Orleans – Washington – Chicago. Paní je ještě čipera, ale její manžel už je na tom o poznání hůř a potřebuje být trvale napojen na kyslík. Přesto situaci zvládají s nezdolným americkým optimismem a paní si pouze postěžuje, že musí spát vždy nahoře, neboť manžel kvůli kyslíku zůstává na dolní posteli.


Washington D.C., Union Station, 20.10.2023 © Jiří Mazal

Těším se hlavně na Washington, který se již zdálky hlásí příměstskými vlaky kolem metropole. Z vlaku dokonce spatříte i Kapitol před zastavením na washingtonské Union Station. Budova vás nenechá ani na chvíli na pochybách, že zcela naplnila literu zákona z roku 1903 týkající se jeho výstavby, kde se hovoří o nádraží „monumental in character“. V přepočtu na dnes se cena vyšplhala na 9 miliard Kč. Hlavní 180 m dlouhé průčelí je obráceno směrem ke Kapitolu a na budově v ohromujícím neoklasicistním stylu v kombinaci s Beaux-Arts se nijak nešetřilo mramorem, lístkovým zlatem ani bílou žulou. Průčelí zdobí šest kolosálních soch alegorizujících antické postavy ve vztahu k železnici, např. Prométheus symbolizuje oheň, Ceres zemědělství či  Archimédes mechaniku. 26 soch v centrální hale znázorňuje římské legionáře. Na mě osobně udělala největší dojem jedna z vedlejších hal vytvářející dojem, že jste se právě ocitli v honosné římské víle. Sloupy, zlacení a dekor doplňovaly malby v antickém duchu. Prostor je dnes volně přístupný, ale zcela prázdný a byl jsem v něm úplně sám.

Bokem nádražní budovy se nachází jediná washingtonská tramvajová linka. 3,5 km dlouhá trať funguje od roku 2016 a směřuje na Oklahoma Avenue. Vede v uličním profilu, nikoliv na odděleném na samostatném tělese, jak je v USA obvyklé. Typ tramvaje je nám důvěrně známý – české 12 Trio od Inekon Group. Pouze první tři však byly vyrobeny v Česku, další tři pochází od United Streetcar v Oregonu podle modelu Škoda 10T. Vozidla jsou obousměrná.


Washington, tram. zastávka Union Station, tramvaj č. 201, 20.10.2023 © Jiří Mazal

Cestující se vozí zdarma a i tak tramvaje plností netrpí. Trať je totiž jen jakýmsi pahýlem, který měl pokračovat dále, k čemuž už nedošlo. Konečná je tak na jakési výpadovce u jezera Kingman, na dohled od metra bez možnosti přestupu. Plánované rozšíření s pěti linkami a délkou 60 km je prozatím v nedohlednu.

Jelikož je pátek a přede mnou víkend, prozíravě se rozhoduji vyzkoušet zdejší příměstskou železniční dopravu. Většina linek totiž o víkendu nejezdí a na zbytku je hodně omezená doprava. Provoz zabezpečují dvě společnosti. Virginia Railway Express (VRE) zajišťuje dvě linky vycházející jižně z washingtonské Union Station, Manassas Line a Fredericksburg Line, směřující do státu Virginia, a to pouze v pracovní dny. Maryland Area Regional Commuter (MARC) míří na sever do Marylandu po třech trasách linek Penn, Camden,a Brunswick. Jen linka Penn jezdí i o víkendu. Zatímco VRE si vystačí pouze s dieselovými lokomotivami, v případě MARC je linka Penn elektrizovaná systémem 12 kV 25 Hz AC.

Vzhledem k převažující struktuře jízdního řádu (ráno do centra – večer zpět) padá volba na linku Camden, která spojuje Washington s Baltimorem. Vede sem i linka Penn, ale v rozdílné trase a v Baltimoru mají jiná nádraží. Před častěji pojížděnou Penn jsem dal právě přednost Camdenu kvůli dieselovým lokomotivám. Výchozí nádraží je plné odstavených souprav v typickém „nerez“ vzhledu a zaujmou zejména patrové řídící vozy typu MARC III od japonského Kawasaki. Prošly však modernizací u Bombardieru, který dodal taktéž řídící patrové vozy MARC IV svého typu MultiLevel Coach. Vyznačují se absencí horního podlaží v prostoru vstupních dveří. Naše souprava je čistě jednopodlažní typů MARC IIA a MARC IIB od japonské Sumitomo/​Nippon Sharyo. Některé vozy pochází již z 80. let a část prošla modernizací u Bombardieru. Sedadla jsou v uspořádání 3+2. Naši lokomotivu řady MP36PH-3C vyrobil americký MotivePower v letech 2009-2011. Pochází z rodiny úspěšných strojů MPXpress a setkali jsme se s nimi už v San Franciscu. MARC jich provozuje celkem 26 kousků.


Baltimore Camden station, stroj MP36PH-3C č. 27 (MotivePower), 20.10.2023 © Jiří Mazal

73 minut dlouhá jízda po předměstí není příliš záživná, na konečné hlavové stanici můžete přestoupit na systém lehké železnice. V Baltimoru se nakonec ani nezdržím, protože jsme přijeli oproti jízdnímu řádu o dost dříve, a tak se rozhoduji vrátit se vlakem, který jsem neměl vůbec stíhat. Něco ze zdejších reálií – v soupravě jsou v koncových stanicích otevřené vždy jen jedny dveře, kde kontroluje jízdenky průvodčí. Pochopitelně je pak v nejbližším voze plno a naopak čím dále, tím prázdněji. Cestujícím je zakázáno během jízdy pobývat na představku a můžete na něj vstoupit, až vlak zastaví.

Washington má poměrně rozsáhlou síť metra. Šest linek o celkové délce 208 km je postupně otevíráno od roku 1967. Metro hlavně zaujme svou vizuální podobou, neboť celá síť má jednotnou identitu. Stanice jsou většinou podpovrchové jednolodní, s ostrovními nástupišti a s kazetovými stropy. Veškeré osvětlení stanice směřuje nahoru na strop. Provedení, které nenadchne ani neurazí a i přes všudypřítomný beton má svou krásu. Místo losangeleských „ambassadors“ chodí po stanicích ozbrojení hlídači, takže je tu čisto a žádné odpadky v kolejišti. Intervaly příliš nenadchnou, činí až 20 minut. Líbila se mi však organizace výluky, kdy byl vyloučen pouze jeden tubus a prostřednictvím spojek probíhal obousměrný provoz v druhém tubusu, byť za cenu menšího počtu spojů. Lepší než náhradní autobusy.


Washington, zast. Dupont Circle, 20.10.2023 © Jiří Mazal

Metro je zmíněno jen takto okrajově a prakticky jsem se mu nevěnoval, neboť by bylo škoda v tak výstavném městě jako je Washington trávit zbylý čas v „krtinci“. Centrum města vás nenechá na pochybách, že jste dojeli do nějakého hodně významného města veledůležitého státu. Snaží se vás ohromit svou velikostí a výstavnou architekturou převážně klasicistního rázu. Necelého půl kilometru od nádraží se rozkládá Kapitol, obří budova s ikonickou kupolí, kde se schází Kongres a Sněmovna reprezentantů (obdoba našeho parlamentu a senátu). Dnes můžete z důvodu bezpečnosti komplex sledovat pouze z dálky, je však k dispozici velké návštěvnické centrum. Kolem se kupí vládní budovy – nejvyšší soud, Knihovna kongresu a jednotlivá ministerstva. Nejsou tu žádné soukromé kancelářské budovy, obchody, a už vůbec ne bytové domy, všude jen obří paláce s typickými klasicistními sloupy.

Za Kapitolem se rozprostírá National Mall, protáhlý park lemovaný množstvím muzeí a galerií. Na konci se vypíná Washingtonův monument, památník prvního prezidenta USA ve tvaru 169 m vysokého obelisku. Zdaleka ještě nejsme u konce, čeká nás areál s četnými památníky, které také obklopují nádrž Tidal. Od památníku 2. světové války vede podlouhlý bazén ukončený přímo před majestátním pomníkem Abrahama Lincolna, který připomíná antický chrám. Uvnitř sedí socha prezidenta v nadživotní velikosti na mramorovém trůnu. V obdobném duchu je postaven i památník prezidenta Jeffersona, ke kterému jsem už vzhledem k velkým vzdálenostem ani nedošel. Další památníky jsou věnovány Martinovi Lutheru Kingovi, Jr., prezidentu Franklinovi Delano Rooseveltovi, který bych vzhledem k jeho nezvyklé podobě doporučil, a památník tu mají i válečné konflikty – Korejská válka a zejména Vietnamská válka, kde je vytesáno všech téměř 60000 padlých amerických vojáků. Atmosféra kolem tohoto památníku je obzvláště dojemná, navštěvuje ho množství veteránů, dnes staříků, mnohdy na invalidním vozíku.


Washington, Kapitol, 21.10.2023 © Jiří Mazal

Vydáte-li se na sever, nedojdete k ničemu menšímu než Bílému domu. Je třeba areál obejít, abyste na něj měli nejlepší výhled Pennsylvania Avenue Northwest. Cestou jsem ještě u muzea Afro-americké kultury narazil na obří propalestinskou demonstraci. Z centra jsem se ještě vydal ke kruhovému náměstí Dupont Circle, Nedaleko se nachází diplomatická čtvrť s velvyslanectvími a objevíte tu i sochu Masaryka.

V neděli se můj čas nejen ve Washingtonu, ale i v celých USA naplnil. Předtím mě však čekala „třešnička na dortu“ v podobě vysokorychlostního vlaku Acela. Provozuje ho Amtrak na severovýchodním koridoru mezi Washingtonem a Bostonem. Jednotky vyrobené ve spolupráci Bombardieru a Alstomu v letech 1996-2000 nezapřou svou podobnost s TGV. V americké verzi se musí vypořádat se třemi různými napájecími systémy po trase – 12 kV/25 Hz (Washington, D.C. – New York City), 12 kV/60 Hz (New York City – New Haven) a 25 kV/60 Hz (New Haven – Boston). Jsou vybaveny technologií naklápění skříní. Dosahují maximální rychlosti 240 km/h, kterou mohou použít pouze na 80 km trati z celkové délky 735 km. Průměrná rychlost činí 110 km/h.

Soupravy jsou složeny ze dvou hnacích čelních vozů (de facto lokomotiv) a šesti vložených. Nabízí dvě třídy, Business Class a First Class, což je trochu matoucí – jako Business Class je tu vedena obyčejná druhá třída. K dispozici je i bufetový oddíl. Sedačky mají uspořádání jak za sebou, tak naproti sobě, se slušnou roztečí. Nezvyklým prvkem jsou uzavíratelné zavazadlové police stejného typu jako v letadlech. Vzhledem k době dodání mají sedačky audiální systém, jako mívala první třída v našich Pendolinech.


Washington D.C., Union Station, jednotka Acela Express (Bombardier), 22.10.2023 © Jiří Mazal

Denně vyjede na 20 párů vlaků Acely a že se jedná o úspěšný produkt, dokládá podíl na železničních/vzdušných přepravách 83 %. Čtvrt století staré jednotky se v dohledné době dočkají náhrady. 28 jednotek od Alstomu, označených jako Avelia Liberty, mělo být dodáno roku 2021, v současnosti se uvádí rok 2024. Jejich maximální rychlost je zvýšena na 260 km/h.

Jízda v hustě osídleném pobřežním pásu nepřináší žádnou úchvatnou krajinu, ale projíždíme oblastí, kde vznikaly první americké železnice, takže lze zahlédnout řadu historických stanic i muzea. Nejstarší americké železniční muzeum spatříte v Baltimoru, kam zároveň vedla nejstarší americká veřejná železnice Baltimore and Ohio Railroad. Zastavujeme v dalších velkých městech – ve Wilmingtonu, který je centrem chemického průmyslu, a historické Philadelphii, která byla do roku 1800 hlavním městem. Následující stanice Metropark je zejména obřím parkovištěm pro odstavování vozidel dojíždějících. Zastavujeme ještě v Newarku, letiště však nechávám za sebou a vystupuji v New Yorku, neboť mám pár hodin čas. Městu jsem se již věnoval v prvním díle, takže zde své putování ukončím.

Co říci na závěr? Když se mě někdo zeptá, jaké to bylo, nedokáži odpovědět, jestli pozitivní nebo negativní. USA jsou především úplně jiné. Je to sice součást západní civilizace, ale všechno je tam natolik rozdílné. Jako bychom USA důvěrně znali ze všech těch filmů a seriálů, a stejně jsme překvapeni, když věci poznáme na vlastní kůži. Prostě je to země, která se musí zažít!

Úvodní snímek: New Orleans, Canal Street, série 2000 z přelomu 20-21. stol, 18.10.2023 © Jiří Mazal

Galéria

Súvisiace odkazy