Giovanni Antonini dokázal v Haydnovi okouzlit i tichem

Jan Venclík, 02.12.2023 13:02

S programem kombinujícím Vivaldiho houslový koncert „Grosso Mogul“ se suitou z baletu Don Juan Christopha Wilibalda Glucka a velmi působivým podáním symfonií č. 85 „Královna“ a č. 103 „S vířením kotlů“ Josepha Haydna hostoval u České filharmonie Giovanni Antonini. Hned polovina programu patřila České studentské filharmonii, která podala pod vedením oceňovaného specialisty na historicky poučenou interpretaci klasicistní a barokní hudby mimořádně vytříbený výkon. Bravurní, technicky suverénní hrou nadchl publikum ve Vivaldiho koncertě sólista večera Josef Špaček, který po přestávce zaujal i místo koncertního mistra.

Giovanni Antonini, 29. listopadu 2023 (zdroj Česká filharmonie, foto Petr Chodura)

Giovanni Antonini se s Českou filharmonií s Českou studentskou filharmonií představil letos již podruhé. Zatímco únorový koncert patřil Mozartově symfonické tvorbě a ozvláštnilo jej Antoniniho vystoupení jako sólisty v Telemannově Koncertu pro zobcovou flétnu C dur TWV 51:C1, tento večer patřil v prvé řadě Haydnovi, kterému se tento charizmatický umělec věnuje mimořádně intenzivně. Haydn složil za 36 let od roku 1759 celkem 107 symfonií, Giovanni Antonini přijal výzvu je všechny za poloviční dobu uvést a natočit s Il Giardino Armonico a Basilejským komorním orchestrem tak, aby se celý cyklus uzavřel v roce 2032, tedy u příležitosti třísetletého výročí Haydnova narození. Antonini umí s Haydnovou hudbou doslova kouzlit – a nejde přitom o nějaké prvoplánové efekty.

To ukázala již první položka programu – Symfonie č. 85 B dur „Královna“ patřící do šestice „Pařížských symfonií“, které vznikly v letech 1785 až 1786. Úvod první věty byl poměrně svižný, věcný, spíše než slavnostně zatěžkaný. Z velmi jemné dynamiky, v níž zaznělo i následující základní téma ve smyčcích, Antonini jednotlivé plochy mistrně gradoval. Zde i v následující větě, obsahující variace na téma francouzské písně La gentille et belle Lisette, bylo obdivuhodné, jak i v pianissimu dociloval orchestr plasticity frází. Uhlazená, ale přitom živoucí jemnost a zpěvnost jako by byla základem Antoniniho interpretace. Dynamické kontrasty byly značné, ale vždy přesně vážené. Poslední věta opět rostla z ukázněného piana (ovšem ve velmi hybném tempu). Antonini zaujal též znamenitým nakládáním s pauzami a předěly, což bylo patrné ještě mnohokrát během celého koncertu. Bylo tak požitkem poslouchat i ticho.

České studentská filharmonie se prezentovala opravdu dobrým profesionálním výkonem. Kazů bylo jen málo nebo nebyly podstatné, velmi povedené byly sólové vstupy flétny (Eliška Bošková) hoboje (Kateřina Trumpešová) nebo fagotu (Štěpán Jinek). Ostatně řada hráčů a hráček, kteří se představili na tomto koncertě, je účastníky orchestrální akademii České filharmonie nebo získává zkušenosti v profesionálním angažmá. Odvedený výkon byl jistě výsledkem mimořádně inspirativního a, nakolik lze soudit, též laskavě motivujícího vedení věhlasného hosta, jakož i spolupráce Antoniniho dvorního houslisty Stefana Barneschiho a členky České filharmonie Magdalény Mašlaňové u prvního pultu, kteří šli mladým hudebníkům příkladem. Důležitou roli ale sehrála zřejmě též kolektivní příprava se sólohornistou České filharmonie a dirigentem Ondřejem Vrabcem ještě před příjezdem Giovanniho Antoniniho i zodpovědný individuální přístup. Zajímavým prvkem, který je obvyklý při koncertech souborů dobových nástrojů zejména s barokním repertoárem, bylo to, že hudebníci, kromě violoncellistů, při hře stáli.

V druhé skladbě, jíž byl Vivaldiho Houslový koncert „Grosso Mogul“ z roku 1716, je role smyčcového orchestru spíše druhotná. Koncert má extravagantně „orientální“ ráz (zejména v prostřední větě) a sólový part je na svou dobu nebývale virtuózní, s kadencemi vypsanými samotným Vivaldim. Josef Špaček si ním poradil s velkým přehledem, nicméně jako by bravury (i když nikdy prvoplánově okázalé) bylo snad až příliš. Provedení místy působilo dojmem jakéhosi barokního cross-overu – špičkový moderní houslista, který se běžně věnuje především romantickému repertoáru nebo hudbě 20. století, paganiniovsky zdolával výzvy partu doprovázen cembalem (Jiří Havrlant) a teorbou (v programu neuvedený Jan Krejča) v bassu continuu. Umění sólisty bylo každopádně obdivuhodné. Publikum si také nadšeně vytleskalo přídavek.

Po přestávce Českou studentskou filharmonii vystřídala Česká filharmonie a Josef Špaček sympaticky usedl na první židli v orchestru, kde pozici koncertního mistra zastával po devět sezón. Baletní drama Don Juan (podle Molièrovy předlohy Dom Juan ou le Festin de Pierre) z roku 1761 je možná podobně přelomové jako autorova opera Orfeus a Eurydika. Gluck spolu s libretistou Ranierim de Calzabigi a choreografem Gasparem Angiolinim vytvořili dílo spojující balet a pantomimu, které expresivitou překračovalo zavedené konvence. S citem pro drama a efekt Antonini suitu z tohoto baletu, která může, ale nemusí být posluchačsky velmi vděčná, s Českou filharmonií též interpretoval.

Josef Špaček, Česká filharmonie, 29. listopadu 2023 (zdroj Česká filharmonie, foto Petr Chodura)

Haydnova Symfonie č. 103 Es dur „S vířením kotlů“, předposlední z „Londýnských symfonií“, je dílo náladou i způsobem zpracování závažnější než Symfonie č. 85. Charakteristický úvod tympánů překvapivě spustil na pokyn už do potlesku, ještě dříve, než dirigent zaujal místo před orchestrem. První věta byla interpretačně výrazně dramaticky exponovaná, jaksi nepokojná, což kontrastovalo s převažující bezstarostností věty druhé. Náležitý prostor vyniknout dostalo houslové sólo nebo vstupy dechů. Relativně rozměrné finále v sonátové rondové formě uvozené tentokrát hornovým signálem vyznělo mocně, se vzrůstajícím napětím.

Hostování Giovanniho Antoniniho u České filharmonie přineslo opět hudební setkání s mimořádnou, charismatickou osobností, propojující oblast historicky poučené interpretace s klasickou hudbou, jak ji pěstují velké, tradiční instituce. Antonini oplývá přirozenou schopností komunikovat své interpretační ideje hudebníkům a předat jim, jak bylo patrné zejména v první půli programu, též jakousi zvláštní ukázněnou energii, která je pak i „slyšet“. Kouzlo hudby a dirigentovy osobnosti navodilo též až neobvyklé soustředění v publiku (různých ruchů, včetně hlasitého kašlání do hudby znějící v pianissimu, typického pro stávající roční období, bylo slyšet docela málo). Vychutnat koncert alespoň zprostředkovaně si mohou i ti, kteří na něj nezavítali. Koncert 30. listopadu byl živě streamován na YouTube a zpracovaný záznam programu by měl být přístupný i v budoucnu.

Hodnocení autora recenze: 90%

Česká filharmonie
29. listopadu 2023, 19:30 hodin
Rudolfinum, Praha

Program:
Joseph Haydn: Symfonie č. 85 B dur, Hob. I/85 „Královna“ (Adagio. Vivace, Allegretto, Menuetto. Allegretto, Presto)
Antonio Vivaldi: Koncert pro housle a basso continuo D dur, op. 7/11, RV 208 „Grosso Mogul“ (Allegro, Grave recitativo, Allegro)
Christoph Wilibald Gluck: Don Juan, suita z baletu (Sinfonia, Andante, Allegro forte risoluto, Moderato, Moderato. Presto, Risoluto e Moderato, Allegro, Allegro, Allegro, Larghetto, Allegro non troppo)
Joseph Haydn: Symfonie č. 103 Es dur, Hob. I/103 „S vířením kotlů“ (Adagio. Allegro con spirito, Andante più tosto. Allegretto, Menuet, Allegro con spirito)