Knihkupectví Božská Lahvice hostilo ve čtvrtek 30. listopadu křest nové knihy #Nezapomeň, která navazuje na předchozí dva díly z kampaně Nezapomeňme. Dorazily i dvě vzácné dámy a hrdinky publikace – Hana Lamková a Dáša Vokatá.
V pražských ulicích vládlo chladné a mrazivé počasí a naši hosté se pomalu scházeli v teplých a útulných prostorech knihkupectví Božská Lahvice, kde se měl odehrát křest už třetího dílu knižní série. „Začali jsme knihou #Nezapomeňme, ta už je dnes beznadějně vyprodaná. Pak jsme vydali pokračování s titulem #Nezapomeňte, které si stále mohou čtenáři pořídit. No a do třetice všeho dobrého tu máme zatím poslední: #Nezapomeň, toto pokračování se věnuje výhradně ženským hrdinkám,“ říká Simona Skrbková, manažerka Post Bellum Production, s.r.o.
Nová publikace vychází z jedinečné sbírky Paměti národa a nabízí do dobového kontextu zasazené životní příběhy známých i méně známých žen narozených napříč všemi dekádami 20. století. „Jde o zajímavý průřez stoletím z jejich pohledu. Mezi nejznámější hrdinky, které se v knize objevují, patří např. herečka Magda Vášáryová, olympijská vítězka Věra Čáslavská nebo zpěvačka Dáša Vokatá,“ popsala v rozhovoru pro Paměť národa Irena Tatíčková z Albatros Media, která novou knihu sestavila a slavnostní večer také uváděla.
Jako první na pódium opatrně vkročila devětaosmdesátiletá Hana Lamková, první dáma černého divadla. Doprovázel ji Mikuláš Kroupa, ředitel Paměti národa, a další vzácný host večera, Dáša Vokatá, která křest zahájila. „Je mi velkou ctí, že jsem v této knize. Do poslední chvíle jsem to netušila,“ pronesla signatářka Charty 77 před úvodní písní „Člověk se narodil svoboden“. Všichni přítomní se rozhodli, že na křtu to určitě nebude jak na funuse, čemuž odpovídal text úvodní skladby. Ačkoliv po promítání vyprávění již zesnulé Anny Hyndrákové o holocaustu zavládlo v sále na několik vteřin, pochopitelně, hrobové ticho.
Slovo si vzal také Mikuláš Kroupa, který hovořil o rozdílech v natáčení s muži a ženami. „Mám asi trochu radši, když mohu natáčet vyprávění dam, protože muži velmi často lemují své osudy silnými slovy jako třeba: ‚Bojoval jsem za vlast‘. Ženy oproti tomu vyprávějí, jak nasazovaly život za něco konkrétního, něco vnitřně podstatného,“ uvedl při křtu ředitel Paměti národa, který si pochvaloval i obsah nové publikace: „Redaktorka vybrala devět příběhů, které patří k mým oblíbeným. Obzvlášť ten první, příběh Terezie Enigny Bílkové. Zpracovával jsem ho asi před deseti lety a velice rád se k němu vracím.“
Obě vzácné dámy a současně protagonistky knihy #Nezapomeň dostaly také otázku, jaký ženský příběh by ony doplnily mezi již vybrané. „Paní Adu Krupičkovou. Téměř celý život byla jen v domácnosti, ale její osud byl i tak fascinující,“ odhalila svůj výběr Hana Lamková, načež začal její bezmála dvacetiminutový monolog. Autorka mnoha komiksových příběhů publikovaných v časopisu Čtyřlístek ukázala skvělé vypravěčské schopnosti. „Tak to je všechno,“ zakončila svou řeč slovy, kterými všem přítomným vykouzlila úsměv na rtech.
Na Hanu Lamkovou navázala Dáša Vokatá. „Přesunula bych se do roku 1977, kdy mi bylo něco přes dvacet. Všechny holky, moje kamarádky, které v té době podepsaly Chartu, byly hrdinky. Petruška Šustrová, Zina Freundová nebo Květa Princová, s níž jsem bydlela na baráku, který nám pak vyhodili do povětří,“ vyjmenovala zpěvačka osudy, na které by se podle ní nikdy nemělo zapomenout. Vůbec nejvíc ji však oslnila jiná dáma: „Dana Němcová. Více bych to ani nerozváděla.“
V databázi Paměti národa najdete i takové pamětníky a pamětnice, kteří za svobodu stále bojují. Jednou z nich je Kubánka Iris Ruiz Hernández, která se také stala součástí knihy #Nezapomeň. V natočeném pozdravu hostům mluvila např. o srdnatém boji za lidská práva či o nespravedlivě vězněných kolezích a kolegyních. Hosté si tak připomněli, že zdaleka ne všichni mají takové štěstí a žijí ve svobodné zemi. O kubánském projektu Paměti národa pak promluvil Mikuláš Kroupa: „Kubánské příběhy jsme začali zpracovávat především na Floridě. Nyní máme své dokumentaristy přímo na ostrově, kde zaznamenávají příběhy skutečně ‚in bello‘, tedy ve válce, a nikoli post bellum.“
A pak už nezbývalo nic než knihu slavnostně pokřtít a vyslat ji do světa. Při čekání na šampaňské si ještě jednou vzala slovo Hana Lamková, aby popsala, v čem vidí největší klad nové publikace: „Vznikl plastický obraz doby z různých úhlů pohledu. Jak o různých svých chvílích vypráví Magda Vášáryová, Monika McDonagh Pajerová nebo já… Člověk daleko víc pozná, co se v té době dělo.“ Zda bude série pokračovat v tuto chvíli není jasné, rozkazovací způsoby slovesa ‚nezapomenout‘ jaksi došly. Stoprocentně se ale ještě objeví mnoho knih, které zviditelní důležité ženské osudy, na něž by se nemělo zapomenout.
Protože, jak by řekl Svatopluk Karásek: Ženský, ty jsou fajn. A to se ví!
Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.
