Seznamka
Pavla Holíková
Autor: archiv autorky
“Bizár pokračuje plynule dál a já si říkám, že to tak nějak k naší církvi patří a je třeba se s tím naučit žít. Jenom nevím, jestli je to zdravé přijetí skutečnosti, obranný mechanismus, nebo jenom rezignace.” Kněz, který mi tu větu napsal, vyjádřil přesně otázku, kterou si kladu sama. Kulturní války na našem českém církevním písečku už nám připadají normální. Když války proti genderovým studiím pokračují dýňovými válkami, nikdo už se ani nediví. Zase jednou se stalo něco, o čem se mluví, co rozčeří už tak neklidnou katolickou hladinu, co se hodí vědět, aby byl člověk “in”. Už jsme si na katolický bizár zvykli.
Není nic divného na tom, že se snažíme posoudit a porozumět tomu, co se děje. Že se o činu s povahou katolického bizáru diskutuje a společenská bublina na sociálních sítích má týden co řešit. Problém je, když tyto kulturní války rozpoutává, resp. zaštiťuje část hierarchie a stávají se neoficiální doktrínou církevního mainstreamu rezonujícího na nejedné kazatelně a málem i článkem magisteria. (Obnovený boj proti ratifikaci Istanbulské úmluvy, neprofesionálové jako poradci vlády nebo akademický zápas o tvář teologické fakulty.)
Obávám se, že do zdravého přijetí naší různosti máme hodně daleko. Obranným mechanismem snad můžeme nazvat diskuse, v nichž se poctivě snažíme najít stanovisko k věcem, které vnímáme jako rozumem neobhajitelné. Jestliže pro mnohé z nás byly spory o genderové studie příliš složité, v dýňových kulturních válkách můžeme snadno otestovat sami sebe, zda jsme v dialogu obstáli. Realita smashing pumpkins je primitivně přehledná a my se v jejím zrcadle vidíme lépe než ve složitých debatách akademiků.
Různost názorů k církvi patří a měli bychom se s ní naučit žít. Jenže někdy to vypadá, že se učíme hlavně udolat názorového protivníka a povznést ve vlastních očích sami sebe. Používáme argumenty, které vydáváme za relevantní, ač relevantní nejsou. Někdy si je hledáme, jen abychom názor oponenta zpochybnili. Někomu stačí jednoduchá dehonestace. Velmi hojně používaným argumentačním faulem je obvinění: “Nejde vám o nic jiného, než si do církve kopnout!” Ublíženecký postoj nedospělého děcka, po kterém se chce, aby se začalo chovat úměrně věku. Dá se použít v četných variantách, včetně na začátku vzpomínaného dušičkového bizáru: “Kopnout si do konzervativního faráře, na to jsou dýně dobrý!” Jenže už nežijeme v devadesátkách a neužíváme si prvních chvil, kdy po době totality konečně smíme o církvi veřejně mluvit. Jsme menšinou v pluralitní společnosti a máme do ní přinášet, co nabízíme dobrého.
Zdá se mi, a vidím to i na sobě, že do kultivovaného dialogu máme stále daleko. Cílem některých diskusí, do nichž se občas vmísím, není snaha dobrat se konsensu nebo se mu aspoň mírně přiblížit. Připomíná to spíš broušení hrotů. Jako velmi nebezpečný vnímám fenomén, že v diskusích na sociálních sítích používali trapně otevřené dehonestace i kněží, od nichž se právem žádá minimální životní zralost. Mezi duchovními stále žije všudypřítomná a dosud neopuštěná snaha “chránit dobré jméno církve”, s níž máme tak neblaze bohaté zkušenosti. Duchovní jsou součástí struktur, jimž na dobrém jménu záleží, a to dobré jméno se jich osobně dotýká.
Rozdělit diskutéry na “konzervativní” a “liberální” nedá žádnou námahu, protože se obvykle ke své hodnotové orientaci hrdě hlásí. Dávají hlasitě najevo, že “my jsme ti pravověrní, co nepodléhají duchu doby”, “nejsme laxní, nebatagelizujeme zlo” (rozkopané dýně jsou k pravověrnosti přímo výtečným materiálem) a “nerozmělňujeme Boží slovo, nevykládáme ho, jak se nám právě hodí”. Nebo naopak: “My jsme ti pokročilejší, duchovnější, objektivnější a nad věcí”. Pro čin člověka, který ve svaté horlivosti rozkopává dětem dýně, hledáme nikoliv vysvětlení, ale rovnou omluvu, přestože jeho vlastní omluva zveřejněná na obecním webu vůbec nezní jako sebereflexe, ale jako obhajoba. Za pokročilejší a duchovnější se občas považuje vůbec takové události nehodnotit, přestože v jiných věcech mnoho samozvaných morálních teologů hodnotí v našich životech i to, o čem mají víc představ než informací.
Zvykli jsme si na hluboký příkop mezi sebou s rozdělením věřících na “konzervativce” a “liberály” a s gustem si ho udržujeme. “Konzervativec” i “liberál” je tu nadávka, tu vlastní hrdé označení. Jestliže liberál je člověk, který miluje svobodu, chce ji uhájit sám pro sebe a současně ji dopřát jiným, měli bychom se považovat za liberály všichni. Stejně tak všichni zastáváme mezi jiným i “konzervativní hodnoty” ve smyslu “každý hospodář vybírá ze své zásoby nové i staré”. I svoboda je svým způsobem konzervativní, odedávna uznávaná hodnota.
S kulturními válkami v katolické církvi se smířit nejde a na jejich přítomnost nelze ani rezignovat. Jestliže spory o “satanistický” svátek Halloween se jeví směšné, představa, že exorcisté vidí personifikované Zlo za každým rohem a ještě tvrdí, že je jich málo, vyvolává otázku, co je nebezpečnější: exorcista s nedostatečnou kvalifikací, nebo věřící, kteří se ochotně spolehnou na zaříkávače, místo co by hledali zdroj zlého ve vlastním nitru? (Domnívám se totiž, aniž bych existenci Zlého chtěla zpochybňovat, že kanál zla skrze člověka je zdaleka nejčastější.) Označit cokoliv za Zlo bez dostatečného racionálního posouzení je svým způsobem pohodlné. Personifikované Zlo se jeví mocnější a děsivější. Nikdo se nemusí stydět za to, že mu podlehl. Přiznat si vlastní blbost, to už chce odvahu.
Když obrátím pozornost k vyššímu katolickému bizáru, odmítavému postoji katolické hierarchie k Istanbulské úmluvě, vidím tu jednoduchou analogii ve velkém. Je mnohem pohodlnější prohlásit, že Istanbulská úmluva je nástrojem, jímž jsou do českého právního systému rafinovaně implementovány prvky genderové ideologie, než přiznat, že v katolické církvi podporujeme mužskou dominanci a machismus, že ještě nedávno jsme zdůvodňovali násilí na ženách neposlušností a dodnes jsme schopni tvrdit, že “ona si to možná zasloužila” a koneckonců “si za to mohla sama”. Pavlovo "... není tu otrok, ani svobodný člověk, není tu ani muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu” (Gal 3,28), které mělo obrovský potenciál přetavit postavení ženy do nové podoby, vyšumělo s nástupem středověku, kdy antickou říši vystřídala feudální společnost a církev se s ní sžila. Otroctví vymizelo, majetnictví ženy zůstalo. Církev se s tímto deficitem dodnes nevyrovnala. A tak dál trváme na podřízenosti ženy a vidíme v ní nedotknutelnou biblickou tradici.
Racionálně neobhajitelný postoj katolických biskupů “násilí na ženách ne, Istanbulská úmluva taky ne” je logickému myšlení tak vzdálený, že je nepochopitelné, proč se k němu biskupové po několika letech znovu vracejí a znovu jej obhajují, přičemž to druhé je jaksi hlasitější a to první není slyšet vůbec. Neodvažuji se ani domyslet, jaký postoj zaujmou představitelé církve, dojde-li nedej Bože na společenskou diskusi o nedůstojnosti tělesného trestání dětí (lidově: o zákazu fyzických trestů). Mezi českými a moravskými biskupy budu ráda za každou výjimku, která za sebe nenechá mluvit celou ČBK.
Katolický bizár tedy pokračuje plynule dál. Potrvá tak dlouho, dokud v církvi bude dost lidí ochotných se ho zúčastnit. Dokud neodejdou na okraj, do vnitřní emigrace nebo k mimokřesťanské spiritualitě ti, kteří už vyčerpali veškerou energii na otázky, k jejichž společnému kladení a hledání nenašli v církvi partnera. Obranný mechanismus má jen omezenou výdrž a úplně rezignovat není možné. Zdravé přijetí skutečnosti je přijetím různosti, do něhož máme postupně vrůstat. Toto vrůstání nám bude při troše poctivosti přinášet radost, uspokojení a po čase snad také smíření. Stále máme na výběr: život v různosti a zdravé přijetí skutečnosti, nebo nesmiřitelné spory o to, zda jsme “s Petrem, s Pavlem, s Apollem nebo s Kristem”.
Autorka vystudovala historii a teologii, pracuje v oblasti památkové péče
