Je Táta v sukni ve skutečnosti psychothriller? Po 30 letech vidíme snímek trochu jinak

Táta v sukni byl ve své době ekvivalentem toho, čím jsou dnes marvelovky – a to není v nejmenším míněno jako nadsázka. Sám doma byl o dva roky dříve obrovským kasovním hitem a od mladého režiséra Chrise Columbuse se čekalo, s čím zase uchvátí publikum. Robin Williams byl hereckou hvězdou, obecně uznávaný jako největší komediální génius své generace.

A film rozhodně nezklamal – mluvíme tu o druhém nejúspěšnějším titulu roku 1993, jejž překonal jen Jurský park, první vlaštovka éry trikových blockbusterů. Celosvětových 450 milionů se možná dnes nejeví jako enormní číslo, když si však připočteme tehdejší standardy, inflaci a nižší náklady než u pozdějších hitů, máme tu skutečného komerčního giganta.

Kritici byli rezervovanější, snímek srovnávali hlavně s cross-dress klasikami Někdo to rád horké a Tootsie, vedle nichž se jeví poněkud podměrečně. Přesto je zcela nepopiratelné, že Mrs. Doubtfire vstoupila do popkulturního povědomí. Columbus nikdy nebyl řemeslně výjimečný režisér, jeho silnou zbraní byla vždy práce s herci, a to dospělými i dětskými. Byl to nakonec právě on, kdo pro svět objevil Macaulay Culkina, Maru Wilson a později Daniela Radcliffa v Harry Potterovi. I v Tátovi v sukni ukazuje, že umí děti zobrazovat jako dokonale roztomilé, a přitom se skutečnou agendou a osobností.

Hlavní hvězdou je však samozřejmě Robin Williams. Celý film je obtočený okolo jeho talentu i stylu a Columbus plně podporoval jeho touhu herecky improvizovat. Existuje bezpočet historek o tom, jak Williams ve svém převleku vyváděl, ale také jak nekonečně opakoval záběry, dokud nebyl naprosto spokojený.

Vedlo to k tomu, že mimo jiné vznikl i věkově nepřístupný sestřih, který byl složený jen z těch nejsprostších vtipů, které Williams improvizoval – filmaři si ho udělali jen pro sebe, protože věděli, že nikdy nedostane zelenou. Problém byl i s obchodními licencemi, když se Williams pouštěl do popkulturních odkazů. Jen zmínka o Tanci s vlky, jež se dostala do konečného střihu, stála právníky nemálo kejklí.

V důsledku je Táta v sukni strhující podívanou, kdy se soustředíme na každou scénu a jsme napojení na Williamsovu energii, kterou nenarušily ani čtyři a půl hodiny strávené každý den v maskérně. Oproti tomu selhává jako celek, který se mírně rozpadá. Film jako by se ve Williamsových taškařicích zapomínal.

Velmi častým postřehem zpětných ohlédnutí za Tátou v sukni je, jak těžko se dá postavit za protagonistu. A nemluvíme tu o samotném strašidelném námětu, kdy nevědomky sdílíte domácnost se svým psychicky nevyrovnaným exmanželem v převleku, který se vás pokouší vmanipulovat zpět do vztahu. Sice je legrační v tomto ohledu postovat na YouTube sestřihy za doprovodu hororové hudby, jde však o tu méně provokující část. Už proto, že ji lze snáz přijmout jako žánrovou nadsázku.

Skutečným problémem jsou Danielova absurdní nezodpovědnost a nedospělost. Jeho touha být věčným dítětem a kamarádem svých dětí. Také zásadovým umělcem, který dá výpověď v práci, protože morálně nesouhlasí s tím, aby v pohádce daboval ptáka s cigaretou v puse. To vše si však může dovolit jen proto, že jeho manželka drží rodinu pohromadě, toleruje jeho manýry a žehlí jeho průšvihy. Zkrátka má o jedno dítě víc, než kolik jich porodila, a oporu v nedohlednu. Jeho manipulace dětmi, které mají fajnového tátu samozřejmě raději než přísnou mámu, se také nesleduje snadno.

Snímek na jednu stranu ukazuje Danielovo chování jako neudržitelné a projevuje empatii vůči Mirandě v podání Sally Field. Drtivá většina naší pozornosti se však obrací ke smutným a nevěřícným očím Robina Williamse: „Jak mi to mohla udělat“? A přestože se vyprávění nakonec tváří, že hrdina došel k prozření, poučil se a dál už bude lepším manželem i rodičem, příběh v důsledku odměnil jeho excentrismus a nezodpovědnost. Nakonec získá skoro vše, co chtěl, tedy své děti, špičkovou práci a otevřená dvířka k návratu.

Nejde nutně o něco, co bychom měli snímku začít vyčítat. Je však zajímavé, jak moc se tento prvek během tří dekád zviditelnil. Popkultura už dnes není jen místem, kde se s životem vyrovnáváme z úhlu pohledu mužského hrdiny. Nejsme automaticky zvyklí stanout na jeho straně a doufat, že se vesmír navrátí ke statu quo. Nežijeme ve světě, kde se musí rozvodu zabránit za každou cenu. Jde o důležitý vývoj společenského uvažování. Táta v sukni představuje určitý mezistupeň – Miranda už je plnohodnotnou postavou, ale vyprávění se neumí odtrhnout od Daniela. Tvůrci chtějí, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Táta v sukni byl mimochodem pro podstatnou část své generace prvním případem, kdy se děti na plátně setkali s gay párem. Ztvárnění „strýčka Franka a tety Jacka“, kteří Danielovi pomůžou s výrobou jeho masky, jistě není z těch nejvíc propracovaných ani komplexních. Kdyby se ve filmu objevili dnes, označili bychom je za nevhodnou karikaturu. Ve své době však šlo o celkem nevídaný a pozitivní detail, který rozšiřoval obzory mladého publika. Nepřekvapivě se z toho stalo velké téma v médiích.

Mouchy své doby však potvrzuje například okamžik, kdy se Daniel během konkurzu na chůvu označí v jednom ze svých záměrně odrazujících telefonátů za transosobu a Miranda reaguje se zjevným znechucením. Nejen proto, ale i kvůli celkové heteronormativitě děje a opakovaným „no homo“ vtipům se snímek i přes ženský převlek ve středu dění nikdy nedočkal výraznějšího queer čtení, přestože námět by k tomu vybízel.

Tvůrci měli zjevně panickou hrůzu z možnosti, že publikum nabyde dojmu, jak si snad Daniel „výměnu pohlaví“ užívá. Zaplnili tedy film připomínkami, jež nás ujišťují o Danielových pragmatických motivacích. Daniel a queer? Na to nemá ani pomyšlení! I když s tím samozřejmě nemá problém – skvěle vychází se svým gay bratrem i jeho partnerem. A ne, nejde tu o to, že by se tvůrci za každou cenu měli queer čtení otevřít, to jistě není jejich povinnost. Nicméně způsob, jakým tomu aktivně brání, působí maličko queerfobně.Opět platí, že nemá smysl mínit to jako výtku mainstreamovému filmu raných devadesátých let. Přesto je to věc, která ilustruje historii reprezentace.

O pokračování Táty v sukni se mluvilo prakticky celou dobu, ale Williams nebyl dlouho spokojený se scénářem. Nakonec už to vypadalo velmi nadějně, ale hercova šokující smrt v roce 2014 vše utnula – a nikoho by (zatím) ani nenapadlo natočit snímek bez něj.

Snímek můžete zhlédnout na Apple TV+ a Google Play. Podívejte se také na žebříček nejlepších komedií podle databáze Kinoboxu.