Ilustrace Alarm/Marie Lukáčová
„Celý dnešní den jsem strávila v slzách, v záchvatech pláče, s pocitem viny ze zabití vlastního miminka a mám pocit, že to nezvládnu. Nejradši bych zabila sama sebe, je mi ze sebe zle, jak jsem mohla něco takového dopustit. Nenávidím se a dokola myslím na tu ‚fazolku‘ z ultrazvuku těsně před zákrokem,“ četla letos v létě na odborné gynekologicko-porodnické konferenci v Karlových Varech údajné svědectví své klientky po interrupci Jaroslava Trajerová z protiženského Hnutí pro život. Během své prezentace takto Trajerová představila takzvaný postabortivní syndrom, nepodloženou diagnózu, podle které většina žen po podstoupení interrupce prožívá psychické utrpení.
Červnová konference, na níž přední zástupkyně Hnutí pro život Trajerová přednášela, a o které jsme na Alarmu psali před prázdninami, byla pořádána Českou gynekologickou a porodnickou společností (dále jen ČGPS) spadající pod Českou lékařskou společnost Jana Evangelisty Purkyně. Jako odborná společnost pořádá ČGPS pravidelně kongresy, které jsou součástí Systému celoživotního vzdělávání lékařů. Zároveň však na své akce opakovaně zve právě ultrakonzervativní Hnutí pro život, jež se zde prezentuje jako záchranná síť pro ženy, které k interrupci údajně nutí jejich partneři nebo ošetřující lékaři. Podporuje prý také těhotné ve finanční tísni, především ty, kterým hrozí, že pokud těhotenství nepřeruší, budou na dítě samy. Jejich ekonomické problémy vyřeší podle slov Trajerové třeba poskytnutí „základní výbavičky“.
Závislosti jako důsledek interrupce?
Existence zmíněného „postabortivního syndromu“, kterým Trajerová na gynekologické konferenci operovala, je odbornou veřejností zpochybňována. Hnutí pro život o něm nicméně v roce 2007 vydalo celou publikaci Proč pláčeš, Miriam. Mezi příznaky postabortivního syndromu kniha uvádí sebepoškozování, závislost na alkoholu a drogách, ale také „impulzivní nakupování“, sledování hororů či „bojový postoj“. Postabortivní syndrom může podle knihy vést i ke „ztrátě ženské identity“, k problémům žen „dotýkat se miminek“. Interrupce pak může ženu dohnat až k sebevraždě.
Přesouvání mimoděložního těhotenství je za mě prostě technicky nemožné. Třeba se jednou vyvine technika, která v tom bude úspěšná, ale nikdo to dosud neprokázal. Hlavně to ukazuje na nepochopení samotného principu mimoděložního těhotenství.
Na „postabortivní syndrom“ jsme se zeptaly také Michala Zikána, přednosty gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice na Bulovce. „Samozřejmě se často setkáváme s tím, že ženy se těžce vyrovnávají s tím, že spontánně potratily, tedy že to těhotenství skončilo nechtěným potratem. Ta tíže vyrovnávání se s tou situací existuje a postihuje velkou část těchto žen. Spadá to do širší skupiny projevů depresivního syndromu a jeho důsledků, tedy třeba nižší produktivity, nižší sebepéče a tak dále. U umělého přerušení těhotenství je ale situace jiná. Občas se setkávám s ženami, které tohle svoje rozhodnutí velmi intenzivně řeší, včetně psychoterapie. Není to ale masová věc. Je to prostě velmi individuální,“ vysvětlil.
Přitom na odborné konferenci Jaroslava Trajerová prezentovala „postabortivní syndrom“ jako nutný jev, který má své příznaky i pravidla a přichází vždy po umělém přerušení těhotenství. Navrhovala dokonce, aby byl zahrnutý do informovaného souhlasu, který člověk podepisuje, když jde na interrupci. „Je dobré zmínit psychické komplikace, že se mohou objevit hned nebo s delším časovým odstupem. Nejčastějšími příznaky jsou silné negativní emoce, poruchy spánku a noční můry, vztahové i sexuální obtíže. Samozřejmě je tam i ta suicidalita, jak se o tom hovořilo.“ Vyprávění doplňovala o emocemi nabité osobní příběhy, které prý zná z první ruky.
Předsedovi kamarádi
Česká gynekologická a porodnická společnost spolupracuje s Hnutím pro život dlouhodobě, pravděpodobně také kvůli náklonnosti předsedy výboru MUDr. Vladimíra Dvořáka k hnutí. Protiženská organizace ho přímo jmenuje v příspěvcích jako podporovatele s tím, že si je Dvořák kromě karlovarského kongresu osobně zve i na další události.
Když jsme se Vladimíra Dvořáka na aktivity Hnutí pro život ptaly, neviděl ve spolupráci s ČGPS žádný problém. „Nevadí mi vůbec, že naše společnost a mnozí profesoři a asistenti s tímto hnutím spolupracují. Nic proti tomu nemám a nevadí mi ani to, že se někde prezentují,“ řekl. Poté, co jsme předsedu výboru ČGPS konfrontovaly s faktem, že jako odborná společnost umožňují vystupovat organizaci, která užívá vědecky nepodloženou diagnózu postabortivního syndromu, aby manipulovala těhotné a odstrašovala je od interrupce, odpověděl, že o tom nic neví. „O tom skutečně nemám žádné informace. To se možná ptejte někoho, kdo o tom ty informace má. Že by tam (na konferenci, pozn. red.) prezentovali něco o postabortivním syndromu, o tom mi není nic známo,“ sdělil nám.
„My jsme společnost demokratická a ne totalitní a to, co vy prezentujete jako nějaké ultrakonzervativní, tak je to možná váš názor, ale patrně to není názor pořadatelů konferencí,“ pokračoval Dvořák. „Pokud přihlásí aktivitu Nesoudíme, pomáháme, což je pomoc matkám v těžké situaci, když nevědí, co s graviditou, tak tam nevidíme důvod, proč bychom tuto iniciativu jakkoli brzdili, protože jak oni, tak my máme snahu o to, aby každé těhotenství bylo chtěné,“ doplnil, než náš hovor ukončil s tím, že podle něj jsme „nějaký deník úplně bez impaktu“ a myslí si, že máme „docela extremistické názory“.
Mocenské hry
Demokratické fungování České gynekologické a porodnické společnosti, kterým se během našeho rozhovoru doktor Dvořák oháněl, je přitom minimálně sporné. Nikoliv náhodou totiž osoba Vladimíra Dvořáka roky figuruje jak v čele odborné gynekologické společnosti, tak ve vedení Sdružení soukromých gynekologů, zájmové organizace, která podle našich zdrojů určuje také směřování ČGPS. „V české gynekologii nedochází k potřebným systémovým změnám, což je dáno rozvržením sil v ČGPS. Ta je totiž do značné míry ovládaná Sdružením soukromých gynekologů, kteří jsou velmi dobře organizovaní. Při volbách do výboru České gynekologické a porodnické společnosti mají svoji kandidátku a ty volby prostě vyhrávají,“ sdělil nám jeden z předních českých gynekologů, jehož jsme se na fungování odborné společnosti tázaly.
Výbor ČGPS podle našich zdrojů za mnoho let, kdy v jeho vedení působí Vladimír Dvořák, přihrál soukromým gynekologům množství peněz. Kromě toho jedná také značně netransparentně. Členové této odborné společnosti totiž ani nemají k dispozici zápisy z jednání výboru a nemohou se tak dozvědět, co se na nich probírá.
Problematické pak není jen rozvržení sil uvnitř odborné společnosti, ale také to, jak někteří lékaři a obecně zdravotníci přistupují k následnému vzdělávání a práci s informacemi. Podle slov viceprezidentky Unie porodních asistentek Veroniky Hažlinské je velký rozdíl mezi zdravotníky, kteří pracují ve fakultních nemocnicích a přicházejí do styku s nejnovějšími postupy, a těmi, kteří si návazné vzdělání zajištují pouze tak, že nárazově vyrazí na konferenci odborné společnosti a mezitím jsou izolovaní ve svých ordinacích.
„Největší problém je pak i samotné kritické myšlení, protože od lidí nebo organizací, které vnímáme jako odborníky nebo autority, máme tendence brát informace nekriticky. Když pak někdo v takové roli odprezentuje HPŽ jen jako poradnu pro ženy v nouzi, oni si tyto informace nijak neověří, odnesou si letáčky do ordinace, a tak se to snadno šíří. A to není rozhodně jen problém lékařů, ale třeba i porodních asistentek. Proto vnímáme jako velmi problematické, že organizace jako Hnutí pro život dostává prostor na odborných akcích,“ komentovala Hažlinská. Mnoho gynekologů se podle ní i podle dalších odborníků, s nimiž jsme mluvili, nechalo nachytat kampaní HPŽ Nesoudíme, pomáháme, přičemž protiženské a manipulativní aktivity nebo propojení organizace se zahraničními ultrakonzervativními skupinami, jim unikají.
V některých ordinacích proto můžeme najít například bannery Hnutí pro život nebo sledovat reklamní spoty na televizních obrazovkách. Jiné soukromé ambulance, ale i některé nemocnice (mezi nimi třeba Strakonice či Karlovy Vary) zase projekt Nesoudíme, pomáháme HPŽ uvádí mezi doporučenými odkazy na svých internetových stránkách. Podle našich respondentů a respondentek nicméně i přes tuto formu propagace nemá Hnutí pro život reálnou šanci ovlivňovat chod české gynekologické praxe nebo ochotu lékařů provádět interrupce. Větší nebezpečí vidí v tom, že organizace má konexe na české politiky, a to skrze poradce i velmi čilé lobbisty, kteří na schůzky se zákonodárci přicházejí s předpřipravenými návrhy zákonů.
„Já úplně nestuduju, co jak šíří“
Kromě účasti na konferencích ČGPS se Hnutí pro život snaží dostávat i na jiné odborné akce. Některé přitom také sponzoruje, jak nám potvrdil organizátor jedné z konferencí Aleš Roztočil.
Před pár týdny například HPŽ figurovalo jako jeden z partnerů Podzimního setkání gynekologů v Beskydech, které uspořádal primář ostravské nemocnice Marek Ožana. Také podle něj HPŽ především pomáhá těhotným ženám překonat svízelnou životní etapu. O tom, že hnutí dlouhodobě šíří vědecky nepodložené a potenciálně nebezpečné informace, mezi nimi třeba to, že při mimoděložním těhotenství není nutné podstupovat interrupci a je možné embryo přesunout do dělohy, ale nevěděl.
„Něco takového je samozřejmě nesmysl. Já ale úplně nestuduju, co HPŽ šíří. My jako porodníci chceme hlavně rodit, nechceme ukončovat životy. Budeme rádi, když bude co nejvíc porodů a co nejvíc šťastných rodin s dětmi. Jsou ale situace, kdy ta žena nenachází jiné řešení. A nalezla by jej třeba s nějakou pomocnou rukou,“ sdělil nám. Primáře Ožany, který podle vlastních slov nepodporuje omezování interrupcí, jsme se pak také zeptaly, zda zaregistroval, že po vypuknutí války na Ukrajině navrhovalo HPŽ posílat znásilněným Ukrajinkám jako humanitární pomoc místo nouzové antikoncepce pepřáky a houkadla. „No něco jsem zaregistroval, ale oni mi hned volali, že to není pravda, a že to takhle neřekli, tak já se k tomu nedokážu vyjádřit,“ odpověděl.
Vyškovské pokusy s embryi
Prostor Hnutí pro život poskytl i největší medicínský informační portál proLékaře.cz, který převzal jejich tiskovou zprávu nebo zveřejnil text o translokaci (přesunutí) embrya při mimoděložním těhotenství. Odborný portál dává v článku slovo čelní představitelce českého antigenderového hnutí Xénii Preiningerové a zmiňuje také Hnutí pro život jako někoho, kdo se o popularizaci výkonu translokace embrya zasazuje.
Tento výkon má zabránit interrupci v případě, kdy se vajíčko po oplodnění uchytí mimo dělohu. Nejčastěji se tak stane ve vejcovodu, který může následně prasknout a způsobit nebezpečné vnitřní krvácení. Je proto nutné embryo zahnízděné na nevhodném místě co nejrychleji odstranit, což nutně znamená také ukončení jeho vývoje. Hnutí pro život však i nejmenší plod označuje termínem dítě (popřípadě děťátko), a tak se mu dnešní způsob řešení mimoděložního těhotenství nepozdává. Co nejvíce se tak snaží prosazovat alternativní metody, tedy buď vyčkávání, jestli se problém vyřeší sám, nebo právě již zmíněnou experimentální translokaci (posunutí) embrya.
Tato operace, při níž se embryo z nežádoucího místa uhnízdění posune do dělohy, se měla v historii celého lidstva podle Hnutí pro život povést dvakrát. Jednou v roce 1915 a podruhé roku 1980. Celá rétorika ohledně toho, proč se tato metoda dnes nevyužívá, připomíná konspirační teorie. „Společnost nepřikládá výzkumu mimoděložního těhotenství dostatečný význam. Žijeme bohužel v době, kdy se v lůně matek běžně zabíjejí úplně zdravé nenarozené děti. Potrat dítěte, které potenciálně ohrožuje svoji matku na životě, se bere jako něco naprosto samozřejmého. Proto se nelze divit, že zprávy o operacích Dr. Wallace a Dr. Shettlese byly odbornou veřejností přijaty dosti rezervovaně,“ zmiňuje na svých stránkách Hnutí pro život.
Profesor Zikán z pražské Bulovky má na tuto experimentální metodu však jiný názor. „Přesouvání mimoděložního těhotenství je za mě prostě technicky nemožné. Třeba se jednou vyvine technika, která v tom bude úspěšná, ale nikdo to dosud neprokázal. Hlavně to ukazuje na nepochopení samotného principu mimoděložního těhotenství. Přijde mi to úsměvné, nemá to žádnou oporu v evidence-based medicíně,“ konstatoval.
Pokusy o translokaci embrya se v česku údajně zabývá primář gynekologicko-porodnického oddělení nemocnice ve Vyškově Josef Eim. „Prozatím provedl tři pokusy – u prvních dvou se embryo povedlo přenést, ale ta se dále nevyvíjela. Loni v říjnu embryo během operace již nežilo,“ tvrdila gynekoložka spojená s HPŽ Xénie Preiningerová Blesku s tím, že se poslední zmiňované operace prý i osobně účastnila. Citaci v tom samém textu pro Blesk poskytl i předseda Hnutí pro život Radim Ucháč. „Náhodou jsme objevili Nemocnici Vyškov, kde se pokusili zachránit embryo paní ze severních Čech, která byla v 6. týdnu a na pražských klinikách ji odmítli,“ tvrdí, načež dodává, že embryo už v době operace nežilo. Antichoice gynekoložce Preiningerové jsme chtěly v souvislosti s translokací embrya položit několik otázek, byly jsme však odmítnuty s tím, že jsme prý „placeny Sorošem“.
Když se pak podíváme podrobněji na recenze vyškovské nemocnice, kde prý pokusy přesunout embryo probíhají, najdeme znepokojivá hodnocení. Několikrát se v nich totiž opakuje, že se v porodnici snaží za každou cenu provést porod přirozeně, což může mít vliv na zdraví matky i dítěte. „Doktor Eim je jistě uznávaný odborník – operatér, ale jako porodník vystavuje svojí honbou za co nejvyšší statistiku přirozených porodů řadu rodiček zbytečnému stresu a riziku. Umělé vyvolání porodu odmítá, císařský řez nepřipadá v úvahu, zato však s ledovým klidem prvorodičce, která v důsledku jeho nečinnosti několik dnů přenáší, sdělí, že dítě je veliké a porod možná nepřežije… Neskutečný přístup,“ píše jedna žena. „Během doby, kterou jsem strávila na šestinedělí, zde došlo dokonce k úmrtí miminka jen kvůli tomu, že byl dlouho odkládán císařský řez. Na utišující léky můžete zapomenout. Nechají vás klidně v bolestech rodit dva tři dny, hlavně aby to bylo přirozeně. To podle mě není dobrý přístup,“ doplňuje další.
Na otázky ohledně translokací embryí, ale i negativních zkušeností žen, jsme se u nemocnice i samotného primáře Eima opakovaně tázaly po telefonu i e-mailu, avšak neúspěšně.
„Žádanku vám rozhodně nevypíšu“
Ať je nedodržování vědecky ověřených metod důsledkem nedostatečného průběžného vzdělávání gynekologů, nebo jejich ideologického zázemí, vždy přímo dopadá na těla pacientek. Ostatně i v zahraničí jsou to právě ony, kdo nese následky pokusů lékařů ve jménu ultrakonzervativních doktrín.
Hnutí pro život se nezajímá o to, co je pro ženu opravdu nejlepší. Jeho cílem primárně je, aby neproběhla interrupce. K tomu používá manipulativní metody a argumentuje postabortivním syndromem. Řeči o sebevražedných tendencích nebo o „problémech dotýkat se miminek“ šly přitom dekády ruku v ruce s konexemi na českou ultrapravicovou scénu. To si však díky líbivému marketingu spousta lidí dnes už nepamatuje. Je proto jednoduché zmást lékaře a lékařky například přednáškou na konferenci, kterou organizuje odborná společnost ČGPS. Přímá spolupráce s předsedou výboru Vladimírem Dvořákem, stejně jako sympatizující gynekologové nebo web proLékaře.cz. pak přispívají k navození dojmu odbornosti protiženské organizace a podporují její legitimitu.
Mocenské hry ve vedení odborné společnosti, nedostatečný důraz na doplňování vzdělávání a sledování nejnovějších trendů ze strany mnohých lékařů ze soukromých ambulancí či jejich snaha si především dobře vydělat se pak nutně promítají také do běžné péče. Ostatně pravděpodobně nejedna čtenářka tohoto textu během svého života putuje kvůli nerespektujícímu chování od jednoho gynekologa k druhému.
Komentování toho, jakým způsobem pacientka žije, zda chce nebo nechce mít děti či vyvolávání dojmu, že na některé požadavky ani nemá právo, potom nejvíce dopadá na ty, kdo ve společnosti čelí strukturálním znevýhodněním spojeným například s postižením, sexuální orientací či genderovou identitou. O tom ale více v dalším textu.
Magdalena Dušková je členkou redakce Alarmu, Eliška Koldová spolupracovnicí redakce.
Text vznikl ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.
