JUDr. Vladimír Klouda, prostřední z pěti synů exprezidenta Advokátní komory JUDr. Antonína Kloudy, jehož jméno a jména jeho synů byly nedávno zařazeny do projektu Advokáti proti totalitě, se narodil v srpnu 1904. Na rozdíl od bratrů se nejprve zapsal na filozofii, kde nejspíš hledal především životní ukotvení. Teprve roku 1927 byl v duchu rodinné tradice přijat na práva a později nastoupil do kanceláře svého otce Antonína jako advokát. Právní poradenství vnímal jako příležitost pomáhat lidem a na jeho pro bono služby poskytované potřebným se vzpomínalo ještě roky po jeho smrti. Během nacistické okupace se zapojil do odbojové činnosti, za niž byl v únoru 1943 spolu s dalšími členy rodiny uvězněn. Oporu ve vězení mu poskytovala zejména prohlubující se víra. V říjnu 1944 byl ve věku 40 let Vladimír – jako jediný z celé rodiny Kloudových – nacisty popraven. Přes kruté mučení nikoho neprozradil a zachránil tak život nejen otci a bratrům, ale i celé rodině a odbojovým spolupracovníkům.

 

Prostřední ze synů JUDr. Antonína Kloudy Vladimír se narodil 12. srpna 1904 a mládí prožil na Malé Straně. Chodil do reálného gymnázia v Křemencově ulici, které dokončil v roce 1923. V létě pak pracoval se svými bratry v Lysolajích na polích a v sadu, jezdil i na skautské tábory nebo trávil čas pobytem u vody.

Studentem – filozofie, nebo práv?

Vladimír byl všestranný. Naučil se dobře hrát na violoncello a později hrával s přáteli v kvartetu. Rád kreslil, byl i dobrý atlet. Zprvu se vymkl z rodinné právnické tradice, když se v roce 1923 na univerzitě zapsal na filozofii. V roce 1924 absolvoval spolu s bratrem Jiřím jeden semestr na univerzitě v Montpellier ve Francii. O dalších prázdninách pak absolvoval letní kurs tělesné výchovy na francouzské vojenské akademii Saint-Cyr. Prošel také školou pro skautské vedoucí v Anglii (Gilwell Park).

Profesor Weigner z filozofické fakulty doporučil Vladimírovi, aby si zvolil dráhu vysokoškolského pedagoga a jako přípravu absolvoval rok studia na americké univerzitě. Jeho otci v té době zase radili političtí přátelé, aby se seznámil s americkým veřejným životem. V roce 1925 tedy začali uvažovat o společné cestě Vladimíra a obou rodičů za oceán. V následujícím roce však po operaci nádoru zemřela Vladimírova matka Marie a z cesty sešlo.

Pro Vladimíra nebylo studium filozofie jen přípravou na povolání, ale především hledáním životního ukotvení. Nakladatel František Laichter na konferenci Akademické YMCA v roce 1946 popsal své debaty s Vladimírem za jeho studijních let: „Vladimír v nitru zápasí o sám základ života. Doslova se pere s Masarykem, Dostojevským, později do těch niterných debat přibírá Hromádku, Rádla a zvláště Šaldu. Ježíš ho přitahuje, ale křesťanství a křesťané ho zároveň odpuzují. Chce být poctivý sám k sobě, kontroluje sebe a druhé, skok víry mu připadá násilným, jemu se vzpírá a na čas akceptuje „zdůvodněné přesvědčení“ Masarykovo. Ve skutečnosti hledal sám sebe, chtěl být sám před sebou v pořádku, nechtěl sebe a druhé obelhávat. Vladimír z advokátské rodiny nechce se stát advokátem.“

V prvních měsících roku 1927 byl Vladimír na delším pobytu na horách k doléčení nemocných průdušek. Jeho otec tam za ním na několik dní přijel a ve svých pamětech o tom napsal, že Vladimír ho překvapil rozhodnutím opustit filozofii a studovat práva. Už se nedozvíme, zda důvodem k této životní změně bylo zklamání z filozofie, nebo (jak se proslýchalo) otcovo přesvědčování; dost možná obojí.

Vladimír byl tedy od roku 1927 zapsán na právech. Dlouhodobě ale trpěl vleklými zdravotními potížemi a lékař mu doporučil změnit prostředí a způsob života. V roce 1928 odjel tedy do Německa k Drážďanům na delší ozdravný pobyt, přitom navštěvoval německou rodinu v blízkém Budyšíně, kde se setkal s evangelickým prostředím, což v něm zanechalo hluboký a trvalý dojem.

Vladimír advokátem

Poté strávil nějakou dobu na Sicílii, odkud se vrátil v lednu 1929. Pak už bez dalších přerušení právnickou fakultu rychle dostudoval. Povinnou soudní praxi vykonal v Písku, nějaký čas byl koncipientem u bratra Ivana v Benešově. V roce 1934 přesídlil natrvalo do Prahy, dokončil koncipientskou praxi u otce a nastoupil do jeho kanceláře jako advokát. Byl také soudním tlumočníkem anglického jazyka.

Nebyl ale typickým advokátem. Nakladatel a editor František Laichter o něm napsal: „Jako mladý advokát nečistých věcí se neujímal, nepolitikařil, byl přímočarý jako dřív, dovedl klidně naslouchat a se stejným klidem dovedl svému klientovi povědět do očí: Připravte se, že budu hájit Vaše partnery proti Vám, protože oni jsou slabší. A za právní radu a výkony od řady lidí si vůbec nedal platit. Byl obdivuhodně obětavý, pomocník potřebných a zastánce dobré věci. Byl obdařen i zvláštním kouzlem vytříbené společenské kultury.“

Vladimír měl čtyři bratry, Ivana, Antonína, Vratislava a Jiřího, s nímž si byl nejbližší věkem i vzájemným porozuměním. I v dospělosti bydleli nejprve blízko sebe v Dejvicích, později ve stejném domě na Malé Straně. Vladimír se ve společnosti Jiřího seznámil s Milenou Brychtovou, blízkou přítelkyní Jiřího budoucí ženy Manky. Vladimír a Milena měli svatbu v roce 1931. V následujících letech se jim narodily tři děti: Jana, Pavel a Vladimír ml. (s ním a jeho synem Janem Kloudou vedl Advokátní deník úvodní rozhovor tohoto seriálu o rodině Kloudových, který čtěte ZDE)

Počátek odbojové činnosti

Vladimír se věnoval advokátní praxi a rodině a po nástupu nacistické okupace začal vyvíjet odbojovou činnost. Sílu a odvahu, které musel v sobě najít s vědomím, že ohrožuje své blízké a tři malé děti, si těžko dokážeme v dnešní době představit. „To, co ho vedlo, nebyl jen mužský bojovnický pud nenávisti k Němcům, vlastenecký plamen, to byl nejhlubší mravní základ – odporování zlu. A tomu odporoval ze všech sil!“, tak na něho vzpomínal po válce v nekrologu pro Svobodné slovo jeho spolupracovník doktor Josef Kalibera.

Již od roku 1939 Vladimír spolupracoval s JUDr. Jaroslavem Valentou (viz snímek), sekretářem YMCA, napojeným přímo na odbojové ústředí ÚVOD a v roce 1941 navázal spolupráci také s rodinným přítelem JUDr. Josefem Krautmanem, který byl židovského původu, ale vyhnul se protektorátní evidenci Židů a žil v ilegalitě.

Šlo o dodávání zpráv z měst a krajů o válečné výrobě, od doktora Strnada z prezidentské hradní kanceláře, o přesunech vojenských transportů, smýšlení obyvatelstva, činnosti protiněmeckých organizací či o činnosti vlajkařů a jiných nepřátel hnutí odporu. Tyto zprávy byly prostřednictvím „spojky“ Jaroslava Valenty přepravovány do Francie a Anglie do ústředí zahraničního odboje.

V roce 1940 Vladimír zorganizoval s bratry, otcem a kolegy tajný rozprodej zlata. Výtěžek z něho putoval na domácí odboj. Zajišťoval také potraviny, peníze a rozsáhlé právní poradenství pro osoby zapojené do odboje i další potřebné (viz blíže také ZDE).

Pomoc atentátníkům na Heydricha

Vrcholné období Vladimírovy odbojové činnosti pak nastalo na jaře 1942, kdy bylo třeba zabrat o to víc poté, co Reinhard Heydrich zlikvidoval podstatnou část odbojového hnutí po svém nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora v září 1941 a zároveň se nad Protektorátem začaly snášet bílé květy parašutistických padáků s výsadkáři z Velké Británie, jejichž úkoly zahrnovaly celou škálu činností a vyžadovaly doslova neutuchající pomoc a podporu z řad domácího odboje. „Je celá řada postav v našem podzemí za této války, které jsou skutečnými vzory krajní obětavosti,“ popsal jeho postoj výše zmíněný Josef Kalibera. „Ale v této souvislosti nemám na mysli oběť života, byť byla nejvyšší. A také nemám na mysli onu obětavost neznající překážek… mám na mysli onu drobnou obětavost, měl bych říci denní, ale to bych musel říci denní i noční. To budilo doslova obdiv, ba úžas u každého, kdo s ním (Vladimírem – pozn. red.) v podzemním hnutí přicházel do styku. Kohokoli jiného by takové vypětí za neustálého nebezpečí zdolalo. Nikoli jeho, neboť v sobě spojoval ve vzácné shodě všechny fyzické, nervové i duševní podmínky. Nikdy jsem ho neviděl unaveného.“

Vladimír byl napojen na členy výsadku Anthropoid Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka, jimž dle poválečných svědectví podaných spolupracovníky z odbojového hnutí zajišťoval tajné úkryty, potravinové lístky nebo falešné doklady. JUDr. Josef Krautman citoval ve své poválečné výpovědi Vladimíra Kloudu jeho slovy po atentátu: „Máme pro naše lidi v kryptě málo jídla.“ (viz snímek krypty kostela v pražské Resslově ulici)

Vladimírův bratr Jiří ve svém svědectví psal přímo, že „bratr pomáhal ukrývati a živiti parašutisty připravující atentát“. Spolupracovník JUDr. Leichter uváděl, že si mu Vladimír Klouda stěžoval na „neukázněnost parašutistů ze skupiny, která připravovala atentát na Heydricha“, což je doloženo i z řady  historických pramenů.

Vladimír Klouda si byl vědom nebezpečí a sám striktně dodržoval zásady odboje, jak o tom ostatně vypověděl i Josef Krautman: „Vladimír mne přijal jako starého přítele: řeknu Ti jen to, co potřebuješ vědět – to je hlavní zásada odboje, kterou musíš i Ty zachovávat. Lidi zbytečně mluví a svými řečmi pak zatěžují toho, kdo později je zatčen, a to vede ke spoustě dalších prozrazení a zatýkání. A pak platí zásada: odpovídat jen na to, nač se ptají a co už zřejmě vědí…“

Napojení na skupinu Silver A a vysílání do Londýna

Další skupinou, která na jaře 1942 operovala na území Protektorátu a na niž byl Vladimír přímo napojen, byla skupina pod vedením velitele Alfréda Bartoše Silver A, zajišťující zpravodajské úkoly, včetně radiového spojení (vysílačkou Libuší) s Londýnem. S touto skupinou byl Vladimír ve spojení přes výše uvedené spolupracovníky JUDr. Jaroslava Valentu a JUDr. Josefa Krautmana. Ti přepravovali vysílačku z Pardubic, resp. lomu u obce Ležáky (viz snímek), kde skupina operovala, do Prahy k opravě, případně posílali náhradní díly a elektronky pro její provoz, a opravené zpět. Stejnou cestou doručovali zprávy pro vysílání do Londýna a zpět pokyny ze zahraničí pro pražský domácí odboj.

O tom vypověděl výše uvedený JUDr. Josef Krautmann po válce: „V lednu 1942 se sejdeme s Valentou v šest hodin u Salvátora. Máme se napojit na parašutisty, kteří jsou v Pardubicích. Seskočili někdy v zimě a máme s nimi spolupracovat. Potřebují něco od nás a my tady vysíláme jen s obtížemi, tak půjde o to pomoci jim, aby oni mohli zase převzít část vysílání od nás. Teď je nutno navázat s nimi spojení a dodávat jim pak depeše. Věc je choulostivá. Když naši odcházeli za hranice, vzali s sebou polovinu dopisu a druhou nám tu nechali jako poznávací znamení pro parašutisty. Teď máme domluveno s Londýnem, že pozítří o půl desáté bude muž vyšší postavy, brunet s vysokým čelem, v šedých šatech v Pardubicích před zemědělskou nemocenskou pojišťovnou; v ruce bude mít papír, a to je ta druhá půlka dopisu. Je to domluveno s Londýnem a nevíme, jestli gestapo nezná naši šifru. V tom případě byste tam narazil na ně. Přinesu Vám jed; chtěl jste revolver, ale ten máme jen pro telegrafistu.“

Jeho slova potvrzuje i výpověď Vladimírova bratra Vratislava Kloudy. „Počátkem roku 1942 dohodli jsme s bratrem Vladimírem, který byl od počátku okupace činný v odbojové skupině JUDr. Jaroslava Valenty, že připravím vysílání zpráv pro zahraniční odboj v našem rodinném domě v Lysolajích čp. 17 (viz snímek),“ uvádí ve své výpovědi Vratislav Klouda. „……… pro vysílání jsem připravil podkrovní pokoj a obstaral antény. V té době jsme se dozvěděli, že Němci provádějí intenzivní zaměřování tajných vysílaček pomocí aut. Protože náš dům stojí u silnice ………, změnili jsme s bratrem původní plán a zapojili jsme do akce bratrance Jiřího Kloudu, který obýval s rodinou přízemní domek čp. 54 ………, kam byl možný nenápadný přístup málo užívanými cestami a odkud bylo možno v případě hrozícího nebezpečí uniknout ……… Domek je umístěn na protější straně lysolajského údolí přímo proti domu čp. 17, což umožňovalo vzájemné spojení světelnými signály. K této změně nás vedlo i to, že bratranec Jiří Klouda, za první republiky voják, byl fyzicky zdatný, odvážný a v ilegální práci zkušený. Měl též několik střelných zbraní. Byl nám zárukou, že akce zůstane utajena, což později vývoj událostí do značné míry potvrdil. Ač byl surovými metodami na gestapu vyslýchán, nepodařilo se vynutit jeho doznání, že se u něho vysílalo. Doznal pouze, že na žádost bratra Vladimíra nechal u sebe přespat jeho známého.“ A pokračoval: „Někdy koncem března 1942 přinesla manželka bratra Vladimíra Milena do našeho bytu v Lysolajích kufříkovou vysílací stanici, kterou jsem pak předal spolu s anténami bratranci Jiřímu Kloudovi. Ten pak si „vyzvedl“ podle disposic bratra Vladimíra v Praze radiotelegrafistu, který se hlásil krycím jménem Olda (pravděpodobně Oldřich Dvořák z výsadku Steel – pozn. red.), a ten ho pak následoval v určité vzdálenosti až do bytu v Lysolajích. Tohoto radiotelegrafistu bratranec představil rodičům jako známého, který nemá kde přespat. S radiotelegrafistou jsem se u bratrance rovněž setkal, aniž bych dal najevo, že jsem zapojen do akce. Po dobu večerního a nočního vysílání v dubnu a květnu 1942 hlídal jsem jedinou místní silnici………“

Je tedy zřejmé, že vysílání, za které hrozil trest smrti, probíhalo do Londýna také přímo z domu rodiny Kloudových v Lysolajích.

Důležitými osobami byly v té době i ženy, které byly pro svou nenápadnost vybaveny úkoly jako předávání tajných zpráv, materiálu, potravin, ampulí jedu nebo třeba dokladů.  Vladimírova žena Milena Kloudová (na snímku) svému muži oddaně a aktivně pomáhala navzdory nebezpečí, které hrozilo jí i jejich malým dětem.

Zatčení a výslechy 

Odbojová činnost Vladimíra Kloudy a jeho blízkých bohužel nezůstala utajena. Ihned po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942 se totiž rozjela masivní vlna zatýkání. Prvním zatčeným spolupracovníkem parašutistů byl již dříve zmíněný Vladimírův přítel JUDr.  Jaroslav Valenta. Zatčen byl náhodou v pankráckém bytě Marie Šimsové 28. května v brzkých ranních hodinách. Při výslechu se zřejmě ve snaze spáchat sebevraždu rozběhl hlavou proti zdi a následně se skokem z patra Petschkova paláce (pražského ústředí gestapa) těžce zranil. Když vyšetřovatelé zjistili, jak důležitou osobnost českého odboje mají v rukou, využili všech nástrojů k získání informací násilím včetně zastřelení obou rodičů JUDr. Valenty před jeho očima. Ten byl nakonec převezen do koncentračního tábora Mauthausen a 24. října 1942 zavražděn střelou do týla.

Od jeho zatčení pak žil Vladimír i všichni Kloudovi v neustálém napětí, neboť počítali s možností odhalení ostatních členů ilegální skupiny a vyzrazením vysílání. „Jsem vděčný za každý den, hodinu a minutu na svobodě,“ říkal tehdy svým blízkým Vladimír a doktoru Krautmanovi sdělil: „Čekám každou chvíli, že přijdou pro mne,  … teď, co se Tebe týká, máš dvě možnosti; schováme Tě v kryptě, druhá možnost je odjet z Prahy; tady nebude teď pro Tebe žádná práce. Máme pro naše lidi v kryptě málo jídla; považuji druhou možnost lepší pro Tebe.“ Doktor Krautman skutečně odjel, což mu zachránilo život.

Jaroslav Valenta po popravě svých rodičů a po nezdařeném dvojím pokusu o sebevraždu učinil doznání, během něhož měl vypovědět, že se u Kloudů v Lysolajích vysílalo. A tak byli Vladimír společně s bratrem Jiřím 8. února 1943 zatčeni.

„Ale jedním jsem si jist, Vláďa nepromluví. Tak jsem celou svou bytostí na něm lpěl i celou svou bytostí mu věřil. To bylo jisté jako půda pod mýma nohama, na to bylo se možné spolehnout absolutně. Říci, že nezklamal, je málo, a mám při tom pocit, jako bych ho urážel. Byl to celý muž, čestný až do poslední vědomé myšlenky. Proto mlčel. Bylo to samozřejmé,“ uvedl výše uvedený spolupracovník doktor Kalibera. Potvrdil tím, že i přes kruté mučení Vladimír Klouda nikoho neudal, nezradil, všechno vzal na sebe, obětoval se a zachránil životy řady lidí.

Vladimírova víra a dopisy z vězení

Dopisy z vězení a do vězení, povolené například jednou za měsíc až šest týdnů, musely být psány německy a nesměly přesahovat jednu stránku. Posílaly se občas také balíčky s jídlem, pokud byly povoleny. Někdy přišly z vězení tak zvané motáky, dopisy tajně propašované různými cestami.

V předválečných a válečných letech Vladimír postupně dospěl k prohlubující se víře, která mu pak poskytovala oporu ve vězení. Také Vladimírově rodině v souznění s ním víra pomáhala překonat těžkou dobu.

Jak z Pankráce, Terezína, tak i z Drážďan mu bylo umožněno poslat několik dopisů své ženě a rodině. „Děti moje, přemýšlejte o strachu a statečnosti. Kdo opravdu poslouchá Boha, nebojí se, kdo miluje, nepotřebuje lhát a neužívá násilí…“ stojí kupříkladu v řádcích rodině z Terezína. V té době už mu byl samozřejmě zapovězen výkon advokacie (viz snímek).

Před Německým lidovým soudem v Drážďanech se však hájil v německém jazyce sám a přes dlouho účinnou obhajobu byl nakonec na nátlak pražského Gestapa v červenci 1944 odsouzen za vlastizradu k trestu smrti (viz snímek).

Ve středu 25. října 1944 tak pod gilotinou na drážďanském popravišti vyhasl život otce tří dětí a statečného muže.

Zásluhy in memoriam a místo jeho odpočinku

Za svou statečnost a hrdinství v odboji se po válce stal nositelem Československého válečného kříže 1939. Ten byl zřízen Na památku boje za osvobození republiky Československé z nepřátelského obsazení jako viditelné vyznamenání československým občanům ve vlasti, jednotkám a příslušníkům československé armády v zahraničí, jakož i jednotkám a příslušníkům spojeneckých armád, kteří se zúčastnili boje, vzplanuvšího v roce 1939, a prokázali v něm vynikající a úspěšný čin výkonný nebo velitelský, při němž byli osobně vystaveni nebezpečí života nebo život obětovali.

Teprve dlouho po válce se jeho žena Milena a bratr Jiří mohli vypravit do Drážďan zjistit, zda bude možno najít Vladimírův hrob. Dříve to nebylo možné mj. vzhledem k hmotné situaci rodiny a poválečné situaci v Československu. S pomocí správy drážďanského hřbitova se díky německé důslednosti a pořádku podařilo místo odpočinku nalézt, byť s nečekaným výsledkem. Ukázalo se, že Vladimírovy ostatky byly na konci války přemístěny do společného pohřebiště padlých sovětských vojáků.

Po obsazení Německa totiž ruská okupační správa nařídila ve větších městech zřídit společné hroby a umístit do nich nejen vojáky padlé v bojích, nýbrž také sovětské občany, kteří zahynuli v Německu během války. Pověřený důstojník Sovětské armády dostal rozkaz, aby společně pohřbených těl bylo co nejvíce, a splnil jej s vojenskou důsledností. Podle seznamů pohřbených totiž vybral a nechal přemístit každého, kdo měl rusky znějící jméno, aniž by prověřil původ či národnost zemřelých. Vzhledem k rusky znějícímu křestnímu jménu „Vladimír“ se tak ve společném hrobě ocitly také ostatky popraveného Vladimíra Kloudy. Vzhledem k poválečnému vývoji a nástupu totalitního komunistického režimu pod taktovkou Sovětského svazu je to až téměř neuvěřitelný dějinný paradox.

Na nevelkém společném hrobě nebyl seznam jmen, jen jednoduchá deska s údajem o celkovém počtu pohřbených. Jmenná evidence přemístěných byla jen ve spisech hřbitovní správy.

 

JUDr. Hana Rýdlová

(autorka děkuje za cenné připomínky Janu a Vladimíru Kloudovým)

Foto: redakce AD, VHÚ, archiv rodiny Kloudovy, matriky ČAK