S Kattou o budoucnosti varhanní hudby a o Bachově varhanním koncertu, který neexistuje, ale přesto zazní

Vedle toho stále ráda interpretuje skladby mistra všech mistrů Johanna Sebastiana Bacha a ráda je kombinuje s díly moderních a současných autorů. Přestože od J. S. Bacha žádný varhanní koncert nemáme, Katta jej má na repertoáru a nebojí se ho zahrát. Hudba sestavená z částí dvou Bachových kantát, ve kterých jsou virtuózní varhanní pasáže, si o koncertní provedení přímo říká. Ve středu a čtvrtek 6. a 7. prosince 2023 ji uvede na Adventním koncertu pro UNICEF se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK.

Hrajete raději na své elektronické varhany, nebo na varhany v kostelech či koncertních síních?
Své elektronické varhany jsem si nechala postavit na míru a mám v nich nahrané zvuky renesančních, barokních i romantických nástrojů, které jsem si sama vybrala. Tuto úžasnou paletu varhanních zvuků pro mě sestavil team Sonus Paradisi Jiřího Žůrka, který jezdí a nahrává vzácné varhany po celém světě. Díky tomu, že mám svůj mobilní nástroj, mám svobodu hrát na místech, kde varhany nejsou, a tak tento nástroj propagovat. Jako například v Indonésii. Tam jsem hrála v divadle, které dělá produkce soudobé hudby a tance. Nebo u nás, v rámci mého turné Hlas varhan na magických místech, v punkevní jeskyni Macocha… Nicméně akustický nástroj se nedá nikdy zcela nahradit. Klasické píšťalové varhany miluju a jsou pro mě jednoznačně na prvním místě. Když mám možnost si vybrat a hrát na nástroj, který splňuje určité parametry, které potřebuji pro svůj koncert, tak vždy raději volím klasický nástroj. A když na místní varhany nemůžu zahrát celý svůj repertoár, snažím se skladby nakombinovat tak, že část koncertu hraju na svůj elektronický nástroj a co jde, zahraju na ten místní, aby aspoň zazněl.

Kde a jak cvičíte?
Na své elektronické varhany mohu hrát doma. Mohu si je ztlumit, případně i dát do sluchátek, ale to dělám nerada, protože často k tomu i zpívám a potřebuji se slyšet. Mám štěstí na sousedy. V létě, když jsem hrála s otevřenými okny, se to paní odvedle líbilo natolik, že si chtěla koupit moje CD. Tak jsem jí ho, s díky za její toleranci, ráda darovala. Ale samozřejmě potřebuji i pravidelný kontakt s klasickým akustickým nástrojem, mým domovským působištěm je evangelický kostel U Salvátora v Praze. Právě tyto varhany mě inspirovaly k vytvoření mých autorských skladeb.

Jak byste popsala vaši autorskou hudbu?
Myslím, že moje hudba není jednoznačně zařaditelná do určitého žánru a je pro mě těžké ji popisovat slovy. Ale dokážu pojmenovat, co je pro mě inspirací. V první řadě je to klasická a duchovní hudba, na které jsem vyrostla a kterou nikdy nechci úplně přestat hrát. Také mě udržuje v určité kondici, co se týče techniky hry. Když jsem studovala varhany na JAMU, v holandském Utrechtu a pak ještě cembalo na Schole Cantorum v Basileji, prošla jsem si všemi hudebními slohy. Měla jsem taková období, že jsem často propadla nějakému hudebnímu stylu a nechtěla hrát nic jiného. Ať už to byla renesance, romantismus nebo soudobá tvorba. Z toho čerpám ve svých skladbách, kde propojuji staré prvky s novými. To, že také poslouchám mnoho různých hudebních stylů, určitě ovlivňuje moji tvorbu.

Pocházím ze severní Moravy, kde jsem se v dětství setkala s lidovou hudbou, kterou hodně poslouchal můj dědeček. Později jsem pak začala poslouchat všechny možné žánry od jazzu přes world music až po techno. Vyrostla jsem také v divadelním prostředí. Moje máma i teta (Pavla Tomicová) jsou herečky, a tak mám blízko k propojení hudby s jinými druhy umění – nedávno jsme například měly společný projekt s výtvarnicí Magdalenou Jetelovou v Drážďanech, kde její zrcadlová instalace reagovala na moji hudbu a vytvářela vibrace a chvění na základě intenzity mé hry.

Varhany jsou velmi rozmanitým nástrojem a mohou mít mnoho podob. Například vaše varhany jsou čtyřmanuálové, zatímco varhany v Obecním domě, na které budete hrát se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, mají manuály tři. Můžete popsat, v čem jsou výhody a nevýhody většího množství manuálů?
Počet manuálů určuje počet píšťal a rejstříků, tedy různých možností zvukových barev varhan. Jednotlivé rejstříky imitují zvuky různých nástrojů – flétnu, hoboj, fagot, housle, dokonce jeden se jmenuje Vox Humana (lidský hlas). Na dvoumanuálovém nástroji máte například pouze jeden nebo dva flétnové rejstříky. Na větších nástrojích může být fléten klidně deset a vy je musíte všechny proposlouchat a rozhodnout se, kterou použijete do které skladby. Takové střední varhany mají kolem 3000 píšťal a 3 manuály. Jeden manuál je hlavní, tedy nejsilnější, další manuál je zpravidla tišší a na třetím jsou často různé zajímavé zvukové barvy pro sólo. Existují čtyř nebo pětimanuálové nástroje, například v Olomouci v chrámu sv. Mořice, kde je přes 10 000 píšťal. K tomuto kostelu mám silný vztah, protože jsem tam jako dítě poprvé slyšela varhanní koncert a varhany mě svým zvukem naprosto uhranuly. Ten zážitek mi úplně změnil život. Tam jsem začala snít o tom, že budu hrát na tento nástroj. A to se mi splnilo, včetně toho, že jsem pak v dospělosti na tomto stejném místě sama vystupovala. Největší varhany světa jsou v Americe a mají dokonce šest manuálů! Ale všechno má svá pro a proti. Na jednu stranu jsem šťastná, když mám víc barev a víc zvukových možností, ale na druhou stranu čím víc zvuků, tím složitější je příprava koncertu.

Popište, jak to probíhá, když takzvaně registrujete.
Varhany jsou pro mě jako člověk, potřebuji se s nimi seznámit. Musíte jeden zvuk po druhém proposlouchat a vyzkoušet si, jak různé pasáže skladeb v různých rejstřících znějí. Zejména u svých skladeb vycházím z určité představy zvuku, kterou mám v hlavě, z mého estetického ideálu. Pak se snažím najít na daném nástroji zvuk, který tomu odpovídá. Jednu skladbu, která trvá řekněme čtyři minuty, obvykle registruji asi hodinu. Nedávno jsem například hrála na čtyřmanuálové varhany se 146 rejstříky v norském Trondheimu v jedné z největších skandinávských katedrál Nidaros. Místní varhaník mi pomáhal a říkal, že bych potřebovala týden na to, abych ten nástroj dokonale poznala. Já jsem měla jeden den, respektive jednu noc, protože v nidaroské katedrále, jak u slavných míst bývá zvykem, byl takový provoz, že jsem mohla zkoušet pouze v noci. A navíc jsem tam musela jet měsíc před mým koncertem, protože v době konání festivalu, na kterém jsem vystupovala, nebylo možné zkoušet ani večer. Pořadatelé mi objednali hotel, ale já jsem v něm vůbec nespala, v sedm večer jsem zasedla k varhanám a v sedm ráno jsem jela z katedrály přímo na letiště. A pak jsem jen doufala, že až se vrátím, všechny mé zvukové kombinace zůstanou uložené v elektronické paměti nástroje, a že já si budu pamatovat, co na kterém manuálu hraju. To je totiž u každého nástroje jinak. Někdy si říkám, proč nehraju na flétnu…

Jste známá mimo jiné tím, že hrajete bosa. V čem přesně vám při hraní boty vadí? Jak vlastně vypadají speciální boty pro varhaníky?
Varhaníci mají většinou speciální obuv, často si ji nechávají šít na míru. Vyznačuje se velmi tenkou podrážkou, obvykle jen kůží, která dovoluje, abychom v nohách měli maximální cit. Nohama se totiž nehrají jen doprovodné basové linky, ale také i náročné melodie nebo virtuózní sóla. I já jsem dříve hrála ve varhanických botách. Ale často jsem si je zapomínala brát s sebou, například, když jsem se náhle rozhodla jít cvičit. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem si je zapomněla vzít na koncert! Tak vzniklo, že jsem zjistila, že v bosých nohou mám mnohem větší cit. Od té doby přirovnávám hraní v botách ke hraní rukama na manuál v rukavicích. Dnes už je to součást mého image, ale k tomu došlo až sekundárně poté, co fakt, že mi vyhovuje hrát bosa, zaujal publikum.

Jak vznikla vaše spolupráce se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK?
Poprvé jsem s FOKem hrála v roce 2011 Poulencův Varhanní koncert ve Smetanově síni pod taktovkou Zdeňka Mácala. Už tenkrát jsem si zamilovala prostor v Obecním domě a zejména tamní varhany. Mám určitou představu estetiky zvuku, kterou by nástroj pro takový koncert měl splňovat a tyto varhany nejen že ji splňují, ale mají opravdu nádherný charakter a jsou pro mě nesmírně inspirující. Později mě oslovil dramaturg Martin Rudovský, abych hrála na své varhany v Anežském klášteře. Na programu byl Bach, Pärt, Messiaen a zařadila jsem tam i tři vlastní skladby. Bylo to v období, kdy jsem ještě neměla odvahu postavit recitál jen na vlastní tvorbě a byla jsem moc vděčná, že jsem mohla vlastní tvorbu vůbec zařadit. Ten koncert měl úspěch a Martin Rudovský mi pak dal prostor hrát recitál i ve Smetanově síni. Ten už obsahoval z větší části moje autorské skladby. Tam se stalo něco neuvěřitelného, moje splynutí s nástrojem a propojení s repertoárem bylo tak silné, že zpětná vazba od publika byla naprosto fantastická, v sále byla tak úžasná atmosféra, že na tento koncert nikdy v životě nezapomenu. Velmi si vážím toho, že mi Martin Rudovský jako dramaturg z prostředí klasické hudby dal tu důvěru udělat téměř autorský recitál.

Jako jeden z mála autorů staré hudby bývá Johann Sebastian Bach uváděn i ve spojení s moderními či současnými autory právě tak, jako tomu bylo na zmíněném recitálu ve Smetanově síni, kdy jste kombinovala Bacha a Philipa Glasse s vašimi vlastními skladbami z projektu Vox organi, ve kterých i zpíváte. Co vás vedlo k tomu spojení?
Bachovo dílo je natolik geniální a nadčasové, že neuvěřitelně funguje v různých spojeních a velice dobře i s moderními a soudobými autory v rámci jednoho programu. Ráda například začnu a skončím koncert Bachem a doprostřed tohoto rámce vložím vlastní skladby. Tohle není možné jen tak udělat s jiným barokním nebo romantickým autorem. Pro mě je také inspirativní, že Bach na koncertech hrál sám sebe. Tu sílu vlastní autentické výpovědi jsem poznala v momentě, když jsem na koncertech začala hrát své skladby. I když se při interpretaci skladeb jiných autorů s jejich hudbou intenzivně protnu, necítím nikdy takovou svobodu a štěstí jako při hraní svých skladeb. Další inspirací pro mě je, že Bach ve svých dílech pracuje s duchovní tematikou. I ve skladbách, ke kterým není vyloženě zpíván duchovní text, můžeme cítit spiritualitu. Já z duchovní hudby často vycházím. Na můj poslední koncert v pražském kostele U Salvátora přijel slavný varhanář Albert Blancafort, který stavěl varhany pro Sagrada Família, a pozval mě na recitály do Španělska se slovy, že v mých skladbách vnímá silný duchovní rozměr, ale zároveň promlouvám k posluchačům současným hudebním jazykem. Myslím si, že právě ve spojení duchovna, historie a současného jazyka je budoucnost varhanní hudby.

Na programu prosincového koncertu s Pražskými symfoniky je Bachův Koncert pro varhany a orchestr BWV 35 a 156, ale od Bacha žádný varhanní koncert není znám a označení BWV 35 a 156 jsou kantáty. Jaký je tedy původ díla, které představíte, a jak jste se ho dopátrala?
Bach byl fantastický varhaník a je opravdu s podivem, že se od něj žádný varhanní koncert nedochoval. V některých jeho kantátách se ale objevují varhany, které mají mimořádně virtuózní sólistický part a jsou srovnatelné s Bachovou koncertní hudbou. To inspirovalo mého profesora Reitze Smitse, u kterého jsem studovala na vysoké umělecké škole v Holandsku, k sestavení jednotlivých vět z těchto kantát do formy varhanního koncertu. Je velmi pravděpodobné, že tyto varhanní party ke svým kantátám hrával Bach osobně. Také se dochovala zpráva o varhanním recitálu v Drážďanech, která uvádí, že Bach byl sólistou při realizaci varhanních koncertů s doprovodem orchestru. Odtud je tedy jen krok k sestavení koncertu pro varhany a orchestr z jednotlivých částí těchto kantát. Díky těmto rekonstrukcím se publikum může seznámit se skvělými díly tohoto žánru, která nejsou v této formě často k slyšení.

Je možné, že Bach své skladby používal k více účelům, přepisoval je a tak trochu „recykloval“? V jeho době to byla obvyklá praxe.
Ano, přesně. Například zrovna některé části svých kantát využíval Bach pro své cembalové koncerty. Jako Arioso z Kantáty BWV 156 pro sólový hoboj, které je zároveň druhou větou v cembalovém koncertu BWV 1056. Je to vlastně z dnešního pohledu takový „remake“.

Jak často si vlastně zahrajete s orchestrem? Pokud se nepletu, v současné době spíše koncertujete se svou vlastní tvorbou.
V současné době se věnuji převážně sólovým projektům, jako je už zmíněný Vox Organi. Ale je to i z jiného důvodu. Pro varhany s orchestrem neexistuje až tolik repertoáru jako třeba pro klavír či housle s orchestrem. Všechna známá díla z klasického repertoáru jsem už s orchestry hrála. Nicméně klasiku chci stále hrát a nabídky hraní s orchestrem nadále ráda přijímám.

To přímo vybízí k další tvorbě… Přemýšlela jste o tom, že byste napsala něco pro varhany a symfonický orchestr?
Už jsem složila skladbu pro varhany a orchestr Veni Sancte Spiritus, je dokonce na mém albu. Mám dvě verze této skladby, jedna je pro sólové varhany, pak pro varhany a orchestr ve stejném obsazení, jako má zmíněný Bachův varhanní koncert, což je záměr, abych mohla tyto dvě skladby hrát v rámci jednoho koncertu. Nově jsem zkomponovala také varhanní mši, kterou mám ve verzi pro varhany a sólový zpěv, ale také ve větším obsazení pro varhany, sbor a orchestr. Už se těším, až ji někdy v té plné verzi provedu!

Děkujeme za rozhovor.