Rozhovor o práci pro Netflix i o úskalích dabingu s herečkou Štěpánkou Fingerhutovou. „Když dojedu do studia, jde se okamžitě do práce. Studia jsou drahá záležitost plná drahé techniky, takže na prokrastinaci není čas,“ říká.
Štěpánka Fingerhutová je známá česká herečka, která se objevila například v seriálech Devadesátky nebo Lynč, zahrála si ve filmech Masaryk či Děti Nagana a má za sebou i řadu divadelních rolí. Poslední roky se pak věnuje z velké části také dabingu, diváci ji mohli slyšet v řadě velkých seriálů či filmů a právě na tohle téma jsme s ní teď měli možnost zavést řeč.
V rozhovoru jsme probírali všechno od jejích začátků přes některá úskalí této specifické disciplíny až po její oblíbené role, seriály nebo videohry. Prozradila nám taky, čemu by se v budoucnu ještě chtěla věnovat nebo jaký má názor na umělou inteligenci v dabingu.
Dočetl jsem se o tobě, že ses jako malá chtěla stát modelkou poté, co jsi viděla svoji sestřenici v katalogu na oblečení. Je to pravda?
No ono to v podstatě nebylo tak, že bych chtěla dělat modelku, ono to bylo spíš tak, že mě jako dítě hrozně fascinovala televize. Celkově jsem měla hrozně ráda showbyznys, milovala jsem různé pořady jako DO-RE-MI a tak, takže když jsem pak viděla moji sestřenku v tom katalogu, čistě ze zvědavosti jsem se zeptala táty, co v tom časopise dělá, a on mi vysvětlil, jak tenhle svět natáčení a reklam funguje. Takhle jsem vlastně začala chodit na konkurzy a různě fotit, můj primární zájem bylo ale vždycky herectví.
Kolik ti zhruba bylo v té době a kdy přišel ten zlom, že ses pak začala věnovat právě tomu herectví?
Když jsem točila první věc, tak mi mohlo být třeba sedm nebo osm. Vtipné bylo, že jsem často narážela na děti, které to na těch castinzích moc nebavilo, protože je tam donutili jít rodiče, kdežto mě to bavilo naopak extrémně, i proto se mi ze začátku dost dařilo, protože jsem do toho byla nadšená. No a herectví vzniklo tak, že mi to vůbec nešlo na gymplu. Zároveň jsem chodila na kroužek, kde byla velice dobrá vedoucí, která mi řekla, že bych to měla zkusit. A protože mi bylo jasné, že ve studiu takhle asi dál pokračovat nezvládnu, tak se to prostě nějak sešlo. Byl to jeden z mých plánů, který mi tehdy vyšel.
Jen z poslední doby jsme tě mohli slyšet ve filmech Flash, Dungeons & Dragons: Čest zlodějů nebo Gran Turismo, ale taky v seriálech od Netflixu Modrooký samuraj nebo One Piece. To jsou docela zvučné projekty. Jaký je to pocit?
Krásný! Já se k dabingu chtěla dostat od dětství a později i při studiu na konzervatoři. Bylo to pro mě ale jako pro dítě mimo obor naprosto nemožné. Dostala jsem se k němu až před pár lety, cca v roce 2019, a to jen souhrou náhod a trpělivých lidí. Začátek byl těžký, protože v dabingu jsou často lidi, co to dělají od dětství. Disciplína je to hodně technická a rychlá, naštěstí jsem měla zpočátku chápavé režiséry, zmínila bych pány Sádka, Balcárka, paní Veselou a taky Alici Hurychovou. Díky nim a jejich ochotě dát mi šanci, i když mi to zkraje dost trvalo a byla jsem fakt otřesná, to teď dělám. Za ty čtyři roky je to přes 250 filmových a seriálových titulů plus reklamní voiceovery. Rozhlas a dabing teď vlastně dělám ze všech hereckých aktivit nejvíc a jsou mojí hlavní obživou. Živit se tím čtyři roky ale není zase tak dlouho, takže si vážím toho, že se mi tvůrci nebojí dávat krásné role.
Tobě je 27, v branži ale působíš už přes deset let, dabingu se věnuješ čtyři roky, a jak sama říkáš, máš na kontě stovky titulů. Napadá tě jedna věc, kterou bys vzkázala svému 17letému já, kdyby to šlo?
Kdybych mohla něco vzkázat svému 17letému já a mělo se to týkat jenom práce, bylo by to asi uklidnění, že přijdou krásné nabídky a castingy, které vyhraju. Že se dostanu do dobrého divadla i k dabingu. Zároveň bych si řekla, že je v pořádku na některé věci říct ne. Zpětně tolik nelituji, že bych něco vzala, ale abych se nebála toho tlaku a víc věřila svému úsudku a tomu, že něco má prostě svůj čas.
A máš třeba nějaké role modely či modelky, baví tě něčí kariéra natolik, že by ses chtěla ubírat podobným směrem?
Mám několik kolegyň a kolegů, kteří mě v různých ohledech zdravě inspirují, nemůžu ale vyzdvihnout jednoho člověka, protože aby někdo mohl být můj role model, musela bych ho znát zevrubně i mimo naši profesi. Herecky se mi ale moc líbí z mé přímé konkurence Elizaveta Maximová, Leona Skleničková nebo z divadla Eva Hacurová. Tyhle holky považuji za velmi talentované, fandím jim a hecují mě k tomu, abych na sobě profesně makala.
Nyní už teda k samotnému dabingu. Kolik ti tak v průměru přijde měsíčně nabídek a podle čeho se vlastně rozhoduješ, co vzít a co ne?
Raději jsem se koukla do diáře a v říjnu jsem byla ve studiích dvacetkrát, ať už šlo o klasický dabing, nebo o reklamní voiceover. Já moc nabídek neodmítám. Za poslední měsíc to byly dvě, a to ryze z časových důvodů, buď proto, že se snažím nebrat práci v dabingu o víkendech, nebo z nemožnosti narvat to do kalendáře. Přece jen jsem ještě na plný úvazek v Praze v Divadle v Dlouhé a musím plnit závazky i tam. Neuživila bych se zatím, kdybych dělala jen divadlo nebo jen dabing, tak kombinuji obojí. Občas do toho skočí nějaké natáčení, ale to je nárazově. Maximálně ještě odmítnu, když mě obvolává někdo, u koho vím, že úmyslně bere hercům peníze. To mi vadí a snažím se toho nebýt součástí, protože to potom obecně sráží honoráře všem.
V roce 2022 tě diváci mohli slyšet v seriálech Pán prstenů: Prsteny moci a Arcane. Oba patří dvěma zahraničním streamovacím službám. Kdy vlastně tyto společnosti začaly shánět české dabéry a je v tom nějaký rozdíl oproti dabování filmů pro kina?
Ačkoliv bych strašně ráda a obsáhleji odpověděla, ve většině studií jsme coby dabéři svázáni opravdu striktní mlčenlivostí. Takže jen velmi obecně: velké projekty se obsazují z castingu – přijdete do studia, nahrajete konkurz, a když to vyjde, můžete dabovat. U naprostých áček (ty nejdražší produkce, pozn. red.) a kultovních projektů jsou opatření proti úniku informací tak extrémní, že ve studiích odevzdáváme telefony a z projektu pak nevidíme víc než své části. Streamovací služby nám nicméně momentálně dávají hodně práce. Přece jen je tam větší proud projektů než do kin, navíc je to práce návazná.
Platí se líp za filmy, nebo seriály?
Nejlépe jsou placené reklamní voiceovery, poté v přepočtu na strávený čas filmy pro kina, ale seriály jsou zase delší, takže větší počet studiových hodin a tím vyšší honorář za projekt. Na druhou stranu je taky logicky víc práce.
Ještě tedy zpátky k Pánovi prstenů a Arcane. Obojí se brzy dočká druhé série, uzavíráš jako dabérka smlouvu na více let, nebo je to nárazově s předpokladem, že si obě strany vyhoví?
Předpokládám, že pokud v druhé sérii projektu, který jsem dabovala, bude moje postava, tak ji budu dělat znovu. Alespoň v to doufám. Mimochodem Arcane považuji za druhou nejlepší věc, co jsem kdy dabovala. Nesmírně se mi ten seriál líbil.
Jak dlouho dopředu podobné projekty dabuješ?
To je strašně různé. Někdy ty věci vychází ve všech zemích najednou a spěchá se, jindy i po premiéře originálu.
Teď trochu techničtěji. Mnozí čtenáři určitě nebudou až tak do detailů seznámeni s procesem dabingu, mohla bys nějak jednoduše popsat, jak to probíhá a jak se připravuješ?
Hezké na práci v dabingu oproti filmu a divadlu, kde se doma učím text a pracuji na postavě, je to, že si práci ve většině případů nenosím domů. Párkrát jsem si domů něco půjčila před nahráváním, třeba když jsem začínala a měla hlavní roli, která mluvila dánsky, nebo nějaký film, co jsem chtěla udělat fakt dobře, ale není to běžná praxe a většina studií nám to neposílá.
Moje práce začíná tím, že mi zavolá produkční a domluvíme se na čase nahrávání. Když dojedu do studia, jde se okamžitě do práce. Studia jsou drahá záležitost plná drahé techniky, takže na prokrastinaci není čas. Dabujeme v takovém tempu, že se člověk mezi replikami napije a to je tak všechno. Nedávno se byla na jedno nahrávání podívat maminka a byla z té rychlosti fakt překvapená. Usednu tedy do studia, pozdravím zvukaře s režisérem, kteří jsou ve vedlejší kabině, a nasadím si sluchátka. Je potřeba je mít tak, že mám jedno ucho „volné“, abych slyšela svůj hlas. Režisér mi většinou krátce poví něco o projektu, ukáže mi moji postavu v první scéně a já si pak listuji jejími replikami v papírech nebo rychleji na tabletu.
A velké filmy nebo seriály?
U áčkových projektů se na scénu jednou kouknu a pak až dabuji, u většiny projektů ale mluvíme tzv. „na první dobrou“, tedy jakmile ve sluchátkách uslyšíme originálního herce, prostě začneme mluvit. K orientaci slouží časomíra, v textu máte napsané kódy, kdy daný herec říká jednotlivé repliky. Je to fakt fofr, člověk musí být maximálně soustředěný, ale tahle koncentrace mě hrozně baví. Na práci se moc nepřipravuji, maximálně se trochu rozmluvím, jediný stres nastává, když nestíháte smluvený plán nebo když máte v jeden den více studií a špatně si naplánujete přejezd. Často jsou přes celou Prahu a některé dny máte třeba i tři nebo čtyři.
Je velký rozdíl, když děláš scénu, ve které je tvá postava samotná, a když jsi v dialogu s ostatními?
V nahrávacím procesu žádný. Dabing dělám pár let, takže jsem už nezažila zmiňované doby, kdy byli herci spolu ve studiu. To musel být zážitek. Něco takového se dnes děje jen při tzv. sborech, kdy čtyři až pět herců dotváří davové scény o skandování, smích, křik nebo jen šum vzdálené konverzace. To je občas docela zábavné. Jinak se ale scény, ve kterých jsem sama nebo s ostatními, tolik nemění.
Ty už jsi to lehce naťukla, nicméně můžeš říct, na kolikátý pokus v průměru zvládneš nahrát svoji repliku a je i v tomhle rozdíl mezi filmovou produkcí a konkrétně třeba Netflixem?
Dělila bych to zase asi na áčkové projekty, ať už jsou na streamovacích službách, nebo jde o film pro kina – tam se jednou jede na kouknutí a pak třeba i dvakrát nebo třikrát, aby to bylo co nejlepší. U těch menších věcí v průměru mluvím na první dobrou, maximálně napodruhé s nějakou úpravou, že jsem byla krátká, nebo naopak dlouhá oproti originálu. Výjimkou jsou takové ty dny, kdy se člověk zasekává furt, to je pak naprosté peklo pro všechny zúčastněné. Sama mám pak pocit, že mi v puse otekl jazyk, a jakmile se začnu stresovat, je to horší a horší. Naštěstí se to nestává často, ale každému se to někdy děje.
Máš při dabování nějaký input na to, co konkrétně tvá postava v češtině říká nebo jak to říká? Nebo je to víc o držení se toho, co je ve scénáři, případně jen ladění toho, jak to zní?
Snažím se držet se svojí herecké intuice a nemít „dabérskou machu“, i když je to pohodlné, znamená to hlavně, že o textu přestanete přemýšlet jako o češtině a strhnete se melodií originálu. Každý jazyk zní trochu jinak, a když přirozeně napodobujete, co slyšíte, stane se vám například, že v české větě necháte anglickou intonaci. Tohle si hlídáme s režisérem a pak hledáme ve větě správný důraz. Když se dabuje ve velkém tempu, občas to uteče a já to jako posluchač ještě s nemocí z povolání fakt nemám ráda. Je fajn, když dabér i v té rychlosti stihne mrknout v textu na repliky před ním, ať ví, v jakém kontextu zhruba mluví, víceméně se ale spoléhám na svůj instinkt a pak taky na režiséra, který projekt na rozdíl ode mě viděl celý.
Když to tedy srovnáš s hraním, je dabing jednodušší?
Pro mě je to příjemnější práce v tom, že jsem v teple studia, nikdo se na mě pořádně nedívá a chodím většinou s čistou hlavou domů. Začátky v dabingu ovšem nejsou vůbec snadné a spousta lidí se to zkrátka nezvládne naučit. Není to jen o hezké barvě hlasu, ale i o pohotovosti nebo rychlém čtení. Když se to zajede, což ale trvá klidně dva roky extrémních nervů z každé repliky, může to být i relaxační činnost, protože při dabingu nestíháte myslet na nic jiného, nekoukáte například na mobil. V tomhle je dabing skvělý. Málokdy jdu do práce do studia nějak nerada, většinou se stále ještě těším. Poslední bonus je, že pak nemám problém vybrat si, na co se podívat, protože mám poměrně velký přehled o tom, co zrovna za nový seriál vychází. Několikrát jsem ale byla zklamaná, když jsem ve studiu zahlédla spoiler.
Dáš nám nějaký příklad, který tě obzvlášť bolel?
Opět mě váže mlčenlivost, můžu vlastně říct jen jeden podobný zážitek. Týkalo se to seriálu Alice in Borderland. On nejdřív vyšel originál bez dabingu, já si pustila jen první část, pak jsem se dostala k dabování hlavní postavy a tím jsem si vyspoilerovala zbytek. Takže už jsem se k tomu nevrátila.
Máš příklady hereckých rolí z českých filmů nebo seriálů, které pro tebe byly skutečně náročné, ať už fyzicky, nebo psychicky? Je možné při dabování zažít něco podobného?
Role v divadle umí být velmi psychicky i fyzicky náročné. Podobně náročnou roli jsem pak měla v seriálu Lynč na České televizi, kde jsem hrála zneužívanou holku. V dabingu si ale taky můžete uškodit. Můžete si například poškodit hlasivky. Když člověk mluví několik hodin v kuse, hlasivky se jako sval prostě namůžou a vás pak bolí v krku. Při větší zátěži se jim tak musí dát prostor k regeneraci.
Mně se také stává, že když to přepálím v plánování a dám si na den či dva moc mluvení, v noci pak nemůžu spát, protože skřípu zuby a mluvím ze spaní. Ráno se pak vzbudím s naprosto tuhou čelistí, jako bych dabovala i ve spánku. Je to náročné i mentálně, když jste šest hodin maximálně koncentrovaní, doma už sotva složíte větu.
Nejnáročnější a nejnebezpečnější jsou z vlastní zkušenosti udýchané scény. Nedávno jsem dabovala jednu potápěčku a po asi třetí scéně, kdy hystericky dýchala již několik minut, se mi začala neskutečně motat hlava a museli jsme si dát pauzu, abych neomdlela.
Pojďme to zase trochu odlehčit. Jakou postavu sis coby dabérka užila nejvíc a proč?
Jak už zaznělo, Arcane považuji za druhý nejlepší projekt, tím nejlepším byl pro mě polský koprodukční seriál Ostuda (v originále Infamia). V něm jsem měla tu čest propůjčit hlas hlavní herečce a několikrát jsem si ve studiu poplakala. Zofia Jastrzebska tam naprosto exceluje, a i když jsem si dabing užila, dejte si ji v originále. Od stejné režisérky Kateřiny Březinové jsem dostala ještě krásnou roli v seriálu Bridgerton, to mě taky moc bavilo. A do třetice Elle Fanning ve filmu Jít za svým snem v režii Veroniky Veselé.
Všiml jsem si správně, že jsi vzhled své postavy v divadelní hře V džungli měst inspirovala podle Aloy ze hry Horizon Zero Dawn? Máš nějakou oblíbenou videohru, jejíž zpracování bys třeba někdy chtěla vidět, případně si v něm chtěla zahrát či nadabovat nějakou postavu?
(smích) Hele, to bylo tak. Ten make-up jsem si vymyslela já, s výtvarnicí jsme si řekly, že bych měla postupně během té divadelní hry modrat, a mě napadlo si tohle na jevišti nakreslit na obličej. V ten moment, kdy jsem si to poprvé nakreslila, mi všichni ze zákulisí říkali, že vypadám jako Avatar, ale mně to připomínalo ještě něco jiného a pak mi docvaklo, že to je Aloy z Horizonu. Já tu hru hrála třeba před rokem, můj kluk ji teď dohrával a Aloy mě tam moc bavila jako hrdinka, takže mi přišlo vtipné to k tomu na instagram napsat.
Jinak jo, hraju docela ráda, nejsem teda tak šikovná jako můj přítel. Naposledy jsem zkoušela Hogwarts Legacy, předtím ten Horizon a pak mám ještě takový guilty pleasure, že si s kamarádem občas zahrajeme Fortnite. Jo a teď jsme ještě doma narazili na Overcooked, to je hra pro dva a trochu se u toho teda s partnerem hádáme, ale je to strašná sranda.
Každopádně lákalo by mě určitě nadabovat postavu v nějaké adaptaci a mimochodem bych hrozně ráda nadabovala nějakou videohru, to by mě extrémně bavilo. I motion capture a dabing. Doteď mám živě v hlavě Mafii z dětství, přesně tu intonaci těch herců, ty hlášky. Taková práce by se mi fakt hodně líbila.
Tak snad něco takového přijde. Ještě by mě zajímalo, jak to máš vlastně jako divák s dabingem ty. Když se díváš na zahraniční film nebo seriál, preferuješ originální znění, nebo dabing?
Originál. Jsou teda velké výjimky, u pohádek si občas pustím dabing, ale jinak originál, protože takhle to prostě vzniklo. Zase když mám zájem o nějaký konkrétní dabing, protože vím, že to dělali moji kamarádi nebo šikovný režisér, tak si ráda pustím verzi s ním. Takhle jsem třeba viděla naposledy od Guillerma del Tora Pinocchia, kde dělal i Jirka Korn, byly tam krásné písničky a tak. Dokonce to myslím obdrželo i nějaké ceny. Ale jinak preferuji originál, dokonce už i u Přátel.
Ty jsi pro Netflix pracovala taky na seriálech Ozark, Jednotky vesmírného nasazení, Srdcerváči nebo na výše zmíněné Alice in Borderland. Jsou naopak nějaké seriály, které jsi chtěla dostat, a nevyšlo to?
Určitě byly v minulosti takové případy, opět se ale nemůžu pouštět do příliš velkých detailů. Mrzí mě, že jsem se nedostala ke svojí oblíbené Koruně. Tam bych klidně dabovala i Alžbětina psa…
Co máš rozdělaného teďka? Kde tě můžou lidi vidět nebo slyšet?
Na Netflixu je čerstvě (velice chválené, pozn. autora) anime Modrooký samuraj, rozhodně můžou taky mrknout na seriál Táta v nesnázích, který je po odvysílání na TV Nova i na streamovací službě Voyo, nebo pak případně zajít do Divadla v Dlouhé nebo do Činoherního klubu.
A nějaký budoucí projekt, se kterým by ses chtěla pochlubit, klidně i mimo dabing?
Momentálně snad kromě divadla nemůžu nic prozradit, ale něco se určitě chystá.
Chápu. No a když už přišla řeč na budoucnost, v poslední době se hodně řeší umělá inteligence a to, jak nahradí jednotlivé profese. Často se mluví právě i o dabingu. Jaký na to máš názor?
Mám z toho obavu. Nevadilo by mi, kdyby se dabing zjednodušil a můj hlas se používal zprostředkovaně, ale přála bych si, aby to bylo dobře autorsky ošetřené a měla jsem přehled o tom, kde se používá, a dostala za to zaplaceno. Vůbec nevím, co pro to mám ze své pozice udělat, ale snažím se hlídat si, kde a co říkám, a na vše si brát smlouvy. Na několik dabérů už to někdo zkusil a pár jich svůj hlas někdy i nevědomky prodalo. Bude to chtít nějaké kolektivnější kroky k řešení tohoto problému. Mám nicméně radost, že stávka v USA v tomhle ohledu dopadla dobře, a doufám, že její dopady ucítíme i tady.
