Knižní tipy

O zajících a metru

Praha byla v sedmdesátých a osmdesátých letech jedním velkým staveništěm. Kromě metra se pro KSČ staly prioritou byty, jichž byl zoufalý nedostatek. Dohlížet nad oním staveništěm měl Blahomír Borovička, hlavní architekt metropole v letech 1971–1988. Po revoluci sepsal vzpomínky, jež teď vycházejí doplněné studií editorů. Týkají se lidí, kteří měli na rozhodování vliv, dále koncepce a konkrétních staveb, ale i památek a zmíněné „honby za byty“. Do posledního okruhu spadá i asanace Žižkova a úprava památkových zón, kde plánovači a stavaři naráželi na obtížný faktor – lidi. Ze sídlišť stačilo „zahnat zajíce“. V poslední době sílí zájem historiků o fungování expertů za komunismu. A Borovičkovy vzpomínky jsou cenné právě pohledem přímého účastníka. Odhaluje nejen zákulisí a detaily staveb, ale hlavně přelévání moci a zájmy hráčů od náměstků přes zástupce čtvrtí po vedení velkých firem, jež někdy představovaly stát ve státě. Politika urbanismem prostupovala, neboť strana měla zájem stavět, ale neměla totální moc. Podobu města často ovlivňovalo to, co bylo výhodné pro firmy. Či náhoda: jako když tajemník ÚV KSČ Antonín Kapek rozhodl, že Příkopy budou pěší zónou. Borovička jako by pozoroval vše z odstupu. Označuje se za „lepšího obecního zřízence“ – ale je zřejmé, že na podobu města měl jasný názor ovlivněný modernismem. Považoval ho za živý organismus včetně toho, že něco mizí. Pár jeho tvrzení zní dnes absurdně: o magistrále píše jako o „příjemném tahu pro pomalejší jízdu“. Jiným rozhodnutím vděčí Praha za neporušenou podobu vnitřního města či kvalitní architekturu v nadzemní části metra. Střízlivý pohled manažera odkrývá pozadí vzniku městského prostředí, jež dnes považujeme za „přirozené“, ale zrodilo se při největší transformaci města. Zároveň jsou vzpomínky cenné i obecně, pro myšlení o městě jako místu pro život.
Jindřiška Bláhová