Násilí zažila každá třetí žena. Bez mužských hlasů není změna možná, apeluje expert

„Je zřejmé, že bez mužů se žádná systémová změna nemůže uskutečnit, protože jsou to právě muži, kteří o opatřeních a politikách rozhodují,“ okomentoval ředitel Odboru rovnosti žen a mužů na Úřadu vlády ČR Radan Šafařík.

„V diskuzích v obou komorách je vidět, že témata související s rovností žen a mužů bohužel zajímají převážně ženy. S ohledem na složení komor pak tato témata dostávají menší prostor než jiná,“ potvrdil Šafařík a dodal, že větší změny jsou těžší, protože lidé, o nichž se jedná, tedy ženy, nejsou zastoupeny v rozhodovacích pozicích.

Argument, že se při posledních volbách do Poslanecké sněmovny dostal rekordní počet žen, zůstává plochý. I přestože tehdy uspělo padesát žen, což je vůbec nejvyšší počet od vzniku České republiky, stále se jedná pouze o čtvrtinu dolní komory parlamentu.

V rozhodovacích pozicích tedy převažují muži. A každý z nich by měl vidět násilí na ženách jako hlavní problém, který může a měl by pomoci vyřešit. To se ale neděje. „Získat muže pro to, aby prosazovali genderovou rovnost a bojovali proti násilí, je poměrně složité,“ říká ředitel Odboru rovnosti žen a mužů.

Fyzickému nebo sexuálnímu násilí bylo přitom alespoň jednou za život vystaveno zhruba 736 milionů žen, tedy každá třetí. Vyplývá to z posledních statistik organizace UN Women, která zároveň upozorňuje, že tato čísla nezahrnují ostatní formy sexuálního obtěžování.

Tyto alarmující statistiky odrážejí hluboce zakořeněné strukturální a institucionální nerovnosti – často podporované patriarchálním myšlením a genderově misogynními praktikami. Jak tedy povzbudit muže, aby se zajímali o domácí násilí páchané na ženách?

Pomoct by mohla osobní zkušenost

Podle Šafaříka je dobré hovořit o problému s muži prostřednictvím osobní zkušenosti. „Ukázat to na příkladu osob v jejich okolí. To je účinné, nikdo nechce, aby jeho dcera byla sexuálně obtěžována. V tu chvíli si více mužů uvědomí, že sexuální násilí je problémem české společnosti,“ říká.

„Na jednu stranu jsou muži ti, kteří mají moc něco změnit, úplně to ale nechtějí dělat. Ovšem pokud si vyhodnotí, že jde i o jejich dcery nebo třeba matky, a mají nějakou kritickou sebereflexi, tak se za to téma dokážou postavit. A takových politiků začíná být čím dál víc,“ dodává.

Dostala pár facek. Šéf slovenského parlamentu přiznal násilí na ženě

Jedním příkladem za všechny může být kupříkladu senátor Václav Láska, který v roce 2022 obdržel ocenění Genderman roku v kategorii Vysoce postavený politik. „Není důvod, proč by se chlap měl stydět za to, že je feminista,“ řekl tehdy Láska v rozhovoru pro iDNES.cz.

Pokud tedy muž nechápe feminismus správně jako rovnost žen a mužů, ale spíše jako nějaké nadržování ženám. Tento dlouhodobě mylný výklad pak vede muže ke strachu, že budou muset kompletně přeprogramovat svoje vzorce chování. „Muži často říkají, že se třeba nechtějí dostat do situace, kdy se ženy budou muset ptát, zda ji mohou pustit do dveří,“ přitakává Šafařík.

„Ve skutečnosti jde o něco úplně jiného. Mužů se to dotýká z druhé strany. Mají třeba nějaký typ chování, který přestává být normální a začíná být považován za sexuální obtěžování. Typicky plácání po zadku. Pochopitelně chce odvahu přiznat, že se toho muž v minulosti taky dopouštěl. Muži jsou na to citliví,“ doplňuje.

Mužské hlasy prostě nejsou v tomto smyslu dostatečně slyšet. A chybí i dostatek osvěty. To potvrzuje i Šafařík. „Na úřadě vlády spolupracujeme s organizací Konsent. Jezdíme společně na základní a střední školy a tam se bavíme o tématech sexuálního násilí a rovnocennosti. Je to podchyceno i v rámcových vzdělávacích programech, ale určitě ne v dostatečné míře,“ říká Šafařík.

Definovat domácí násilí

Pomoci by mohly i nově připravované zákony. Konkrétně vládní návrh zákona o domácím násilí, který cílí na jasnou definici pojmu. Žádný zákon ho totiž dodnes jasně nespecifikuje, což vede ke zmatečnému a odlišnému výkladu a chápání subjektů, které s obětmi domácího násilí pracují (policie, Orgány sociálně-právní ochrany dětí, soudy, lékařské a nelékařské pomáhající profese, školy nebo správní orgány).

Návrh představila na počátku května tohoto roku zmocněnkyně vlády pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková. Účinnosti by podle ní měl nabýt v červenci příštího roku.

Zákon také obsahuje novelu, která prodlužuje délku vykázání ze společné domácnosti v případě domácího násilí z desíti na 14 dní a zavádí povinnost policie zabavit vykazované osobě střelnou zbraň. „Oběť tak dostane větší prostor pro vyhodnocení situace,“ potvrzuje Šafařík.

Ženy o násilí hovoří, zakládají organizace, pořádají akce i protesty. Je ale více nez zřejmé, že bez mužů se tyto snahy neobejdou. I proto se každoročně 25. listopadu připomíná Mezinárodní den boje proti násilí na ženách.