Článek
Nová škola, o.p.s. vznikla v roce 1996. Rok po jejím vzniku se uskutečnil první ročník soutěže Romano suno (Romský sen). Soutěž dává romským dětem i dospělým možnost vyprávět svým rodným jazykem příběhy a s jejich přispěním pak popisovat svět, ve kterém společně žijeme. Mohou vyprávět jazykem, kterým vládne méně a méně lidí. Soutěž tak vytváří možnost tento jazyk zachránit a zároveň umožňuje nahlédnout do světa, který se nám příliš často neotvírá. Každoročně se přesvědčuji, že tento svět za návštěvu stojí. Pojďme jej společně navštívit skrze tři dětské povídky, které jejich autor a autorky zaslali do loňského ročníku, a které pro nás přeložila a zredigovala dlouhodobá organizátorka Romano suno, Máša Podlahová Bořkovcová. Soutěž je každoročně pořádána díky Úřadu vlády ČR, několik ročníků také podpořily České kamenolomy.
Záměrně zahajuji první větu každého příběhu v romštině.
Příběh první: Vareso pal mande / Něco o mně
Petr Polák, 6. ročník, Jihlava
Me som Petr Polák. Mange hin dešuštar berš…
Jsem Petr Polák. Je mi čtrnáct let. Jsem romský kluk a rád mluvím romsky. Narodil jsem se v Třebíči. Žil jsem tam pět let. Mám velkou rodinu. Všichni mluví romsky. Mám hodně bratrů. Jednoho mladšího. Ti ostatní jsou starší než já. S nimi mluvím romsky. Proto asi mluvím romsky líp než moji spolužáci. Rád poslouchám romské písničky. Rozumím, o čem se zpívá. O lásce, o zlomeném srdci. Romští muzikanti často hrají smutné písničky, protože Romové mají těžký život. Myslím, že my, Romové, máme těžší život, než ho mají Češi. Není jednoduché najít si práci. Češi se na nás dívají tak, že nechceme pracovat, ale my pracovat chceme. Asi někteří Romové dělají ostudu a pak Češi nechtějí dát práci nikomu z Romů. Nevím, jestli se to zlepší.
Můj tatínek je vyučený zedník. Umí natáhnout lepidlo na fasádu. Teď pracuje u Bosche v Jihlavě. Řídí tam stroje, čistí s nimi podlahu. Pracuje tam taky moje sestra. Má tam podobnou práci jako tatínek. Je tam hodně lidí, Češi, Romové, Ukrajinci i lidé z Afriky. Tatínek tam pracuje jeden rok. Je za tu práci rád.
Já chci vyjít z deváté třídy. Chci jít na učiliště na automechanika, abych celý život vydělával peníze a abych nebyl chudý. Chci být dobrý člověk celý svůj život. Chci si najít dívku. S ní budu mít děti. Budeme mít hodně peněz, abychom si žili šťastně. Když bude víc Romů, kteří nebudou dělat ostudu, tak se taky Češi na nás budou dívat jinýma očima.
Příběh druhý: Miro anďelkocis / Můj anděl
Adéla Dunková, , 7. ročník, Stará Ľubovna, Slovensko
Som romaňi čhajori. Vičinav man Adelka…
Jsem romská dívka. Jmenuju se Adélka. Je mi třináct let. Žiju v osadě poblíž města Stará Ľubovna. Žije se mi tady dobře. Když jsem byla malá, vychovávala mě babička. Byla jsem nejstarší dcera v naší rodině. Mámě se po mně rychle narodily ještě tři děti. A tak si mě vzala k sobě babička. Žila jsem s ní do svých jedenácti let.
To byl ten den, ta hodina, sekunda, kdy mě babička opustila. Vzal si ji k sobě Pán Bůh, aniž bychom jen tušili, co se stane. Od toho dne se můj život změnil. Babička mě celý život ochraňovala. Ani mámě nedovolila říct o mně něco špatného. Byla jsem pro ni andělem na této zemi. Byla jsem pro ni vším. Moje sestry a bratry taky měla ráda, ale mě nejvíc. Mě od malička vychovala, kupovala mi všechno, chodila se mnou k doktorovi. Nejradši jsem měla, když mi česala vlasy. Do dneška mám dlouhé vlasy. Když jsem babičku prosila, že bych si dala vlasy jenom trošku zkrátit, nechtěla o tom ani slyšet. Říkala, že dokud žije, nenechá mě vlasy si ostříhat.
Je to už dva roky, co babička umřela, a já si dlouhé vlasy kvůli ní pořád nechávám. A věřím, že tak jak jsem byla kdysi andělem já pro ni, je jím teď ona pro mě. To mi pomáhá, když se mi po babičce hodně stýská. Věřím, že mě i teď opatruje z nebe. Kouká na mě, co dělám. Velmi mi chybí. Chybí mi, jak jsme si povídaly v předsíni. Jak mi vsedě česala vlasy. Zpívala mi staré romské písničky. Teď tam sedávám sama anebo se svojí sestřičkou a vzpomínáme na ni. Zpívám její písničky. Trápí mě, že umřela tak mladá. Bylo jí jenom padesát pět let. Tolik si přála mě vidět, až půjdu na střední školu a až se jednou budu vdávat. Když mi to říkala, smála jsem se, co to povídá. Vždyť to je tak daleko! No teď, když si na její slova vzpomenu, rozbrečím se. Vím, že babička je teď mým andělem strážným. Je u mě, jak mi to říkala, že mě nikdy neopustí. Není jenom mým andělem strážným. Opatruje celou naši rodinu. Zdá se mi o ní. Ve snu ji vidím, jak se směje, jak je šťastná. Když vstanu, je mi pak ráno líp, když jsem ji viděla ve snu. Taky mezi Romy byla moje babička velmi oblíbená. Komu mohla, tomu pomáhala. Všem říkala, že ze mě jednou něco bude. Opravdu ve mě věřila. Když jsem začala chodit do ZUŠky a začala jsem jezdit po soutěžích, byla na mě strašně pyšná. Chlubila se se mnou nejen Romům, ale i Slovákům, i když mě ani neznali.
Věřím v to, že dobří lidé se dostanou k Bohu, a moje babička byla opravdu dobrý člověk. Byla velmi hodná. Nikdy si neudělala něčím ostudu. Na jiné lidi nikdy nenadávala. Žila s Bohem. S ní jsem chodila do kostela. Ona mě přivedla k Bohu. Doteď do kostela chodím. Zpívám ve sboru. Když zpívám v kostele, zavřu oči a představuju si babičku.
Jsem moc ráda, že jsem měla takovou babičku. Tolik si pro mě pořád přála dobrý život. Přála si, abych jednou odešla z naší osady žít někam jinam. Já dělám všechno tak, jak si to babička přála. Věřím, že je mým andělem strážným a že na mě kouká a dává na mě pozor. Nechci ji zklamat. Chci, aby byla v nebíčku šťastná, aby se tam radovala. Věřím, že už je se svojí rodinou a že mě jako anděl strážný bude tak dlouho opatrovat, dokud tomu budu věřit.
Příběh třetí: Miri cikno vilagos / Můj malý svět
Zdenka Mirgová, , 7. ročník, Stará Ľubovna, Slovensko
Hin oda imar trin berš, so arakhľom miro cikno vilagos andre miro terno dživipen…
Jsou to už tři roky, co jsem ve svém mladém životě našla svůj malý svět. Jmenuju se Zdenka, je mi čtrnáct let. Chodím do sedmé třídy. Chci vám povědět, co je u mě nového a co mi dělá velkou radost.
Říká se, že každý má svůj malý svět. Já jsem ho našla. Nikdy nezapomenu na ten den, když k nám jednou přišla moje učitelka a zeptala se mě, jestli bych nechtěla chodit k ní do ZUŠky. Je tam dramaticko-divadelní oddělení, které se vyučuje na té základní umělecké škole. Tehdy jsem nevěděla, co to je. Věděla jsem jen to, že učitelka dělá s dětmi z naší školy dětské divadlo. Chtěla jsem tam také chodit, ale styděla jsem se na to zeptat. Nevím jak, ale učitelka se o tom, že tam chci chodit, dozvěděla. Jsem moc ráda, že za mnou tehdy přišla.
Říká se, že rodinu si nevybíráte, ale lidi, se kterými chcete být, si vybrat můžete. Já jsem moc ráda a děkuju za to Bohu, že mám rodinu, která mě má moc ráda, ale mám taky učitelku, kterou já mám moc ráda. Učí na naší základní škole, ale zároveň učí taky externě ve městě na ZUŠce v oddělení LDO. Učí jenom romské děti z Podsadku. Abych řekla pravdu, nikdo ze Slováků nechtěl nás, děti z osady, učit. Naše učitelka se do toho dala. Ona nás, romské děti, zná, má nás ráda, protože je sama taky Romka.
Moje učitelka je pro mě nejen učitelka, ale taky člověk, který mě povzbuzuje a říká mi, že i já můžu být úspěšná. Všem nám říká, že když jsme Romové, musíme se učit, pokud chceme být jako ostatní děti. Můžeme jezdit na soutěže, můžeme být úspěšní, ale musíme to sami chtít. Kdybych ji nepoznala tak jak teď, byla bych stejná jako jsem byla. Byla jsem jiná. Ve škole jsem se velmi styděla, nemluvila jsem, seděla jsem v poslední lavici. Nevěděla jsem ani, co chci v životě dělat, až budu dospělá. Teď už to vím. Chci jít na konzervatoř do Košic.
Naše učitelka s námi mluví o všem. Nejvíc se mi líbí to, že nám pověděla o romských spisovatelích. Nevěděli jsme, že existují taky romští spisovatelé, že existují tak krásné romské básně. Jezdíme taky na soutěže recitovat v romštině. Dnes jsem už hrdá na svůj romský jazyk. Dříve jsem se za něj styděla, protože ve škole nám učitelé říkali jen to, ať romsky nemluvíme. Naše paní učitelka nám říká, abychom se nedali. Každý mluví svým jazykem, i ve škole mluví učitelé mezi sebou rusínsky, goralsky anebo spišským nářečím. Tak proč bychom nemohli my mezi sebou mluvit romsky? Je to naše mateřština. Když si neudržíme svoji řeč, kulturu a tradice, nebudeme nikdy takovými, jakými chceme být.
V ZUŠce je nás jedenáct žáků, ale v divadle účinkují taky děti, které nechodí do ZUŠky. Jsme všichni dobrá parta. Podporujeme se, pomáháme si. Když jsme na zkoušce, hodně se nasmějeme, říkáme si, co je nového. Potom nacvičujeme divadlo, dívky taky tanec. Jmenujeme se ArtRoma a holky se jmenují Koloreskere čhaja.
Na divadle se mi líbí, že tam můžu být někým jiným. Jednou jsem byla Zemí, jednou malou holčičkou, teď jsem žena v ráji. Taky se mi líbí, že hrajeme o Romech. Všem ukazujeme, že to Romové měli těžké a že na to my, romské děti, nezapomínáme. Moje učitelka mě naučila držet hlavu vzpřímeně, nestydět se za to, kdo jsem. Má mě ráda a já mám ráda ji. S ní jsem poznala místa, kde jsem nikdy nebyla, když jsme jezdili po soutěžích a festivalech.
Na zkoušky nám objednává pizzu. Společně se smějeme, ale taky se hodně učíme. Moje učitelka mě naučila psát scénáře. Nejen ve slovenštině, ale taky v romštině, což není tak snadné, jak se zdá. Dozvěděla jsem se hodně o romštině, o její gramatice, o romských autorech, o tom, odkud Romové přišli. O tom si hodně povídáme v našem divadlu. Naše paní učitelka nám píše scénáře na míru. Už při psaní ví, kdo bude hrát jakou roli. Natolik nás už zná. My ji máme moc rádi. Pro mě je jako druhá máma. Je moc hodná. Mluví s námi taky o lásce. Radí nám, abychom nebyly hloupé. Já chci být jednou jako ona. Chci taky učit romské děti, ukázat jim, že vzdělání je potřeba. Ona je hodně chytrá, taky její děti se učí na střední nebo na vysoké.
Jsem moc ráda, že chodím do ZUŠKy k naší paní učitelce. Věřím, že se mi splní můj sen stejně jako druhým dvěma dívkám z naší osady, které se už dostaly na konzervatoř do Košic. Je taky paní učitelka učila. Byla taky jejich mentorka. I když není moje oficiální mentorka, já ji za ni ale považuju. Ona nedělá rozdíly. Můžu s ní mluvit o všem. Když se cítím špatně, napíšu jí na Messenger a ona mi vždycky odpoví. Proto ji mám moc ráda.
V ZUŠce jsem se našla a našla jsem tam, co jsem hledala. Místo, kam chodím s radostí, stejně jako chodím ráda do kostela, kde zpívám ve sboru. U své učitelky a svých kamarádů, kteří tam taky chodí, jsem si našla svůj svět, ve kterém se cítím velmi dobře. Věřím, že z mého malého světa jednou půjdu do toho velkého, kam se chci jednou dostat a studovat herectví nebo učitelství.
Sborníky prací z doposud proběhlých ročníků je možné nalézt zde.
