Z perliček jde udělat i skútr, ale zákazníci jsou konzervativní, říká sklář zapsaný v UNESCO

Marek Kulhavý převzal firmu po svém otci a dosáhl úspěchu, o kterém se nikomu ani nesnilo. Jeho firma Rautis, respektive proces výroby foukaných perel se dostal na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. V tomto seznamu je to teprve sedmý zápis s českou vlaječkou. Psal se rok 2020, jsou to tedy tři roky.

Je to určitě pocta a zároveň závazek. Jak se s tím popasovali?

Nejdůležitější je odpovědnost, ale je to taková ta odpovědnost v širším slova smyslu. My nejsme odpovědni jenom za naši firmu, my cítíme odpovědnost za celé to řemeslo, za všechny lidi, kteří se na tom řemesle podílejí, ale i za jiná řemesla, která mají k perlařině blízko. Nominaci podala Česká republika, tak aby nesla tíhu odpovědnosti, aby to neskončilo jenom na nás, to bychom se z toho zbláznili.

Tak vznikají ozdoby ze skleněných perliček|foto:Radek Petrášek, ČTK

Udělám skok v čase do roku 1902, kdy Stanislav Horna založil firmu. Co o tom období víme dnes a co je pro stávající podobu vaší firmy z toho období nejpodstatnější?

Víme toho dost. Už v době, kdy k nám do vsi přišel Stanislav Horna, ve vsi peřlařina byla. Znám takový romantický příběh, že jedna holka z Poniklé šla do služby někam do Pasek, tam se zamilovala do ševcovského tovaryše, který ale, protože ho to moc nebavilo, tajně foukal perle. Oni se spolu s tou dívkou vzali, přestěhovali se do Poniklé a on s sebou to řemeslo přinesl. Z této doby je pro mě nejdůležitější, že se to řemeslo dodnes hodně předává v rodinách.

Výroba foukaných vánočních ozdob je hlavně pokora.

Jak a proč naučil Krakonoš chudé horaly perlařskému umění? Máte na to nějaký příběh?

Ten příběh samozřejmě existuje. Je to pohádka od Marie Kubátové. My si ho často vybíráme a používáme ho, protože víme, že k němu přišla v Poniklé. Ten příběh má jedno poslání – než abych někoho podaroval chlebem, tak ho naučím jak pěstovat obilí a jak z toho udělat mouku a upéct chleba. To je příběh o Krakonošovi, kdy za ním přišel chudý Matěj, ať mu pomůže, on ho naučil foukat sklo, stříbřit. V té pohádce je opravdu technologický postup.

Firma Rautis, resp. proces výroby foukaných perel se dostal na seznam světového kulturního dědictví UNESCO|foto:Radek Petrášek, ČTK

Zajímá mě, jak moc se vyvíjí design. Vyrábíte teď ještě něco z toho, co bylo v katalogu třeba před 120 lety?

Rozhodně ano. Ono to je tak, že ty ozdoby jak jsou tradiční, tak i zákazníci jsou konzervativní. To znamená, když máte něco po babičce, tak se vám to líbí a máte to v sobě, že si vedle toho nepověsíte nějaký moderní design. My jdeme samozřejmě s dobou. Třeba před deseti patnácti lety za mnou přišel kamarád, který sem dovážel sněžné skútry, tak jsme mu dělali skútry. Jde to často s tím, co zákazník chce a s tím ještě souvisí to, že jsme začali spolupracovat s některými designery, tam jsou ty kolekce opravdu odvážné. Spolupráce s nimi je zajímává v tom, že i nám to rozšiřuje obzory.

Poslední otázku pokládá umělá inteligence: Stalo se vám někdy, že jste vyrobili vánoční ozdobu, která byla tak krásná, že jste se jí nechtěli vzdát?

Staly se nám takové věci, že když jsme ještě jezdili na veletrhy turistického ruchu, dělali jsme tam ty opičky, které něco předvádějí a na tom stánku zaujmou. Když tam čtyři dny stojíte, tak nevyrábíte pořád jednu hvězdu, takže tam jsme si pak hráli, vymýšleli. Já jsem tam vyrobil auto. Hodně těchto ozdob, co jsme tam vyrobili, máme na stromečku.

Otevřelo UNESCO další dveře? Jakou nejdůležitější vlastnost by měl mít sklář? Jak se liší nynější technologie od technologie v roce 1902? A používají perlaři slang?